V úvodu představení Vladař se z úst pěti účinkujících herců divák dozví, že Divadlo Komedie je teď jejich a budou s ním nakládat podle svého uvážení. Přestože se herci oslovují křestními jmény, a snaží se tak navodit uvolněnou atmosféru, je vcelku brzy jasno, že se nejedná o žádný improvizační výstup na forbíně. Toto mohou objasnit jednak narážky na dění v revolučním roce 1989 nebo hraná přílišná křečovitost, úmyslně jdoucí až k hranicím trapnosti. Po rozpačitě působícím úvodu by divák mohl očekávat inscenaci vycházející z Machiavelliho textu Vladař, jakéhosi manuálu pro politické vůdce sepsaného před více než pěti sty lety. Faktem však je, že Vladař v Divadle Komedie je v režii Anny Klimešové inscenace určitě se inspirující z různorodých politických projevů a historických faktů, ale jinak jde o čistě autorské divadlo a Machiavelliho předloha zazní, pokud se nemýlím, pouze jedenkrát.

Prostor Divadla Komedie dle své nastavené dramaturgie slouží pro mladé a talentované umělce. Tento plán nového vedení, jež funguje od sezóny 2018/2019, mi také přišel v době svého vzniku jako nejzajímavější vize ze všech ostatních prezentovaných pod hlavičkou Městských divadel pražských. Očekával jsem sice ještě větší progres než poskytnutí prostoru pro již zaběhlé režiséry Michala Hábu, Kamilu Polívkovou, Lenku Vágnerovou nebo Mariána Amslera, ale nutno dodat, že možnost realizovat se dostávají i jiní a je tak nastavena určitá rovnováha. Když jsem se dozvěděl, že v Divadle Komedie nastuduje hru i Anna Klimešová, zakládající členka divadelní skupiny 8lidí a Petr Erbes v této skupině rovněž působící, řekl jsem si, že si jejich počin rozhodně nenechám ujít, majíce stále v živé paměti jednu z nejlepších inscenací roku 2019 Press Paradox, pod kterou jsou oba tvůrci podepsáni. Inscenace Vladař je stejně jako Press Paradox politické divadlo, ale jedná se o zcela jiný přístup. Zatímco Press Paradox se drží zásad dokumentární tvorby, Vladař je naopak přehlídka scén postrádající chronologii a se zarputilou intenzitou se spíše snaží probíhající mocenské libosti hraničící se zneužíváním ani ne tak pojmenovávat jako zobrazovat. Tento rozdílný přístup je ovšem logický, neb Press Paradox je kolektivní počin, zatímco Vladař je předpokládám především dílo Anny Klimešové, jejíž předchozí autorská a režisérská tvorba mi zatím unikala. Společné naopak mají zmíněné inscenace nepřehlédnutelný apel na diváka a touhu jej uvrhnout do hlubokého přemýšlení o dění kolem sebe, což je pochopitelně dobře.

Navážu na zmíněný úvod inscenace probíhající na forbíně. Jakmile se následně roztáhne opona začíná vlastně neustále se opakující přehlídka historických mocipánů a jejich bezohlednosti, lenosti, zákeřnosti a hanebnosti. Zůstává familiární oslovování mezi účinkujícími, zřejmě mající budit dojem, že ani tak nejde o konkrétní politické osobnosti, ale o způsob jejich uvažování a prezentace, a také o fakt, že jsou stejné charaktery přirozeně stále mezi námi a je jen otázkou náhody a příležitosti, kdy se budou moct projevit. Nejprve se vladařské koruny ujme Vojtěch Vondráček. Jeho panovník je namyšlený a znuděný fracek, a tak po chvíli dojde k jeho odstranění pomocí přítomných kumpánů. Nastupuje další vladař, tentokrát Štěpán Lustyk dominující svojí povýšeností, avšak podávající ji divákovi s úsměvem. Tento až laškovný a nenápadný přístup, kterak se absolutisticky přebírá moc, je dle mě jedním z vrcholů inscenace. Ale samozřejmě, že i postava Štěpána Lustyka je brzy odklizena. Cyril Dobrý zase velmi dobře využívá svoji úspornou mimiku, za níž je však skrytá skutečná hrozba. Naopak Kryštof Krhovjak dostal za úkol zpodobnit vladaře, jímž manipuluje jeho bezprostřední okolí. I jeho netečnost je zahrána přesvědčivě. Navíc si pomáhá skutečně prvotřídním zpěvem. Pátý účinkující Milan Vedral dostává nejvíce prostoru ve finále inscenace, která slouží především jako zmíněný apel na diváka. Zatímco v předchozích obrazech můžeme hádat, koho mají jednotlivé postavy zobrazovat, konec představení už je přímo pojmenován jako jakési společenské vystřízlivění po roce 1989.

Stručně shrnuto je Vladař přehlídka kreatur, jež ve své době byly na vrcholu moci. Z úmyslné repetice scén však daleko více budí zajímavost a radost herecká parta, která se na jevišti pohybuje suverénním způsobem než obsah pronášených myšlenek. Těm totiž chybí větší nesmlouvavost, ostrost a naléhavost. A vzhledem k tomu, že se zcela nepokrytě má jednat o politické divadlo, což také potvrdil úvod a konec představení, je tato plochost sdělení největším nedostatkem inscenace. Zbyl však alespoň šmrnc a vtip účinkujících, jejichž nesporné talenty jsou velkým příslibem do budoucnosti, ale vlastně i do přítomnosti, neb například na jevišti Divadla Komedie měla obnovenou premiéru pod upraveným názvem Prodaná nevěsta v letech 1968 až 2020, kde se zmíněná pětice herců opět představuje pospolu.

I přes určité zklamání jsem však velice rád, že Divadlo Komedie na půldruhou hodinu opravdu patřilo mladým talentovaným hercům, kteří mohli naplno ukázat, co v nich je. Rozhodně se s nimi budu dál rád potkávat na českých jevištích, stejně jako budu i nadále sledovat tvorbu Petra Erbese a Anny Klimešové. Věřím, že jiný inscenační koncept mi bude bližší.