Divadlo LETÍ oslavilo v roce 2020 patnáct let své existence. Součástí výročí mělo být i uvedení tří světových premiér českých autorů. Zatímco Daniel Špinar a Marián Amsler to svými texty HOMO 40 a Greta loni stihli, poslední ze tří novinek Les sebevrahů Kashy Jandáčkové měla premiéru díky čínskému viru až letos. Podstatné ale je, že jsme se nakonec dočkali, a dost možná ani nebude znít příliš troufale, když dodám, že výsledek za to čekání rozhodně stál. Hra ze zřejmě nedaleké budoucnosti je totiž silný příběh s jasným poselstvím na motivy moderní lovestory, ale také mimořádně povedená inscenace.

 Představení začíná v jakémsi výstavním sále, kde se mladá dívka Marie v podání Anny Kameníkové snaží dopátrat, zda ještě někde existuje les. Jestli se má jednat o proslulý japonský les Aokighara na úpatí hory Fudži, známém jako hojně používaný prostor pro sebevraždy, k němuž by mohl odkazovat i název inscenace, nebo je v blízké budoucnosti jen zoufalá sháňka po běžném lese, to teprve bude předmětem hry. Určitě je začátek představení kromě zajímavým úvodem do děje tak trochu i upoutávkou, že se bude jednat i o nevšední audiovizuální zážitek.

 Přestože na les také dojde, největší část představení patří seznámení, žití, rozchodu a možná i opětovnému shledání ústřední dvojice, kterou je již zmíněná Marie, a vzhledem k výskytu lesu jako metafoře, a tak trochu pohádce, ji doplňuje Jenda v podání Jana Hofmana. To že se nalézáme v budoucnosti, je divákovi servírováno brzy vtipnou formou, neboť se sice ocitáme v Praze, ale v době kdy Vltava je tenká jako Botič, a pokud se odhodláte k cestování, nejspíše skončíte v Boubínské poušti nebo u Máchova kráteru. Ovšem i v čase po nepojmenované ekokalypse je prostor pro lásku, a tak hodný, nesmělý, lehce naivní a ne zcela jistý Jenda nalézá Marii, která sice budí dojem silné osobnosti, ale její nejistota je patrná. Alespoň pro diváky, zamilovaný partner tohle pochopitelně ne vždy dokáže rozpoznat. Nastává tak dějový vývoj, kudy se vlastně mohou mladí lidé v době, kdy hodiny posledního soudu olizují dvanáctku, vydat. Zda zkusit standardní život bez ohledu na vnější vlivy nebo dát průchod svým pochybnostem. Marie, která se evidentně se stavem světa vnitřně nesmířila, minimálně svůj les nalézt pochopitelně musí. 

 Zatímco prostřední část představení, tedy doba, v níž spolu Marie a Jenda existují, vyniká křehkostí mileneckých propojení, ale také vtipem plynoucí z dobře napsaných dialogů, postupem času jdou partnerské city stranou a po několikrát zopakované větě, že: „Tento příběh je o Marii.“ dochází ke skutečnému putování do vysněného lesa, v němž však vyniknou především dva aspekty inscenace. Jedním je již zmíněná audiovizuální stránka. V tomto případě tedy především ta výtvarná, pod níž je podepsán Ján Tereba. Ačkoliv je scéna po celou dobu víceméně minimalistická, pokrytá dřevem, vytvoření lesa oceňuji jako mimořádně krásné. Druhý aspekt inscenace, jenž se naplno projeví v poslední části představení, je zřejmá inspirace Kashy Jandáčkové pohádkami, a tím nemyslím jen možná laciné znázornění vlka, který sem vlastně patří, ale především ono hledání světa, v němž je dobro dobrem, zlo zlem, nic není tak komplikované, a kde jsme možná naposledy v životě měli jasno, co je správné a co nikoliv.

 Kromě působivého vizuálního zpracování a jednoduchých leč funkčních rekvizit jakými je několik rostlin nebo brýle pro virtuální realitu, je potřeba zmínit i hudbu Jakuba Königa, který ač pečlivě uschován, přeci jen je živou složkou inscenace. Jeho projekt s názvem Kittchen dodává představení potřebný znepokojující zvuk, ale dokáže vytvořit i hudbu, jež si dokážeme s mladým párem snadno spojit, ať už ve chvílích tanečních či intimně melancholických.

 Les sebevrahů obstál i po herecké stránce. Jako partneři fungují Jan Hofman a Anna Kameníková příjemně sehraně. Jan Hofman svého Jendu zahrál civilně, až bychom si mohli říct, že takových v dobrém myšleno obyčejných kluků musí být všude plno. Dokáží být roztomilí, nadchnout se pro druhého, ale stejně tak může jejich zájem časem nenápadně opadnout. Divák si k němu jistě může najít cestu, ačkoliv je mu to leckdy ztíženo již zmíněnou větou: „Tenhle příběh je o Marii.“, která jej zarazí mnohdy v situacích, v níž bychom se mohli do jeho nitra dostat ještě hlouběji. Jenomže on ten příběh skutečně je spíše o Marii. Anna Kameníková zde podává naprosto bravurní výkon. Od první do poslední chvíle se od ní nejde odtrhnout. A to nemyslím jen očima, to by samozřejmě šlo, ale spíše pocitově. Její vnitřní tápání je natolik silné, že přesahuje ji samotnou, vznáší se a naplňuje celý sál. Snad to je onen environmentální žal nebo možná již zoufalá snaha po naleznutí naděje. 

 V každém případě stvořila Kasha Jandáčková společně s dramaturgem Davidem Košťákem působivé, ale jednoznačně naléhavé dílo, pro diváka dost možná emociálně náročné, jelikož zde návštěvníci prožijí odcizení jak člověka od člověka, tak také člověka od přírody, od možnosti najít si svůj strom, i kdyby to bylo jen za účelem se naposledy rozloučit a obsadit svoji větev, ale jak je řečeno v představení: „Od tý doby, co je všechno bezdrátový, tak se člověk nemá ani na čem oběsit.“ Les sebevrahů je vykřičník pro lidstvo, kterého jsme součástí. Nutno dodat, že to je mimořádně povedený vykřičník, který jednoznačně doporučuji ke zhlédnutí. Oslavy patnácti let existence Divadla LETÍ tak byly zakončeny jednoduše nádherně.