Možná je to jen můj dojem, ale zdá se mi, že v poslední době se devadesátým letům a příběhům, které se v této dekádě odehrály věnuje i na poli uměleckém značná pozornost. Možná je to časovým odstupem, protože mezitím již vyrostla nová generace, ale v každém případě mohou o této době vyprávět konečně už i pamětníci a zároveň ještě jako mladí lidé zvláštnost této epochy zachytit svěžím způsobem. V případě tvůrčí skupiny, která se prezentuje v prostoru Divadla NoD, se jedná o lidi narozené kolem roku 1990. Devadesátky tak prožili na základní škole, a proto zcela přirozeně zpracovali fenomén, který musela zaznamenat v oné době všechna dítka. Tím úkazem bylo chlapecké vokální kvarteto pojmenované trefně Lunetic. Slovo kapela jsem nepoužil zcela záměrně, protože toto seskupení s hudbou mělo společného pramálo. Přesto se záznamy zvuků těchto mládenců pravidelně protáčely na walkmanech desetitisíců českých dětiček.

Již v úvodu představení jsou karty rozdané jasně a odkrytě. Zatímco pódium si během několika málo minut zcela podmaní taneční skupina pojmenovaná zřejmě pouze pro tuto inscenaci New Kids on the NoD, tedy názvem odkazujícím na další disco fenomén, v zadní části jeviště se usadí herecké kvarteto Martin Cikán, Ladislav Karda, Jan Lesák a Jan Strýček. Poté co skupina svými kreacemi dostane hned v úvodu představení do varu celé publikum, a jsem přesvědčen o tom, že tomu tak bude i v drtivé většině repríz, dostane se ke slovu zmíněná čtveřice, aby ještě, než se promění v chlapecké hudební a taneční těleso provedla diváky několika specifickými momenty devadesátých let. Zřejmě nezbytnou poznámku o ikoně devadesátek Ivanu Jonákovi doplněnou však o roztomilou libůstku, a sice že v jeho Discolandu Sylvie, sloužícímu i jako jakýsi polobordel, vystupovala svého času i Dagmar Patrasová s dětmi, pak herci obohacují představováním hudebních pořadů Eso a Medúza, časopisu Bravo a také pochutinami jakými bylo lízátko ve tvaru nohy nebo ochucené mléko Kravík, které je však stále k dostání. Nicméně v inscenaci má tento nápoj ještě jiný, a to zcela zásadní význam.

Po vtipném informačním ponoru do poslední dekády minulého století se tvůrci už zaměřují čistě na uskupení Lunetic. Přirozeně si mezi sebe rozdělí čtveřici postav, které byly u zrodu tohoto fenoménu. Zatímco při prezentaci všeobecně známých pořadů či momentů devadesátek si člověk, alespoň mého věku, jen tak lehce zavzpomíná, v případě představování členů skupiny Lunetic se jde více do detailu a odvážím si tvrdit, že pokud nejste nebo jste nebyli opravdu horlivými fanoušky těchto hochů, budete součástí vskutku pozoruhodného příběhu. A nutno dodat, že ačkoliv vznik, vzestup i pád tohoto seskupení tvůrci pojali poměrně detailně, tempu inscenace to vůbec neubírá. Navíc je představení ideálně prokládáno hudebními vsuvkami, které postupem času neprovádí jen New Kids on the NoD, ale i herecká čtyřka, čímž se autenticita hry násobí.

Faktem zůstává, že chlapci nepocházeli z poměrů, které by je předurčovaly pro kariéru s nebývalou popularitou. Vyrůstat v Litvínově, věnovat se gymnastice, nebo si hrát na nindžu, to vskutku nejeví známky blížícího se úspěchu. A když je pak divákům promítnutá část prvního videoklipu Luneticu s názvem Go Go Very Good Boy, což je zřejmě i celý text songu, v němž mladící vyloupí obchod se zeleninou, záhada, jak se tohle mohlo zvrtnout ve vyprodané haly a nepředstavitelné šílenství náctiletých fanynek, nabírá obřích rozměrů. Částečné vysvětlení však nabídnou sami herci v pravděpodobně autentických doznáních ohledně jejich osobních vztahů k Luneticům v době vrcholu kapely. Možná je to však nahrané, protože se dozvíme čtyři zásadně se odlišující postoje. Od ryzího fanouška, jehož Lunetici inspirovali ke vzniku vlastní skupiny, přes tajného posluchače až po chlapce, který na nich vydělal hokejovou kartičku. Na uvěřitelnosti a dokreslení pocitů tehdejší mládeže však ani případná fabulace neubírá. Naopak dodává inscenaci potřebnou řekněme až rodinnou atmosféru ve smyslu propojení tvůrců s diváky.

Pod nánosem uvolněnosti, vtipu a energie, což je koktejl, jenž dělá z inscenace The Legend of Lunetic jednu z nejvýraznějších divadelních událostí roku 2022, by se na první pohled mohlo však ztratit i cosi podstatnějšího. A sice, že zdejší tvůrci dokážou stvořit velice zajímavý příběh. Jistěže do toho musí investovat kromě svých sil a umu i nemalou dávku představivosti a doplnit děj o zcela vymyšlené záležitosti, ale ve finále vzniká celek, který je jednoduše z divadelního hlediska postaven na silných a poctivých základech a poskytuje divákovi možná až překvapivě komplexní dílo. Velká pozornost je věnována i postupnému směřování k finále hry. Samotní Lunetici přirozeně ztratili značnou část své popularity i díky odhalení o jejich vokálních kvalitách, a jejich rozpad byl následně zřejmě nevyhnutelný, byť řada fanoušků jim odpustila doslova cokoliv a herci zde dost možná vynaložili víc úsilí na zachování kapely, než tomu bylo v realitě. V každém případě nevynechali ani svým způsobem epilog v podobě aktuálního působení čtyř idolů své doby. A protože je úplný konec prezentován v duchu celého představení, a sice jako energická show, nelze se divit, že se při slovech písně: „Ať je hudba tvůj lék.“ NoD otřásá v základech.

Závěrem přidávám jeden čistě subjektivní pocit a netýká se jen inscenace The Legend of Lunetic, ale také her Bible 2 a Osamělost komiksových hrdinů, pod jejichž vznikem jsou podepsáni stejní tvůrci. Přemýšlím totiž, jak je možné, že já, který nikdy nebyl zasažen fenoménem komiksů, nepočítaje Rychlé šípy a Čtyřlístek, není stoupencem žádné víry, ač knihu knih četl, a v hudebním ranku je osloven naprostým protipólem diskotékových hitů, jsem již potřetí nadšen z návštěvy divadla věnujícímu se vlastně pro mě nijak zvlášť zajímavému tématu? Myslím, že vím, čím to je. Lidé, kteří jsou pod výše zmíněnými inscenacemi podepsáni jednoduše dělají divadlo, kterému sami věří. Je to ryzí entuziasmus, ale hlavně je postaven na kvalitě textu i jeho následném provedení. Pokud by někdo namítnul, že se jedná o pouhou zábavu, musel bych silně oponovat. Ona například absence kritického myšlení, jež se v průběhu představení opakuje, naznačuje, že se nemusí divák spokojit jen s vizuální složkou, byť skvěle vypracovanou, ani se nemusí chytat každého vtipu, byť je humor takřka všudypřítomný, ale může, pokud sám bude chtít, si v tvorbě Jana Lesáka, jenž zde mimochodem dokazuje i své výtečné herecké kvality, a jeho spolupracovníků nacházet i vážnější okolnosti, které inscenace obsahují, ač je spíše jen tak malilinkato pootvírají. No ale v každém případě jsou pánové Martin Cikán, Ladislav Karda, Jan Lesák a Jan Strýček jednoduše Good Boys, co do toho šlapou na plné pecky, takže všechno stranou legendární Lunetic jsou zpět.