„Když o sobě otevřeně mluvím jako o levičákovi, myslí si někteří, že každá má hra je propaganda. Zřejmě chtějí dokázat, že jsem jako dramatik selhal, protože píšu jen propagandistické hry. Myslím, že to nedělám. Ale záleží mi na tom, aby lidé věděli, že mé hry napsal levičák, teplej, americkej Žid."

Tony Kushner

„Myslím, že v něčem je Kushnerova hra ohromně současná – například pocit rozdělené společnosti, rozděleného světa, to, co v ní zastupuje tehdejší prezident Ronald Reagan, můžeme dnes vnímat jako analogii k našemu prezidentskému úřadu a jeho vykonavateli."

Michal Dočekal

Z programu k představení Andělé v Americe jsem si vypůjčil citace autora oceňovaného díla a režiséra, který jej uvedl v premiéře v českém jazyce na scéně Divadla ABC. Výše opsané věty jsou možná klíčem k mému nedocenění opusu tvářícího se jako vlajková loď první sezóny Městských divadel pražských pod novým vedením. Vezmu to však alespoň trochu postupně. Přeci jen se jedná skutečně o velké dílo, jak hrdě hlásá nejen program k představení. Minimálně velké rozsahem, protože inscenace i s dvěma přestávkami trvá více než čtyři hodiny.

Za hru Andělé v Americe získal Tony Kushner Pulitzerovu cenu za drama. Následně ji adaptoval do televizní série, která posbírala několik Zlatých glóbů, cen Emmy a vytvořila velké herecké příležitosti mimo jiné pro Al Pacina, Meryl Streep a Emmu Thompson. Tony Kushner do tohoto díla dostal opravdu mnoho. Od prolomení mlčení ohledně AIDS, pojmenování krizí nejrůznorodějších mezilidských vztahů až po politické střety. To bylo před šestadvaceti lety a hlavní otázkou, která mě v různých obměnách provázela celým večerem a ještě nějakou dobu po konci představení, zůstává „Je tato hra aktuální ještě v dnešní době?" nebo „Lze i přes minimální škrty pojmout Anděle v Americe jako současnou hru?" Michal Dočekal, minimálně podle výše uvedené citace, byl přesvědčen, že ano. Poskládal velmi zajímavý tvůrčí tým, po všech stránkách hru pečlivě nastudoval, proběhlo jistě mnoho dlouhých a intenzivních zkoušek a zřejmě s jasnou vizí ji pustil do světa. Dle některých ohlasů se skutečně může jednat až o zážitek roku. Já si však odpovídám na otázku „Proč hrát dnes Andělé v Americe?" slovy: „Netuším.".

Vezmu-li první citaci, autora Tonyho Kushnera, a jeho poslední větu: „Ale záleží mi na tom, aby lidé věděli, že mé hry napsal levičák, teplej, americkej Žid." reaguji, že v dnešní době, navíc na pražské divadelní scéně je asi skoro všem jedno jestli hru napsal levičák nebo pravičák, homosexuál nebo heterosexuál, Američan nebo Rus, Žid nebo Pastafarián. Dobře, pak tu máme věty Michala Dočekala, opět viz výše. Téma rozdělené společnosti a rozděleného světa jistě aktuální je. Jestli bych ale měl zrovna Ronalda Reagana, kterému bychom zde všichni měli být vděční za jeho postoje, protože to byl v první řadě on, kdo naši zem dostal z područí Sovětského svazu, brát a vnímat jako analogii k našemu prezidentskému úřadu a jeho vykonavateli... no, já osobně ve větším rozporu s tímto tvrzením být snad ani nemohu. Nicméně i tenhle pohled na možné poselství hry je jen střípek z mnoha dalších, které tvoří rozsáhlý celek. A vlastně dost možná každý si z nepřeberných množství témat vybere to své. Andělé v Americe řeší homosexualitu a její tabu, AIDS a jeho hrozbu, drogy a následné halucinace, náboženství, sex, politizování, prázdnost a neschopnost komunikace ve vztazích a řadu dalších problémů nebo příčin nepochopení. Mě osobně nejvíce zasáhl příběh právníka Roye Cohna, kterého autor napsal podle skutečné postavy, a jež je pro mne absolutní ztělesnění zla a nelidskosti. Cynický a arogantní Cohn působí sice ve skvělém podání Ondřeje Pavelky charismaticky, snad i zábavně, ale tak tomu často bývá i u podobných, reálných, mocných mužů, kteří svoji nadřazenost staví nadevše. To, že skutečný Roy Marcus Cohn zastupoval v sedmdesátých letech tehdy realitního makléře Donalda Trumpa je jen třešnička na kyselém dortu, jenž sice vůbec nechutná, ale jíst ho přes čtyři hodiny mi přišlo smysluplné, protože ano, to bylo mé téma večera. Vše ostatní pro mne byla jen velmi dobře zahraná vata. Ovšem třeba jiné diváky zase nebude zajímat příběh bezskrupulózního právníka a nadchnou se pro drogové halucinace nebo je zasáhnou těžkosti doprovázející homosexuální vztahy. A jistě se najdou i tací, co zajímá vše a vůbec jim nevadí absence škrtů. Rád bych mezi ně patřil, ale není tomu tak.

V každém případě se na jevišti Divadla ABC sešla výtečně vybraná herecká parta. Již jsem zmínil Ondřeje Pavelku. Ten si dal na své postavě skutečně záležet a je to jeden z jeho nejlepších výkonů, které jsem u něj kdy viděl. Příjemně mne překvapil také Viktor Dvořák. Zatím jsem jej nijak podstatněji nezaznamenal, ale zde je jeho Louis, pochybovačný a tápající homosexuál, ztvárněn věrohodně. Neustálé selhávání se s ním vleče celou inscenaci a Viktor Dvořák s tím rozhodně umí pracovat. Nijak výrazně na mne nezapůsobila Evellyn Pacoláková, která stejně jako jiní měla na starosti více postav. Naopak nové tváře Městských divadel pražských své role myslím zvládly velmi dobře. Především Tomáš Havlínek nad svými mladými kolegy vyčníval. Jeho nemocí AIDS nakažený homosexuál Prior je vynikající představitel až přecitlivého muže, který ač trpící přec se nevzdává. Jeho zdravotní stav jej sice limituje, ale o to více projevuje svůj temperament tváří tvář andělským halucinacím. I přes střídající se výkyvy v chování, jimiž Prior prochází, zvládal Tomáš Havlínek své postavě vtisknout i vnitřní klid, čímž potvrdil, že ji porozuměl. Martin Donutil měl také nelehký úkol. Jeho Joe projde za celou dobu inscenace řadou otřesů, a jelikož působí dosti křehce, musí se svojí zranitelností neustále bojovat. Nejprve proti Roy Cohnovi, jenž ho vidí zřejmě jako svého nástupce. Neklid prožívá i ve vztahu se svojí manželkou Harper, která svá trápení řeší požíváním valia. A poté, co si naplno uvědomí svoji homosexualitu, nastávají ještě střety s Louisem, a také se svojí matkou. Opravdu nešťastná postava a Martin Donutil její smutek i rozpolcenost zvládnul vyjádřit příjemně civilně. Harper Beáty Kaňokové je tragicky ztracená už od samého počátku inscenace. Nedokáže své emoce skrývat a její bytí na tomto světě je jakoby předurčeno k tragédii. A to i přes její roztomile působící halucinogenní stavy. Eva Salzmannová dostala na starost hned pět postav. Od nejstaršího žijícího bolševika, přes Joeovu matku až po Ethel Rosenbergovou, která ve hře představuje alespoň náznak Cohnova černého svědomí. Tedy pokud by nějaké měl. To, že umí Eva Salzmannová zahrát kohokoliv, není novinkou. Připomněl bych například její nedávný úchvatný výkon v MeetFactory v postavě stárnoucího smutného muže, samotáře a podivína. Také v Andělích v Americe si se všemi rolemi poradila s přirozenou suverenitou. Především jako matka Joea krásně balancovala na hraně pochopení a nepochopení pro homosexualitu svého syna. A na závěr musím zmínit ještě Filipa Březinu, který tedy není oficiálně členem hereckého souboru, ale po své premiéře na prknech Divadla ABC se sem vrátí v další Dočekalově režii, a sice v Romeovi a Julii. V Andělích v Americe má kromě jednoho anděla dvě výrazné role. Ošetřovatele Belizeho, excentrického transvestitu, jenž v nemocničním prostředí působí značně bizarně a pana Boudu, imaginárního agenta cestovní kanceláře a halucinogenní představu Harper. Obě postavy jsou herecky vděčné, ale také náročné. Filip Březina zde ukázal svůj nesporný talent a jen potvrdil mé přesvědčení, že je potřeba jeho putování po českých divadlech pečlivě sledovat.

Zajímavá a funkční je i scéna Martina Chocholouška. Nenásilně se střídá nemocniční prostředí například s Central parkem, stejně jako se proměňuje realita s představami postav. Precizní jsou i kostýmy Zuzany Bambušek, jež dokreslují jednotlivé charaktery. Co mi však vadilo či přesněji vyjádřeno přímo obtěžovalo, byla ostrá světla směřující s nebývalou intenzitou přímo do hlediště. Tenhle efekt pro efekt byl nejen nepříjemný, ale také naprosto zbytečný. Daleko více jsem ocenil půvabný nápad, jak vyrobit vtipně na pódiu sníh, než si nechat vypálit oční rohovku.

V Městských divadlech pražských měli ambice stvořit velké dílo. Koneckonců je to uvedeno i na obalu programu k představení. Místo názvů inscenací totiž od nové sezóny zdobí obálku jedna trefná věta z nové hry. Bohužel jsem místo velkého díla viděl především dílo obsáhlé, jemuž by slušely škrty, a tím pádem i údernější dramaturgie. Rozsáhlá hra Tonyho Kushera v režii Michala Dočekala rozhodně má své chvíle, které mají co sdělit. Pokud si vyberete téma, jež vás zajímá, budete mít především díky vydařeným hereckým výkonům jistě příjemný zážitek. Nejslabší jsou však momenty, kdy se inscenace snaží tvářit právě jako velké dílo. A žel více než průměrný dojem pravděpodobně nevylepší ani nikterak silný konec. Alespoň já odcházel z divadla bez nějakého většího emočního otřesu.