Sepsání blogu po téměř padesáti dnech od doby zhlédnutí představení může snadno doprovázet komplikace nedokonalosti vlastní paměti. Řada obrazů či myšlenek obsažených ve hře se vám mohou lehce zabalit do mlžného oparu a není úplně jednoduché si je znovu vybavit. U poslední premiéry Divadla X10 však mlha stoupala z prostoru pražského DUPu39  společně s mými kroky bezprostředně po konci premiéry a během několika minut mi v hlavě zůstaly jen chaoticky poskládané fragmenty inscenace s názvem Krásné místo.

Knižní předlohu, jež má svědomí předloni zesnulý německý spisovatel Tankred Dorst, jsem nečetl. Zajímavostí je, že pět dní před premiérou Krásného místa byla uvedena v Klicperově divadle další Dorsteho hra Fernando Krapp mi napsal dopis. Zřejmě bych si měl neznalost díla tohoto autora doplnit. Nicméně v Divadle X10 mne k tomuto kroku zrovna nenalákali. Nakolik to je knihou a nakolik úpravou Ondřeje Novotného nevím. Přehlídce různorodých, ztracených lidí procházejících představením, jež takřka postrádá děj a zuby nehty se drží myšlenek, které mají být hlavním poselstvím tohoto inscenačního tvaru, schází kompaktnost. Možná bylo záměrem zprostředkovat každodenní lidskou existenci na chabém základu jakým je touha po štěstí či alespoň jeho hledání. Jednotlivé postavy proplouvají inscenací až s příliš viditelnou nenaplněností, zároveň se setkávají, ale k vlastnímu poznání vlastně nedochází. Opravdu by mě zajímalo, zda je i kniha takto poskládána, a pokud ano, proč inscenátoři neupravili text do přijatelnějšího tvaru.

Scéně dominuje velký kámen, s nímž jednotliví účinkující všelijak pracují. Jejich snaha, jak je tomu u konkrétně těchto hereček a herců zvykem, je sympatická a oceňuji i chvílemi fyzickou náročnost, ale režie Ewy Zembok mi přišla příliš roztříštěná a témata jen jako by se vznášela vysoko u stropu DUPu. Pod scénou je podepsaný Matěj Sýkora a myslím, že prostor využil dostatečně. Tempu inscenace pomohla také vhodná hudba Filipa Šebšajeviče. Poutavý audiovizuální dojem tedy Krásné místo jistě dopřává, byť kostýmy připomínají vyloupení podkroví několik let nepoužívané chaty.

Ústřední motivem inscenace je otázka: „Co by ti učinilo život takovým, aby ho stálo za to žít?". Po zhlédnutí nenaplněných tužeb jednotlivých postav a jejich nespokojeností se mi na rty dere jízlivá odpověď směrem k existenci této inscenace. Musím však zmínit, že si Divadla X10, a tedy lidí, kteří jej tvoří, natolik vážím, že sarkastickou odpověď na otázku nenapíši. Jednoduše zakončím svůj blog subjektivním tvrzením, že uvedení hry Krásné místo alespoň v tomto tvaru mi smysl nedává. Jestliže měla vytvořit skrze předložené životní úděly jednotlivých postav zásadní okamžik, v němž se osudově setkáme a společně si uvědomíme naše „krásná místa", u mne se tak absolutně nestalo. Snad budou mít jiní diváci více štěstí. Já se cítil jako onen kámen uprostřed divadelního prostoru. Také jako kdyby po mně herci přelézali, snažili se mě do inscenace vtáhnout, ale stále jsem zůstal jen kamenem. V kontextu hry trochu bludným, trochu zmateným, co vše představuji, a pravda toužícím stejně jako všechny postavy být umístěn někde, kde bych se cítil naplněn. Bohužel nikoliv v inscenaci Krásné místo.