Když uvedlo v roce 2003 hru Pan Kolpert Divadlo Na zábradlí, bylo mi dvacet let a právě jsem byl v nejintenzivnějším opojení coolness dramatikou. Není tedy překvapením, že mě tento kus Davida Gieselmanna zasáhl razantně a i po šestnácti letech mi v hlavě zůstala odezva neskutečná energie účinkujících Petry Špalkové, Natálie Drabiščákové, Saši Rašilova, Davida Švehlíka a především Igora Chmely, kteří pod vedením Jiřího Pokorného předvedli tehdy pro mě málo vídanou smršť nasazení. Černočernou komedii poté uvedl i Marián Amsler v HaDivadle, Martin Vokoun v Komorní činohře a v Městském divadle Zlín Robert Bellan. Žel jsem žádné z těchto nastudování nezhlédl, ale o to více jsem se na opětovné setkání s Panem Kolpertem těšil po zhruba šestnácti letech a se zvědavostí, jak ve mně bude rezonovat v současné době. Letos totiž Gieselmannovu hru nastudoval nový umělecký šéf Činoherního studia Ústí nad Labem David Šiktanc.

Samotný text Davida Gieselmanna není vůbec špatný, přestože na první pohled může působit s přílišným důrazem na jisté šokující momenty. A ačkoliv komunikace mezi ústřední čtveřicí má občas i hlušší místa, je potřeba pohlédnout na to hlavní, co chtěl Gielselmann svojí hrou říct. Bez obalu poukázat na vyprázdněnost životů tehdejších třicátníků, což však platí i v dnešní době a o současné generaci pohybující se na hraně odkládaného založení rodinného života. To se mu podařilo náramně, a pokud divák odhlédne od faktu, že vytříbený humor je zabalen trochou té krve, zvratků a malinkaté dávky lascivnosti, může mít ze hry příjemný zážitek.

Partnerský pár Ralf a Sára pozvou na večeři do svého minimalisticky, rozumějte jako při stěhování, (ne)zařízeného bytu Sářinu kolegyni z práce Editu s jejím mužem Bastianem. Už ve dveřích se hostící dvojice zmíní, že v bytě je mrtvola pana Kolperta, kolegy Sáry a Edity. Toliko výchozí motiv. Hra může pokračovat jakkoliv. Jako detektivka, thriller nebo třeba konverzační komedie. Ono to je nakonec od každého trochu, ale ze všeho nejvíce se jedná o absurdní komedii přeplněnou černým humorem, nešetřící situačními zvraty a postupně ukazující krutost připomínající poetiku Quentina Tarantina.

Ona mnou zmíněná vyprázdněnost generace třicátníků je zobrazena nejen v textu, ale i dalšími prvky. Zařízení bytu je de facto jen kuchyňská linka, dvě židle, nějaké krabice a truhla sloužící ponejprv jako stůl. Pozvání na večeři je vyřešeno objednávkou pizz. Náplň životů ústřední dvojice je alkohol, nuda, přiznaná ztráta jakýkoliv emocí. Potenciální vražda pana Kolperta tak může dávat smysl. Mohla by být náplní Ralfovi práce, který se věnuje bádání v oblasti chaosu nebo zoufalá vnitřní potřeba objevit v sobě alespoň částečky nějakého cítění.

Ačkoliv se tedy hraje o lidském tápání, hledání motivace k životu nebo alespoň snaze o rozptýlení, nejedná se o žádnou nudu. Režisér David Šiktanc se snažil do herců dostat co nejvíce energie a důsledně dbal na pečlivou vypointovanost vtipů. I to se mu povedlo. Inscenace je svižná, zvolený rytmus příjemný a účinkující hrají s potřebným temperamentem. Určitě ne s takovým, jaký si pamatuji z tehdejšího představení v Divadle Na zábradlí, ale rozhodně s dostatečným. V mnou viděné repríze se navíc poprvé objevil v postavě Ralfa Marek Adamczyk, a že jedná o jeho premiéru, nebylo znát (pokud by to tedy člověk nevěděl). Lukáš Černoch si s cholerickým Bastianem také poradil bez problémů. Stejně tak dámská dvojice v podání Zuzany Truplové a Anny Fišerové působila jistým dojmem. Postava Anny Fišerové navíc prošla zajímavou proměnou, což herečce poskytlo dobrou příležitost ukázat něco více ze svého umění. Jediný, kdo mi opravdu nezapadl do herecké symbiózy, byl Pizzamann Matúše Bukovčana. Možná to byl záměr, ale na mě působil jako přerostlé děcko, které se ocitlo ve hře pro dospělé a ve své zmatenosti jen vyplňuje prostor.

Inscenace má kromě sympatického tempa i přirozeně vyplývající závěr. Přestože konec Gieselmannovy hry nabízí možnost jistého moralizovaní či odsouzení nihilismu, nechal David Šiktanc absenci hodnot vyznít jakoby mimoděk, čímž dodal poselství hry dostatečnou váhu, a alespoň mně dokázal, že coolness dramatika má svoje opodstatnění i dnes. Když se tedy udělá dobře jako například v tomto případě.