Jako je zatím každý rok stejné, že v druhé polovině končí léto, může se Pražan i Brňan spolehnout, že v začínajícím podzimu se v jeho městě uskuteční festival ...příští vlna/next wave. Letos už se tento podnik představující alternativní umění na poli divadla, hudby, výtvarnictví, tance a performance uskutečnil po čtyřiadvacáté. Před tolika lety mi bylo deset let, sbíral jsem sportovní samolepky a věděl, že kromě Národního divadla je v Praze několik dalších sálů, kde mohu narazit na herce, jež znám z filmů, přičemž největší alternativou mi přišlo vystoupení opilého kouzelníka v tělocvičně základní školy, jemuž se několikrát rozsypaly karty, utekl králík a kouzelnickou hůlkou se škrábal na partiích, které jsme teprve my děti začínaly objevovat. Už tehdy člověku nad tím zatím jen rozum zůstával stát.

Nemám tedy srovnání, kam se festival za ta dlouhá léta posunul, a jak se vyvinul. Bez pochyb však je, že jest každoroční zárukou dostatečného přísunu alternativního umění pro hledající diváky.

Mottem letošního ročníku bylo SLOVO, což je samo o sobě nápadité (motto = slovo). Dle dramaturgyně festivalu Lenky Dombrovské mělo toto heslo znamenat mimo jiné i velké množství dramatizací, jež Next wave letos uvedla. Slovo však hrálo roli i v jiných představeních, namátkou Panoráma, Život pod psa či Bez komentáře.

Prahu tedy čekala třináct dní trvající přehlídka zajímavých uměleckých počinů. Brno pak jistě příjemně strávený víkend. A samozřejmě jsem toho nestihl tolik, kolik jsem měl v plánu.

Den první:

V úterý devatenáctého září odstartovala ...příští vlna/next wave premiérou hry Pohřeb sardinky v MeetFactory. Režisérka Apolena Vanišová přišla s velkou výzvou, a protože dramaturg MeetFactory Matěj Samec dle mne dramatizace zvládá velmi dobře (s přihlédnutím k posledním premiérám v MeetFactory), mohli diváci zhlédnout adaptaci románu pojmu evropského surrealismu Fernanda Arrabala Pohřeb sardinky. S nelehkým úkolem oživit jednu karnevalovou noc plnou těžko definovaných pocitů ponižované bytosti se v MeetFactory poprali statečně. S matnou představou díla španělského absurdního umělce jsem k představení přistoupil spíše jako k zachycování jednotlivých nálad, kde jednu z hlavních rolí hrála akustická ataka. Živou hudbu měl na starosti jednak Petr Krušelnický, a také Petr Skala, který zároveň ztvárnil hlavní postavu, muže, se kterým nevybíravým způsobem manipulují dvě ženy, jejichž rozdílné přístupy k ústřední postavě nakonec směřují k nezadržitelnému konci. Ačkoliv atmosféra představení byla velmi sugestivní, jen těžko jsem zachytil komplexnější myšlenku. Nicméně pocit, že se dívám na určitý absurdní obraz, o kterém se chci dozvědět více, než jen z pouhého dívání se, ve mně zůstal a postupem času musím uznat, že tento karneval chaosu, otroctví a smrti své místo v repertoáru MeetFactory jistě má.

Úterní večer pokračoval koncertem skupiny JTNB, tedy Ježíš táhne na Berlín. Vzhledem k tomu, že pivo lépe chutná za zvuku projíždějících vlaků, jsem však žel hudební nálož vynechal.

Den druhý:

Premiéra uvedena v prostoru, jenž touto premiérou zažil premiéru. Takhle kostrbatě se dá popsat jeden z možných vrcholů Next wave. Dům uměleckého průmyslu je přibližně sto let starý funkcionalistický skvost, ze kterého by případně mohlo vzniknout určité alternativní centrum uprostřed Prahy. Hlavní město skrývá jistě řadu nevyužitých prostor, zasvěcení vědí, že dost možná budou nevyužité navěky, ale DUP39, jak zní nyní již oficiální název, neožil jen v rámci festivalu Next wave, ale minimálně na sezónu 2017/2018 se zde usadí s částí svého repertoáru strašnické Divadlo X10, přičemž prostor bude otevřen i pro jiné umělecké akce.

Druhou premiérou festivalu byla Solaris, dramatizace kultovního sci-fi příběhu polského spisovatele Stanisłava Lema, kterou v sedmdesátých letech proslavil také poměrně úspěšný film, byť jeho podoba se autorovi románu příliš nelíbila. Jaká by byla reakce na provedení Solaris Divadlem X10 se od Stanisłava Lema nikdy nedozvíme, ale současný divák, jemuž premiéra utekla, si může udělat vlastní názor, protože inscenace zůstává na repertoáru expandujícího Strašnického divadla, což je pochopitelné, neb souznění Solaris s DUPem je nabíledni. Rozsáhlý prostor se tvůrčí tým snažil využít co nejvíce, a tak přestože se hraje především klasicky před divákem, můžete planetu Solaris vnímat v celém sále. Jednalo se však zřejmě o první oťukávání, proto věřím, že další chystané premiéry budou využívat rozlehlost bývalého výstavního sálu ještě více. Dramatizace nové premiéry se ujal René Levínský a v jeho pojetí si nelze nevšimnout, že je ve hře kladen dostatečný důraz na výzkum, fyziku a další s příběhem úzce související témata. Řekl bych však, že filozofická či do jisté míry technická část inscenace je divákovi předkládána víceméně srozumitelně a nijak nenarušuje samotný děj, naopak vhodně vysvětluje záměry jednotlivých postav. Zajímavé jistě bude porovnat dramatizaci, na které aktuálně pracují v Divadle Spektákl pánové Jan Holec a David Košťák, a kde by měla být Solaris uvedena zkraje roku 2018. Zpět však k nastudování v DUPu39. Přestože hra měla spád, přeci jen jsem byl z pojetí mírně v rozpacích. Zásadní poselství hry, tedy určité ztracení se člověka jednak ve vesmíru, tak ve své vlastní duši či mozku a jeho následné rozhodování, zda zvítězí lidské ego nebo možnost dalšího výzkumu a poznání neobjevených sfér mimozemské inteligence, je do jisté míry rozmělněno komediálními vsuvkami, které by za jiných okolností byly příjemným zpestřením, ovšem zde jen zbytečně odvádějí pozornost od naléhavosti hlavních sdělení příběhu. Nevím tedy, zda je to vinou dramaturgie nebo režie, ale rozhodně mohla mít hra o lidské omezenosti vnímání intenzivnější dopad. Dost možná tomu nepomohla ani retro scéna, pod kterou se podepsala BioMasha. Naopak živá hudba Michala Kořána navozovala příjemný dojem, že se divák skutečně nachází mimo naší planetu. Herecky se pak inscenaci příliš vytknout nedá. Ústřední postavu psychologa Krise ztvárnil Tomáš Petřík civilně, autenticky a hravě utáhne celé představení. Postavy Dany Markové a Václava Marholda nemají tolik možností opustit své jednoznačné charaktery (byť tedy charakter není u uměle zrozené představy v bytost asi to správné slovo), nicméně hrají přesně a přesvědčivě. To Hynka Chmelaře a jeho doktora Sartoria během hry čeká zajímavý posun a svůj prostor, jenž nakonec dostane, využil herec velmi dobře. S mojí největší výhradou, že nadsázky bylo ve hře až příliš, se však jednalo o nadprůměrné představení a důstojné otevření prostoru DUP39 pro další divadlo.

Po skončení Solaris a krátkého povídání, co dalšího DUP39 čeká, mohli diváci ještě zůstat na koncert skupiny Kora et le Mechanix, přiznávám však, že stále ještě nepřítomnost baru rozhodla, že mé kroky směřovaly z DUPu do jiného divadelního prostoru.

Den třetí:

I v další den jsem vnímal kombinaci těšení se na prostor, jenž neznám, se značným zájmem o inscenaci od lidí, kterých si velmi vážím. Tím prostorem je Petrohradská kolektiv, z.s., dva roky fungující prostor bývalé čokoládovny v pražských Vršovicích. Tento tvůrčí prostor, jak je již patrné z názvu, spojuje umělce z hudby, výtvarného umění či grafiky, je však údajně určen k demolici, čímž ovšem vzniká jeho zajímavá dočasnost. Třetí večer festivalu měl začít vernisáží obrazů Jozefa Mrvy, což jsem ovšem vynechal. Od loňska má v Petrohradské kolektiv, z.s. na starosti program živého umění Dominika Andrasko, bývalá produkční MeetFactory. Nebylo tedy vlastně ani překvapením, že tu v rámci Next wave vystoupila platforma Kolonie, z.s., která svého času v MeetFactory našla víceméně domácí prostředí. Zvláštní zaujetí ve mně ale probudilo téma, do kterého se režisérka Lucie Ferenzová pustila. Knihu Amita Goswamiho, jež režisérku ke vzniku inscenace s názvem Královna limitů inspirovala, jsem neznal, ale evidentně se v ní jedná především o propojení „západní" a „alternativní" medicíny, než o klasickou kvantovou fyziku, ve které bych jistě dost tápal. Už na samotné scéně, přesněji v nijak extra velké místnosti, se scénografka Jana Hauskrechtová  vyřádila způsobem, který na první pohled zaujal. Prostor částečně vypadající jako nemocniční či vědecký doplnila mnoha visícími předměty, z nichž si dominanci uzmula zavěšená baskytara.  A tím celá performance začala, tedy hudbou. Chytlavé melodie na kytaru se ujala zřejmě i autorka hudby Markéta Dvořáková, baskytary Anita Krausová a zpěvu Jindřiška Křivánková. Sympatický úvod pak vystřídal střet zmíněných medicín, přičemž se nejednalo o nějaké pusté přesvědčování, ale zobrazení hlavních principů jednotlivých metod, kdy se jedna terapie dívá na člověka jako na stroj a druhá pak pracuje především s lidským vědomím. Nechci se pouštět do žádných rozborů, nemám na to ani vzdělání, ani patřičný přehled, ale to že celá inscenace působila jako netradiční přednáška, v sobě mělo jistý půvab. Navíc na tuhle přednášku bych s chutí zašel rád znovu. Rozhodně však nešlo jen o vzdělávací večer. Vznikla totiž dle mne plnohodnotná inscenace s tématem aktuálním a díky pěti dámám rovněž přesvědčivě podaným.

Královna limitů by se údajně jako celá Kolonie, z.s. měla na nějaký čas v Petrohradské kolektiv, z.s. usadit, což je důvod se o tento zajímavý prostor i nadále zajímat. Večer pak pokračoval koncertem skupiny Lo/ve, což je tak trochu punk v podání Markéty Dvořákové, jež obsluhuje bicí a Pavla Ptáčníka, který má na starosti mimo jiné kytaru a nezaměnitelný zpěv. Ovšem efektů je v tomto projektu daleko více. Vzhledem k tomu, že jsem jejich vystoupení byl přítomen nedávno před Strašnickým divadlem, nechal jsem si tentokrát líbezné zvuky posílat na přilehlý dvorek, což je mimochodem také příjemná součást komplexu bývalé čokoládovny, nyní místa, které snad bude umělecky fungovat co možná nejdéle.

Den čtvrtý:

Pátek byl pro mne bohužel časově nevyhovující, což lituji především kvůli Divadlu Feste a site-specific projektu Moc bezmocných, který se uskutečnil v DUP39 a přilehlém okolí, tedy v samotném centru Prahy. Téma selhání v normalizačním Československu se bohužel zdá býti opět aktuálním, ale jak si s tím poradil režisér Jiří Honzírek, mi uteklo.

Den pátý:

Na sobotní večer byla připravena premiéra Spolku Mezery a tedy Miroslava Bambuška Nature. I v tomto případě mi plány zkřížilo cosi jiného, ale tvorbu pana Bambuška si zpravidla ujít nenechávám, a proto jsem uvítal, že první repríza byla hned druhý den.

Den šestý:

Jak jsem již zmínil, tvorba Miroslava Bambuška je mi blízká, proto jsem rád, že i poslední čtvrtou část cyklu Písní o zemi jsem nevynechal. A jednalo se o typické Bambušovské inferno. Vizuálně skvěle zpracovaným představením zobrazující chod samotné přírody, od procesu zrození, přežívání i smrti provádí pekelný kabaretiér v hypnotizujícím podání Jana Bárty. Jeho úvodní část je určitá obžaloba společnosti a jeho cynický, ale přesto elegantní způsob vyjadřování dostál i mottu celé Next wave „Slovo", se kterým si pohrál velmi nápaditě. Po prologu pak dochází k nezkrotné přehlídce Bambuškových nápadů, ve které je dost možná jednoduché se ztratit. Divákovo soustředění navíc ještě „narušuje" výtečná živá hudba v podání Vladimíra Franze a jsou tak dvě možnosti, jak představením proklouznout. Buď pečlivě naslouchat každému slovu, nebo se nechat strhnout atmosférou a pohltit sledem působivých obrazů. Já uvízl někde uprostřed a vysvobodila mne až postava Milana Stehlíka, jakýsi novodobý punkový guru, jenž uvedl, alespoň mně, text do jistých souvislostí. Musím přiznat, že Nature je pro mne zatím nejméně čitelnou inscenací Miroslava Bambuška. Zřejmě bych musel vidět i nějakou další reprízu, abych pochopil více. Dost možná jsem také očekával větší návaznost na předcházející cykly Písní o zemi. Přestože se mi však pověstný dramatický oblouk nepodařilo spojit, zůstal neotřesitelný zážitek a neutuchající zájem o další Bambuškovu tvorbu. A slova „Chována v nitru hvězda žhne... Ten, kdo ji cítí, neutone" mi v hlavě zůstala navěky.

Zatímco tedy v podzemí Nákladového nádraží Žižkov bušil Vladimír Franz do harmonia, v Divadle Komedie proběhlo tradiční Udílení Poct za alternativní umění. Večerem, ve kterém došlo i na koncert šansoniérky a herečky Markéty Burešové s doprovodem Petry Bílkové na klavír, provedl Jiří Maryško. Kdo jednotlivé pocty obdržel (a další informace), si můžete dočíst na internetových stránkách festivalu www.nextwave.cz. Já jsem byl nejvíce překvapen a potěšen zároveň udělení pocty v kategorii Osobnost roku produkční Magdě Juránkové. Precizní práce odvádějící především v MeetFactory je sama o sobě obdivuhodná. Jenom v rámci Next wave se pak podepsala pod tři inscenace a její nasazení je jistě úctyhodné. Jsem však také potěšen, že bylo touto formou vysloveno velké děkuji lidem, bez nichž by alternativní umění vznikalo jen stěží, a kteří se veřejně potlesku nedočkají. Vážím si všech lidí odvádějící velký kus práce a Magda Juránková je ideální příklad. Všem oceněným pak srdečně blahopřeji.

Den sedmý:

Panoráma. Další premiéra za dveřmi, a to doslova. Na malou scénu Alfreda ve dvoře pouštěla herečka Kateřina Dvořáková až po seznámení diváky s několika artefakty, které mohou během představení zaznamenat, anebo taky ne. Režisérka Klára Hutečková vytvořila opakující se časovou smyčku v jednoduché scéně pomocí tří hereček a několika předmětů, aby prozkoumala, jak funguje lidské vnímání. Před deseti lety vznikla v Dejvickém divadle inscenace Černá díra, která se vydala podobným směrem, nicméně Panoráma je ponořena daleko hlouběji. Černá díra bavila, ale Panoráma zkoumá. Divák je svědkem stereotypního chování tří žen, přičemž je stále v očekávání, kdy a jak se opakující se krátký úryvek z jejich spolužití změní. Každá se věnuje něčemu jinému, na scéně se střídají, hraje se kromě pozdravu beze slov (opět si připomínáme motto festivalu). Divák musí udržet pozornost, protože trhlinky v jednotvárnosti přijdou. A mají samozřejmě své dopady. Myslím, že se povedlo pro ustálené činnosti vhodně vybrat prostředí spolubydlících, což je rozšířená zvyklost. Také jsem přesvědčen, že trojice Kateřina Dvořáková, Anežka Kalivodová a Nataša Mikulová zvládla své role precizně. Teď jde o to, zda je a bude ochoten divák mikroskopicky vnímat představení. Pro mne, který rád soustředěně pozoruje, a navíc si nechce přivykat na obecně přijímané zvyklosti, bylo představení radostně stráveným časem. A přestože závěrečná projekce působila neúměrně dlouho, naprosté finále, tečka za rutinní každodenností byla učiněna promyšleně a s důslednou razancí.

Den osmý:

Osmý den jsem vynechal návštěvu divadelního spolku s názvem Antonín Puchmajer D.S. tvořený z větší části divadelními kritiky. Takže site-specific inscenace Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami mi unikla, nicméně ji dámy a pánové přivezli i na brněnskou část Next wave, takže se s ní mohlo seznámit dostatek návštěvníků lačnící po tomto jistě zajímavém setkání se znalci ve svých oborech.

Den devátý:

Své premiéry se v rámci festivalu Next wave dočkal i prostor Venuše ve Švehlovce. Šumava láska. A inscenace to byla z mého pohledu hodně očekávaná. Minimálně ze čtyř důvodů. Poetika a zpracování jednotlivých témat jsou v podání Vojtěcha Bárty velmi specifická. Scénu a kostýmy zajistila Jana Hauskrechtová, jež je v poslední době podepsaná pod několik nápaditých výprav, například pod Sibiřskou výchovou v Divadle X10, v již zmíněné premiéře v rámci Next wave Královně limitů nebo pod inscenací Panna Orleánská, kterou jsem shodou okolností zhlédl den před Šumavou láskou v Divadle D21. Dalším důvodem bylo samotné téma Šumavy, což je jedno z mých nejinspirativnějších míst a v neposlední řadě mne zajímala Dana Marková, pro kterou to byla již druhá premiéra v rámci festivalu. To jediné, co si nakonec odnáším, je však nezvládnutá posedlost původním tématem, kterou Vojtěch Bárta na jeviště sice dodal, ale ponechal diváka, ať se topí v nejasnostech, náznacích, nekoncepčnosti. Přestože by nosným motivem mohl být jistě zajímavý život a dílo Josefa Váchala, autora knihy Šumava umírající a romantická nebo logicky Šumava samotná, od první do poslední minuty jsem sledoval inscenaci, která absolutně nedržela pohromadě. Raději ponechám stranou technické nedostatky a zmíním především scénář, jemuž měl nejprve nějaký schopný dramaturg dát alespoň trochu jasnou linku, které by se mohli diváci a konec konců i herci držet. Zbyla tak jen neurčitá abstraktní nálada, ze které ještě trochu čpělo vášnivé nadšení Vojtěcha Bárty, ale to se ve Venuši ve Švehlovce rozprášilo jak prach z lesních pilin a k divákovi tak dorazil jen neurčitý pokus o oslavu jedinečného kraje a umělce, o kterém však hra vlastně nic neřekne. Kam tak měla inscenace dojít? Nesla snad dokonce nějaké poselství? Nevím. Svoji kritiku mírním však především z pohledu, kdy předpokládám, že k nastudování muselo být žalostně málo času, neb vím, že všichni tvůrci, kteří se na Šumavě podíleli, umějí předvést daleko lepší výkony.

Den desátý:

Další premiéru v Alfredovi na dvoře, Keep Calm mladého autorského dua Sára Arnstein, Jiří Šimek jsem vynechal s uklidňujícím pocitem, že inscenace na repertoáru zůstane i po skončení Next wave.

Den jedenáctý:

Zatímco představení Keep Calm mělo první reprízu, v multifunkčním prostoru DriveHouse měl proběhnout první ze dvou bohatě plných večerů. Osobní důvody mi však zasáhly do plánů, a tak jsem musel oželet jednak mezinárodně obsazenou inscenaci Masakr Elsinor: Kniha jedů, na kterou jsem se obzvláště těšil, tak bohužel i na performanci s názvem To se mi líbí Jany Orlové, čerstvě poctěnému Objevu roku. Závěr večera ještě obstaral koncert Vladivojny La Chia. No, bohužel.

Den dvanáctý:

Mé loučení s festivalem začalo seznámením se s prostory DriveHouse. Úvodem zmíním svoji soukromou prosbu, že snad bude tento dům v lákavém prostředí centra Prahy dostupný pro umělce co nejdéle. Nejprve jsem si musel vyšlápnout až do půdního prostoru, protože vynechat čistou radost z nápadů Matija Solce a jejich provedení jsem skutečně nechtěl. Myslím, že popsat tu hodinovou jízdu, ve které spolu jedou Dášenka i Hitler, se jednoduše nedá. A popisovat to složitě nemá cenu už vůbec. Takže kdykoliv a kdekoliv zaznamenáte jméno Matija Solce, všechno stranou a hurá na představení. Zážitek zaručen. Život pod psa, jak zněl název inscenace, řadím k nejmilejšímu zážitku na Next wave.

Tak jako Matija Solce využil motto festivalu „Slovo" v maximální možné míře hraní si slovíčky, následující performance s příhodným názvem Bez komentáře byla slov zcela zbavena. Tak jako jsem nedokázal vzhledem k autentičnosti zážitku de facto nic přenést na elektronický papír u představení Život pod psa, musím podobně učinit i u performance Antonína Brindy, která byla vytvořená speciálně pro prostor DriveHouse. Jednoduše jsme si nějakou dobu poseděli v tichu, sledovali projekce, splnili úkol a utekli před hrozivou sirénou. Opět lze jen dodat, že to byl jedinečný zážitek, který je neopakovatelný.

A pak nastal čas Magorů. Tvůrčí tým v sestavě režisér Jiří Pokorný, dramaturgyně Lenka Havlíková, scénografka Jana Hauskrechtová, herec Vojtěch Hrabák, student herectví a houslista Petr Uhlík oživil básně Ivana Martina Jirouse. Chce se mi přímo napsat, že magoři oživili Magora. A to samozřejmě v dobrém. Už samotný výběr jednotlivých básní, který provedl Vojtěch Hrabák a následné jejich spojení ve scénář Lenkou Havlíkovou je mezigenerační proces, ze kterého by se dost možná dalo vysledovat, jak která generace na poezii Ivana Martina Jirouse nahlíží. Podstatné však je, že Magora vnímá každý jinak, což právě dělá z jeho tvorby tvorbu výjimečnou, a také nesmírně těžkou pro případné zpracování, navíc formou divadelního představení. Za odvahu a nadšení této partičce, jež je úzce spjata s Divadlem X10, upřímně tleskám. Včele pak režisérovi Jiřímu Pokornému, který dokázal předložit divákovi zajímavé, až poučné divadelní představení. Důležitým přínosem se mi zdá, že to je opět určitý undergroundový pohled na tvorbu Ivana Martina Jirouse. V tom je jeho nesmrtelnost. Dnešní underground je samozřejmě jiný, než v dobách vzniku Magorovy poezie, ale stále je to svým způsobem hnutí odporu, přesvědčení dělat si věci po svém, pokud možno bez kompromisů a s minimální závislostí. A toto představení bylo typickou ukázkou určité provokace a revolty. Samotná inscenace pojednává především o samotě, významnou složkou je také vztah mezi mužem a ženou, přičemž mužské pokolení zde ženskost přímo pohlcuje. Celou dobu nás také provází pohled na víru, ať už se jedná o bloudění s kolosálním mužským pyjem (ale co pyj? Čurák je to! Ale kam s ním?), který je nejprve Vojtěchem Hrabákem tažen jako kříž na Ježíšových zádech nebo trýznivé křičení „Miserere". Atmosféru celé inscenace vhodně dokreslila živá hudba Petra Uhlíka, a podtrhla tak skvěle útrpný výkon Vojtěcha Hrabáka a neméně povedeně se v herecké roli předvedla také scénografka Jana Hauskrechtová. Každý si jistě nakonec odnesl své dojmy, jak také jinak. Já odešel s bolestným, ale naplněným pocitem korespondujícím s výkřikem, jenž se mi stále ozývá v hlavě „Je mi k smrti smutno!".

Aby však konec Next wave, alespoň ten můj, nevyzněl tak žalostivě, alespoň pro mne, vzali si Matija Solce, Jan Meduna, Pavol Smolárik, Ivo Sedláček, Jiří Jelínek a Anička Bubníková do rukou hudební nástroje a všem přítomným vlili radost do těla pomocí netradičním zpracováním tradičních lidových písní. A všichni pili, smáli se, tancovali, radovali se a v DriveHouse už se na žádný sračky světa nemyslelo. A tak jsem se rozloučil s letošním festivalem ...příští vlna/next wave.

 

Den třináctý a další dny:

Pražská část festivalu ještě nabídla v Divadle Komedie hru Náměsíčníci, kterou podle románu Hermanna Brocha zpracoval režisér Ivan Buraj a přivezl ji společně s HaDivadlem, ve kterém po čtrnáctidenní odmlce Next wave pokračovala. Brněnští diváci se pak mohli těšit mimo jiné na Miroslava Königa v Deníku zloděje uvedeném divadelní společností Masopust. Michal Hába pak přivezl sám sebe v autorské promluvě Ferdinande!. Režisér Jan Kačena věnoval Ruské pole experimentů památce ruského punkáče Jegora Letova a Divadlo X10 uvařilo kanibalistický guláš včele s Janem Grundmanem coby Haarmanem Mariuse von Mayenburga. Jak je vidno z této malé ochutnávky, musela i brněnská část festivalu stát za návštěvu.

A nakonec:

Budu samozřejmě absolutně neoriginální, tedy v přímém kontrastu se všemi, co v rámci Next wave představili své tvůrčí schopnosti a pouze stručně, ale o to srdečněji poděkuji. Na prvním místě Lence Dombrovské, dramaturgyni a tváři festivalu. Děkuji. Produkci a technické podpoře, tedy Oskaru Hulcovi. Děkuji. PR, Tereze Hýskové. Děkuji. Grafickou stránku měl na starosti Lukáš Horký. Děkuji. Všem co se podíleli na jednotlivých programech, od herců, hereček až po pokladní, uvaděčky a barmanky. Děkuji vám srdečně. Divákům a všem, kteří tento jedinečný festival s tradicí podporují. Děkuji a za rok zase pofrčíme, poplujeme, prostě budeme na stejné další vlně.