V září tomu bude pět let, co Divadlo Na zábradlí převzal ředitel Petr Štědroň společně s novou uměleckou šéfkou Dorou Viceníkovou, jež je zároveň vrchní dramaturgyní, a Janem Mikuláškem, kmenovým režisérem. Jejich úsilím se podařilo nastavit v tomto divadle nadstandardní úroveň repertoáru a pravidelný divák tak s každou novou inscenací očekává určitou kvalitu. Přesto si myslím, že byl nejvyšší čas pustit mezi sebe i novou krev a jsem rád, že evidentně stejně přemýšleno i vedení divadla.

Oním čerstvým větrem je tandem Kristýna Kosová a Adam Svozil, kteří se pomalu dostávají do širšího povědomí divácké obce. Po spolupráci se Studiem Hrdinů, Divadlem v Dlouhé a A studiem Rubín zanechali důležitou stopu v Disku a nehodlají zůstat pouze v Praze. Loni dobyli Plzeň a zrovna nyní si podrobují i Ústí nad Labem.

Předlohou, kterou zpracovali v Divadle Na zábradlí, se stala kniha z roku 2013 Kaspara Collinga Nielsena Dánská občanská válka 2018-24. Zajímavě strukturovaný dystopický román, jehož vize mají velmi reálnou podobu, a který se zároveň zdá obtížně přenositelný na divadelní prkna. Nutno však dodat, že dvojice Kosová - Svozil provedla natolik povedenou úpravu, že na diváka v nově zrekonstruované budově Divadla Na zábradlí čeká navýsost aktuální a především precizně připravená inscenace.

Stejně jako kniha je i její divadelní zpracování rozděleno do tří částí zobrazující časové etapy před válkou, během války a po válce. V románu jsou jednotlivá období všelijak propletena, a to zejména prokládání příběhu různými krátkými povídkami. V inscenaci jsou však jednotlivé časové úseky pěvně oddělené, což samozřejmě slouží mimo jiné i k dobrému zorientování se diváka v ději.

Part I

První část je především diskuzí. Tvůrci zvolili postup, kdy debatní kroužek šesti rozdílných postav moderuje samotný autor knihy v příjemně civilním a strohém podání Jiřího Černého. Každý má dost připomínek ke knize samotné, čímž odkrývá její obsah, ale hlavně právě její první část, což je v románu pečlivý detailní popis, co způsobilo v roce 2018 v Evropě natolik velkou krizi, že přešla v občanskou a posléze celoevropskou válku. Zde opět musím pochválit autory divadelního zpracování, a sice že eliminovali ekonomické úvahy, které by na divadle působily příliš učeně. Zároveň bych však divákům (alespoň těm, jež inscenace osloví či oslovila) právě na tomto místě samotný román doporučil. Zrovna popis, jak k tak zásadní krizi může dojít, je v knižní předloze velmi věrohodný. Ať už se jedná o vývoj hypoték, prostor ke spekulacím pro širší masu, funkci bankovních institucí, osvětlení z jakého důvodu došlo k zestárnutí populace, až po zobrazení trendu, kdy se na vylidněný venkov vrací lidé s vidinou odloučení se od společnosti. To vše skládá odpověď na nejdůležitější otázku, a sice „Jak to mohlo dojít tak daleko, že v Evropě začala zase válka?". Jednoduše proto, že lidé nebyli zvyklí na výrazné zchudnutí v krátkém časovém horizontu. To jsem však odbočil od inscenace. V té, jak jsem již napsal, se nejde příliš do ekonomicko-finanční hloubky, ale o to více je kavárenské debatování srozumitelné. Řeší se pochopitelně témata z pohledu českého člověka, takže dojde na uprchlickou krizi, postoj k Evropské unii, dokonce se zmíní Mnichovská dohoda... a další a další. Zazní mnoho klišé a frází, ale pokud by náhodou divákovi nebylo něco jasné, může se ztotožnit s postavou Petra Jeništi, která je mimo dění naprosto kouzelným způsobem.

Fatálním zlomem první části představení je pak výbuch. To o čem se tak neškodně vedla debata, je najednou realitou. A to je opět apel Nielsenovy vize. Neustále si říkáme „zatím to jde, zatím to jde...", ale on někdy ten jeden konkrétní moment přijde. A tak účinkující skrze okno sledují, jak se do té doby celkem pevný stát mění v krvavé kolbiště. A jako elity také zareagují. S přesvědčením pomoci nejprve hodí lidu kávu v plastových kelímkách, až postupně vyhází z okna celou scénu. Rozdělení společnosti už je však natolik jasné, důvěra ve stát a finance se ztratila, a sledujíc varovné kroky elity přechází děj do období války, která naplňuje druhou část.

Part II

Válka je zobrazena především na jednom konkrétním příběhu. Tím je ústřední postava, kterou skvěle ztvárnil Miloslav König. V knize samotné je to vypravěč. Na jevišti je to především člověk, který prožívá ve válečném čase osudovou lásku. Není zapotřebí sdělovat detaily, ani jak se hra vyvíjí dál. Podstatné však je, že i v této části mají tvůrci inscenaci pevně v rukou. Nechybí tak vyobrazení médií s akcentem jakou roli mohou v tak zásadní situaci hrát, a neschází ani kontakt s diváky, kteří si nechtěně zahrají válečné sirotky. Důležitou a vizuálně působivou složkou je také scéna Petra Vítka, jež nejvíce promlouvá právě v prostřední části představení. Od hordy plyšových zvířátek až po ztvárnění polorozpadlého domova. Svět už nebude jako dřív, a tak se lidé již obracejí na nebe s novou pověrou „Něco si přej, padá bomba.".

Part III

Po přestávce se diváci ocitnou čtyři sta padesát let po válce. Vyvolení, majetní lidé mohou díky programu na vývoj kmenových buněk žít de facto nekončící život, společnost se vyvinula natolik, že existují i vyvolení psi, kteří jsou schopni mluvit a jsou tak plnohodnotným společníkem členů nejvyšší kasty. Čtyřnohé nejvěrnější přátele zahráli s nádherně tajemnou tupou grimasou Petr Jeništa a Magdaléna Sidonová.  Třetí část může připomenout začátek inscenace, jelikož se jedná opět především o diskutování. Zde se tedy dozvídáme názory na válečný konflikt z pohledu dekadentní elity, jež zajímá především požitkářství, a ve svém snobismu tápou nekončícím životem. Mrazivá představa. Autor v podání Jiřího Černého se už k vyvinutí lidstva vyjádřit nemůže. V posledním úseku představení se krásně ukazuje skvělá práce všech tvůrců hry. Scéna je v naprostém souladu s kostýmy Jána Tereby a režisérské duo zobrazuje perverzní a zhýralou společnost s ironickým nadhledem, ve kterém je tak prostor k vytvoření si vlastních závěrů. Jednoduše netlačí na pilu a nechávají tak doznít nejzásadnější otázky a myšlenky. Možná tak divák odejde s pocitem, který vystihuje autorova věta: „Až lidstvo vymře, tak se nic nestane.". Možná však nenechá usnout odpověď na otázku, kterou jsem již zmínil... „Jak to mohlo dojít až takhle daleko?". A není právě nyní takový plíživý čas, v němž populismus, útlak menšin a ztráta kritického myšlení nastolují půdu pro nový krvavý konflikt? Jednoduše proto, že je ověřená neochota poučit se z dějin?

Dánská občanská válka 2018-24 je pro mne jednou z nejlepších inscenací Divadla Na zábradlí za posledních několik let. Ukázalo se býti ideální volbou pustit k práci na této scéně Kristýnu Kosovou a Adama Svozila, kteří se svojí tvorbou hlásí o přední místo na české divadelní scéně. Jejich groteskní a černý humor na vážném poli blížící se apokalypsy a kolapsu je příjemným klíčem otevírající intenzivní divadelní zážitek.