Cenu Magnesia Litera 2016 získala Anna Bolavá, vlastním jménem Bohumila Adamová, za román Do tmy. Rodačka ze Strakonic v něm přibližuje kouzlo sběru bylin, ale protože jsem knihu nečetl, nemohu k tomu napsat více. Jisté však je, že se jedná o oblíbenou prózu Terezy Hofové, a soudě podle dojmů z předchozích děl, bych si tipnul, že i Vojtěcha Bárty. Ze vzájemné spolupráce těchto dvou osob, společně s dramaturgií Ondřeje Novotného a výpravou Jany Hauskrechtové, vzniklo monodrama pod hlavičkou Chemického divadla uváděné na scéně Venuše ve Švehlovce.

Na inscenaci pravděpodobně nejvíce zaujme suverénní a nesmírně energický výkon Terezy Hofové. Vzhledem k tomu, že se hraje po celém sále Venuše ve Švehlovce a divák je pevně usazen až ke konci představení, přičemž je tedy permanentně a bezprostředně ve středu dění, působí neustálé využívání prostoru a takřka fyzický kontakt s účinkující příjemně zúčastněně. Na druhou stranu je pochopitelně snížená možnost přehledného sledování, a také ne každému musí toto pojetí vyhovovat.

Vojtěch Bárta připravil inscenaci Do tmy velmi minimalisticky. Ať už se jedná o scénu, kde si ve spolupráci s Janou Hauskrechtovou vystačil se zavěšenými nůžkami, lanem, vodou či suchým ledem, ale i o text samotný. Už stopáž představení prozrazuje, že se může jednat o intenzivní zážitek. Ano, ale osobně jsem se nemohl zbavit pocitu „že je to málo, že něco chybí".

A tak, byť přiznávám, že i mou vinou neznalostí předlohy, nezbývalo mi než domýšlet a odhadovat určitou tragiku hlavní postavy a nakolik je její osamělost dána silným vztahem k přírodě, nemocí nebo zkušenostmi s lidmi. Tempo inscenace sice držela Tereza Hofová úctyhodné, k čemuž využívala divoký temperament s hrubším slovníkem, ale k nějakému souznění s postavou u mne skutečně nenastalo. Nevím, nakolik se absence děje odrážela od držení se inscenačním týmem původního textu, ale za sběrem a výkupem léčivých bylin jsem žel žádnou magičnost necítil.

Moc rád bych pronikl do poetiky Vojtěcha Bárty, ale zatímco v inscenacích Zlaté město nebo Příběhy z bezprostředního neskutečna, se mi to myslím podařilo. V loňském roce uvedené Šumavě lásce či nyní v novince Do tmy, zůstal jen snad alespoň společný, kladný, možná až intimní vztah k přírodě se vší její otevřeností.

Také si nejsem jistý, zda mé pocity z jistých nedodělaností či neúplností, nemají nějakou souvislost s finančním zázemím Chemického divadla. Minimalismus je sice krásná věc, jen mne napadá, že například právě inscenace Do tmy by mohla být zajímavým site-specific projektem. Pro mne bohužel měl sběr bylin ve tmě minimální přesah.