Martin McDonagh má za sebou už pěknou řádku (nebo sloupec) her. O některých se dokonce mluví jako o kultovních. Pro mne je jednoznačně jeho text The Pillowman (Pan Polštář) prozatímním vrcholem jeho dramatické tvorby, byť se přiznávám, že jeho poslední kus Hangmen (Kati) jsem ještě neviděl. To, že je Martin McDonagh žádaným autorem, ukazuje i zájem předních českých režisérů právě o jeho novou hru. A tak můžeme vidět Katy v Činoherním klubu v provedení jeho dvorního překladatele do českého jazyka a zároveň režiséra Ondřeje Sokola, a v brzké době také v Jihočeském divadle v režii Martiny Schlegelové a v Klicperově divadle v nastudování Jana Friče.

Pan Polštář byl poprvé v Čechách uveden v roce 2005 v Činoherním klubu. Po obrovském úspěchu, který měla předešlá hra Osiřelý západ, byli diváci na tuto další záležitost, opět v provedení režie Ondřeje Sokola, hodně natěšeni. Pan Polštář nezklamal, a hrál se na této přední pražské scéně devět let. Hrál by se i dál, ale zdravotní stav Michala Pavlaty bohužel nedovolil jejímu dalšímu uvádění. Musím na sebe prozradit, že jsem toto nastudování viděl nesčetněkrát (ano lžu, dalo by se to spočítat, ale slovo nesčetněkrát mi zní roztomile), takže mám k tomuto dramatu blízký vztah. Možná i kvůli provedení hry v Činoherním klubu jsem nikdy neviděl verzi uváděnou BuranTeatrem, kde měl Pan Polštář premiéru 6. 12. 2007, což se ovšem ještě dá napravit. Zmíním ještě, že i Divadlo Perštýn má na repertoáru tento McDonaghův skvost, a vrátím se zpět do roku 2007. Ještě před premiérou v BuratTeatru spatřil světlo světa Pan Polštář v Praze. A bylo to právě v OLDstars, kde jej Tomáš Staněk nastudoval s tehdejším souborem. Letos se tedy po téměř deseti letech k tomuto textu vrátil (podobně jako po letech ke hře Hypermarket Viliama Klimáčka) a využil, že má k dispozici talentované mladé herce. Jen název se jemně upravil na Pán polštářů.

Jedinečnost textu dokazuje i fakt, že se v něm nedá de facto škrtat, proto i v OLDstars má nastudovaná inscenace kolem dvou hodin. Pro herce, kteří toho za sebou ještě nemají tolik, je to samozřejmě dost textu. Jak už jsem zmínil, v OLDstars je poměrně dost herců (v jiných případech i hereček), kteří jsou nejenom talentovaní, ale také pracovití, přemýšliví a především mají neutuchající zápal pro divadlo. Pro práci na takovémto textu jsou právě zmíněné vlastnosti nesmírně důležité. Výsledek inscenace má slova potvrzuje.

Příběh Pana Polštáře se odehrává v nejmenované totalitní zemi, kde je krutému výslechu vyšetřovatelů Tupolskému a Arielovi podroben spisovatel krvavých pohádek Katurian Katurian Katurian, obviněný z vraždy malých dětí. V cele vedle je pak uzavřen i jeho mentálně zaostalý bratr Michal. Jistě nemá cenu popisovat děj, to ať si každý (a byl bych rád, kdyby skutečně každý, kdo tohle čte tuto inscenaci, navštívil), pokud jej nezná, prožije sám. Krásně spletitý text, ve kterém se proplétá krutost výslechů s krutostí čtených pohádek, pomalu zapadá do sebe a staví pevný základ pro velké finále.

Už samotné sklepení prostoru H2O je vhodným místem, kde hru ze skličující cely uvádět. I jednoduchost scény je na místě. O to více pak vyniknou detaily, jež tvůrci vymysleli. Ať už se jedná o oranžové vězeňské mundúry, symbolizující bezvýchodné postavení vězňů v dnešním radikálním světě, či o rozložení pracovních pomůcek na policejním stole, které zase doplňují precizní postup vyšetřování od bezcitného detektiva. To vše dotváří vhodnou atmosféru, ale nejzásadnějším kritériem povedenosti inscenace jsou herecké výkony a souhra jednotlivých herců.

Hlavní postavu, která scénu neopustí, spisovatele Katuriana Katuriana Katuriana ztvárnil Richard Juan Rozkovec. Mladý herec, který má nezaměnitelné charisma, byl jistě pro roli vybrán správně, neboť se mu podařilo přejít ze zmateně ustrašeného vyslýchaného do silné pozice, využívající svoji vnitřní sílu. A právě fakt, že Richard Juan Rozkovec nemusí leckdy používat mnoho slov, a přesto je výraz jeho postavy přesvědčivý, je důležitý, aby mohl hlavní postavu uhrát. Mnohovrstevný repertoár herectví pak Richard Juan Rozkovec potvrzuje v polovině hry, kdy je vytržen z výslechu a mučení, a jsou mu dopřány chvíle odpočinku po boku svého bratra, kterého bezmezně miluje. Jeho postava zde prochází zásadní přeměnou a v krátkém časovém horizontu musí herec prožít s postavou zásadní zvraty. Richard Juan Rozkovec to zvládl bravurně. Scéna, která zásadně mění děj, je jedním z vrcholů inscenace. A to i proto, že překvapivě dobře zahrál retardovaného bratra Kryštof Lepšík.

Používaje výtečně svůj chlapecký úsměv, ve kterém můžeme zřetelně číst naivitu, nepochopení situace či lásku k bratrovi, doplňuje Kryštof Lepšík perfektní hereckou kreaci, jež jistě nebyla jednoduchá, neb zahrát mentálně postiženého člověka, aby nevzbudil ani přebytečnou lítost, ani nesklouzl do prosté karikatury, je nelehký úkol. Z pasáže, které jsem se tedy nejvíce obával, zda obstojí, se nakonec stal mimořádný počin a nádherně a nenásilně přepůlil celé představení.

Dvojici vyšetřujících detektivů ztvárnili Jan Battěk a Jan Búrik, a i tady jsem byl zvědav, jak si se specifickými vlastnostmi policistů poradí. Kriminalista Tupolski, jenž je pánem výslechu, je bezcitný a pragmatický člověk, jehož jediným cílem je usvědčení zatčeného. Možná na něj chvílemi dopadá i celková únava ze života, ale na jeho precizně systematickém postupu při vyšetřování to nic nemění. Postava si žádá ztvárnění jako chladného představitele státní moci, jehož sadismus cítíme sice spíše pod jeho povrchem, ale o to více intenzivně. Ideální pro zobrazení úderné totalitní pěsti. Jan Battěk podstatu této extrémně nepříjemné postavy vystihl dokonale. A to i mnoha detaily. Psaním na stroji, rovnáním všech možných předmětů, dokonce i popíjením z hrnečku. Tím vším a mnohým jiným naprosto přesné ztvárnil někoho tak nelidského jako je detektiv Tupolski.

Búrikův druhý detektiv Ariel je oproti svému kolegovi jednoduchý v tom, že svůj sadismus pramenící z nenávisti k zatčeným neskrývá, ale naopak plně ventiluje. V první polovině hry, kde jiný povahový rys není prezentován, bych předpokládal větší zaujetí násilím, ale zřejmě jsem asi jen větší sadista než Jan Búrik. I přes určitou jednoduchost postavy, však v případě této osoby dojde k radikální změně v myšlení, což je podstatný bod, který je třeba věrohodně zobrazit. Janu Búrikovi se to podařilo a doplnil tak skvělou souhru všech čtyř zúčastněných.

Jak jsem již zmínil v úvodu, v době, kdy jsem pravidelně chodil na představení Pana Polštáře do Činoherního klubu, jsem si stále klad otázku, zda a v jakém rozpoložení tuto hru uvidím i v jiném nastudování. Část otázky „zda" je zodpovězena, a v jakém rozpoložení? V takovém, že věřím, že kdo hru nikdy neviděl, bude na ni chodit opakovaně, jako já do Činoherního klubu. A kdo již tuto hru někdy viděl, že mu bude stát za zhlédnutí i verze v H2O, protože i tam jedna návštěva stačit nebude.