Jak dopadla třetí Antická Štvanice? Tvůrci Divadla Letí a Tygra v tísni zkombinovali dva texty, Konec Faidry Mariny Carr a Prosebnice Anny Saavedry. Nicméně silné dojmy, které jsem si odnášel například z předloňského Oresteia, nahradil určitý nijaký pocit z průměrné inscenace, jež sice obsahovala několik zajímavých prvků, ale jako celek ve mně příliš nezanechala.

Přišlo mi, že si režisérka Martina Schlegelová společně s dramaturgyní Marií Špalovou zcela neujasnily, jaké hlavní poselství má inscenace přinést. Nejprve se do popředí dostalo „vztahové drama" mezi Faidrou, Theseem, Hippolytem a Aricií, ze kterého nic dobrého nemohlo vzniknout. Z poměrně dlouhé scény divák alespoň poznal charaktery zmíněných postav a pečlivost herectví Terezy Vilišové v titulní roli. Po „rodinné pohodičce" byl dost možná nosným tématem příběh prosebnic. Pochopitelně v inscenaci s důrazem zobrazených jako uprchlic. Zde však nakonec tvůrci sklouzli tak trochu k laciným narážkám na současnou společenskou situaci. A pak tu samozřejmě byl také bájný Mínotaurus a zobrazení antické mytologie, kde však podmanivost choreografie, hudby, nasvícení prostoru nahradily spíše rozpaky z technického provedení a z absence sugestivní magičnosti.

Inscenace nabídla ještě více zápletek, myšlenek a scén, ale to tím spíše utvrdilo můj dojem, že toho bylo příliš a zdálo se mi velkou škodou, že nebylo zaměřeno na jedno konkrétní téma. Já bych si například přál vidět rozvinutý osud krále Thesea. Václav Vašák tuto postavu totiž obsáhl výtečně a pro mne byl asi největším zážitkem. Jeho král Theseus jako charismatický macho, jenž svoje vládnoucí postavení dokáže obratně skrze svůj pokřivený charakter využívat, byl naprosto přesvědčivý. A to jak ve vztahu k Faidře, tak v uchopení politických nařízení, v nichž sbíral body za populistické (ne)přijímání prosebnic, rozumějte uprchlic.

Samotný text Mariny Carr zřejmě zajímavý bude. Její blízký vztah k řecké mytologii byl z představení cítit a sugestivní zobrazení trpkých osudů žen již prokázala ve svých jiných hrách. Předpokládám, že na vině by mohla být úprava textu, jelikož naléhavost, kterou si inscenace zasloužila, byla často upozaděna. Přidám-li k tomu mé soukromé obavy, že setkání s mrtvými mělo být myšleno vážně, stejně jako ladné pohyby Mínotaura, dospěl jsem ke zjištění, že jsem s nadějí čekal alespoň na velké finále. Nicméně ani skutečný konec Faidry dramaticky nepůsobil.

Ovšem minimálně ze tří důvodů mám radost, že jsem třetí ročník Antické Štvanice navštívil. Jednak kvalitní výkony Terezy Vilišové a Václava Vašáka, ke kterým se v komediální rovině přiblížili i Natália Drabiščáková a Tomáš Kobr. Dále pak by mne mrzelo, kdyby mi od právě těchto tvůrců, jichž si vážím, cokoliv uniklo. A za třetí přes rozporuplné pocity mám dobrý pocit, že jsem inscenaci viděl celou, protože při představě deště a možnosti vidět jen třeba třetinu představení, by mi bylo trapné se vyjadřovat k něčemu, co bych nezhlédl jako kompletní dílo. Ovšem to bych, alespoň doufám, nikdy neudělal. Každopádně je to čistě můj subjektivní pocit a vám po tom může být putna.