Patrick Marber je v naší zemi poměrně často uváděný britský dramatik. Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil skrze jeho hru Na dotek uváděnou v pražském Divadle Rokoko v hlavní roli s bratry Dlouhými. Ta se následně dočkala i filmové adaptace s hollywoodskými hvězdami, čímž se tento autor stal celosvětově známým. Hru Na dotek pak u nás postupně uvedlo Divadlo Na Jezerce, Městské divadlo Mladá Boleslav, nezávislá divadelní skupina OLDstars a naposled také Divadlo Na Maninách. Divadelní cenu Thálie pak přinesla Václavu Neužilovi další hra Patricka Marbera Dealer´s Choice uváděná v Dejvickém divadle. Dvou zpracování se dočkal Don Juan in Soho, a sice v Divadle Petra Bezruče a v režii Filipa Nuckollse v Divadle v Celetné pod značkou spolku Kašpar v roce 2009. Jelikož se po této hře Patrick Marber na téměř deset let s tvůrčí prací odmlčel a například si pořídil fotbalový klub, další jeho dílo se na české jeviště dostalo až v loňském roce, kdy se režie opět ujal Filip Nuckolls a znovu pod značkou divadelního spolku Kašpar uvedl na prknech Divadla v Celetné Marberovu hru FC Rudý lev s fotbalovou tématikou, přesněji napsáno, sociální drama s notnou dávkou drsného humoru z fotbalového prostředí, konkrétně z pánské šatny.

 Přestože se kopaná hraje na dva poločasy, osobně bych rozdělil inscenaci na tři části. Ještě než se představení oficiálně rozjede, může si divák prohlédnout pánskou šatnu s masérským koutkem, jehož pánem se stává hned v úvodních chvílích Jan Potměšil jako kustod a legenda poloprofesionální týmu FC Rudý lev jménem Yates. Pro navození atmosféry se hned ze začátku ujímá slova i kazeťák, konkrétně bigbítové rytmy nebo třeba notoricky známá píseň kapely Visací zámek. Záhy se také na jeviště dostaví druhá ze tří postav hry trenér Kidd ve skvělém provedení Jana Zadražila. Představení velmi brzy nabere solidní tempo a divák se rychle dokáže zorientovat nejen v situaci, v níž se tým nachází, ale také v charakteristice dvou zmíněných postav. Yates jako srdcař a duše klubu, která pro FC Rudý lev dýchá a žije a cholerik Kidd, typ člověka, jenž nejprve promluví, a pak teprve myslí. Alespoň tak se může ponejprve zdát, než se projeví jeho kalkul. V každém případě jsou obě tyto postavy skutečnými fanatiky, byť každý z jiného těsta. Bez nich by nebyl klub, bez klubu by nebyli oni. Předmětem jejich úvodního dialogu je pak třetí postava hry, mladý hráč Jordan, který je v klubu teprve krátce, ale blíží se jeho vysněná velká příležitost.

 Prví třetina představení je velmi dobře napsaná a gradovaná rozehrávka. Nesporný vtip, jenž se táhne celou hrou, je v této části doprovázen nenucenou autenticitou prostředí, a poté co se do inscenace přidá i třetí postava, dostává text také dramatické kontury a nabírá na napětí. Zatímco však pánové Jan Potměšil a Jan Zadražil okupují celé jeviště, a to nemyslím fyzicky, ale především svým výtečným provedením dvou fotbalových nadšenců, Miloslav Tichý se jako mladý sportovec příliš neprosazuje. Je to však paradoxně on, který se postará o zápletku do pokračování představení po přestávce. 

 Druhá část představení je rozhodně nejpovedenější. Dramatická laťka, stejně jako intenzita komiky, je stále na vysoké úrovni. K tomu se však přidává to, co zvládá Patrick Marber bravurně, což je mistrně propracovaná dějová provázanost, a také nebývalé odkrytí duše svých postav. K načrtnutým charakterům můžeme dosadit potřebný kontext. Divák tak již nesleduje lidi, kteří se nějakým způsobem chovají, ale začíná chápat jejich nutkání, historii a aktuální duševní rozpoložení. Jednoduše se dá napsat, že prostřední část je nejvíce o reálném a obyčejném životě. Fotbalové prostředí jde stranou a vidíme před sebou syrové a prosté přežívání. A i zde dojde podobně jako v první polovině představení k přitažlivé gradaci před závěrečným dějstvím umocněné navíc hlasitou hudbou vytvářející ještě více dramatičnosti. Ovšem vzhledem k poslední části se mi zpětně zdála tato prostřední jako předčasné finále.

 Nemohu říct, že by poslední scéna neměla své kouzlo a celý příběh symbolicky neuzavřela, ale překvapila mě u Marbera neobvyklá dávka patosu a sladkobolnosti. FC Rudý lev si dle mě zasloužil neotřelejší konec, ale i tak zanechal silný dojem a radost v srdci.

 Výprava Petry Krčmářové těžko mohla být příliš invenční, nicméně pánská šatna je autentická, funkční a divák se hned cítí jako „jedním z nich“. Možná tomu pomohl i bývalý hráč AC Sparty Praha a někdejší asistent trenéra SK Slavia Praha Petr Vrabec. Docela by mě zajímalo, zda měl poradní hlas i k uchopení srdcařské klubové příslušnosti vzhledem ke svému pestrému působení u obou pražských S. Dobrou práci jistě odvedla dramaturgyně Lenka Bočková, která se asi jen těžko mohla vyhnout mým výhradám k finále hry, když už je tak napsané. Standardně kvalitně si vedl i Jan Potměšil, který svého Yatse zahrál přesně i dojemně. V každém případě pokud se i on dotýkal jemně patosu, mělo to své vnitřní opodstatnění. Ozdobou představení však byl Jan Zadražil, jenž se ve své postavě Kidda doslova našel. Zcela suverénně si vedl ve všech polohách, ať už to byly jeho projevy manipulace nebo přiznání, že fotbal je jediné prostředí, v němž na první pohled psychopat jako on může přežít. Smutnou pravdou je, že člověk s takovou energií a entuziasmem by se jistě dokázal prosadit i v užitečnějším odvětví. Žel slabším článkem představení se mi zdál výkon Miloslava Tichého. Že se jedná o mladého fotbalistu, bych mu možná ještě uvěřil, ale v některých řekněme vážnějších situacích už byla jeho autenticita nedostatečná. Postavu Jordana bych asi lépe vstřebal, kdyby byla pojatá jako mladý floutek, jimiž se to ve sportovním prostředí jen hemží.

 FC Rudý lev je protkán zručnou režií Filipa Nuckollse a nabízí svěží, vtipnou a svižnou sondu do vnímání loajality lidí, u nichž vše závisí na vzájemné důvěře, protože je fotbal nejen kolektivní záležitost, ale také dostupný prostředek pro zajímavý výdělek. Zda se dá uživit a žít v této leckdy morální žumpě, kde je vulgarita normou, je otázka provázející celou hru. Dá se dosáhnout svého cíle, pouze pokud jste kalkulující cynik nebo má šanci i zapálený nadšenec? To je jen jedna z dalších otázek, jež inscenace pokládá. Odpovědi si pak jistě každý bude hledat sám, ale pro mě je důležité utvrzení, že nejdůležitější je dělat věci s invencí vlastního srdce, což je mimochodem i znát na práci inscenátorů FC Rudý lev v Divadle v Celetné.