V pražském A studiu Rubín tentokráte sáhli po textu, který je na světě již nějakých třicet let, a byť z deníků Jana Zábrany pouze vychází a v inscenaci s názvem Náhradní existence nalezneme citace či inspirace i z jiných děl, život velkého českého básníka protkaný zoufalstvím z těžké doby s osobním dopadem na rodinné i profesní bytí je základem mimořádně citlivé hry.

 Jelikož se jedná o osobní zpověď, je ve výhodě divák, který sice nemusí znát přímo dílo Jana Zábrany, ale minimálně jeho životní milníky, jenž rámují inscenaci, se mu hodí. V opačném případě mu pravděpodobně leccos zapadne až po zjištění těchto skutečností. Neberu tedy jako žádný spoiler, když zmíním, alespoň následující body. Rodiče Jana Zábrany byly počátkem padesátých let odsouzeny k žaláři komunistickým režimem, který mu následně znemožnil studium na filozofické fakultě. I přes svůj nesporný básnický talent, nemohl v době tuhé normalizace svoji tvorbu vydávat a věnovat se tak mohl především překladatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že vedl vůči režimu spíše vnitřní odpor, čelil tak depresivním potížím, což přirozeně mělo dopad i na jeho soužití s manželkou Marií a dcerou Evou. Zemřel v pouhých třiapadesáti letech na rakovinu. Toto vše, a ještě mnohé jiné divák v A studiu Rubín prožije skrze precizní text Simony Petrů, důslednou dramaturgii Lucie Ferenzové a Jiřího Ondry, nápaditou scénu Terezy Bartůňkové a citlivou režii Adama Steinbauera, přičemž samotného Jana Zábranu pak představuje výtečný Tomáš Milostný, jehož ještě trefně doplňuje Agáta Kryštůfková s Václavem Marholdem.

 Diváci jsou nejprve usazeni před rubínovským barem, jenž se záhy řádně prokouří, aby z jeho dýmu zazněla úvodní slova Erbenovy balady Štědrý den z úst Jana Zábrany, zatímco do trojdílného ešusu přesouvá štědrovečerní večeři a odnáší si ji pod nápis Závislosti, což je název sezony 2021/2022 A studia Rubín. Scéna evokuje dobu, kdy Jan Zábrana o Vánocích objížděl komunistické kriminály, přičemž mu záludně režim dovolil návštěvu pouze jednoho z rodičů. Po tomto úzkostném úvodu se na scéně objeví postava Gerži v přesvědčivém podání Václava Marholda. Jedná se o libového frajírka, který do hry přichází ze Zábranovy povídky Psovod Gerža. Povrchní typ, jenž před vojnou cvičí psa, aby si zajistil pohodlný život se v představení vyskytuje víceméně po celou dobu, a ačkoliv se jedná o de facto přesný protiklad Jana Zábrany, vedou spolu nejeden dialog, přičemž básník je často pod tlakem. Podělí se o večeři, nechá se zlákat na pití kořalky, dobrovolně poslouchá vyprávění, které se mu příčí. Divák sice cítí, že básník má celou dobu nad mladíkem morálně a lidsky navrch, ale materiální, fízlovská a dekadentní doba a společnost zde jednoznačně válcuje slušného člověka a mimořádný talent v jednom. Možná ne náhodou postava Václava Marholda má zevnějšek připomínajícího slizkého čerta se znaky primitivnosti.

 Zatímco částečně ve smyšleném světě s psovodem Geržou je Jan Zábrana v defenzivě, v dalších scénách první poloviny inscenace se pevně drží svých zásad a názorů, byť je prezentuje z pozice uzavřeného člověka. Nechybí výčitky rodičům za jejich pobyt v kriminálu a ukazuje se též nelehké soužití se ženou. Zmíněná je také Charta 77 s věčně visící otázkou ve vzduchu, zda má člověk podepsat prohlášení, s nímž sice souhlasí, ale dostal by se jeho podpis vedle jmen, která atmosféru, jež zapříčinila vznik Charty 77, pomáhala budovat. Mimořádně působivé je pak básníkovo naléhavé provolání, že bytostně stojí po boku řady spisovatelů, jejichž díla překládal, a kteří rovněž byli obětmi své doby. Mimo jiné se staví vedle Isaaka Babela, Borise Pasternaka a Pilňaka nebo Osipa Mandelštama.

 V polovině představení nastane přesun diváků do divadelního sálu aneb ještě větší ponor do Zábranovy hlavy a jeho snového světa. Zde je potřeba přepnout do větší koncentrace, jelikož se zde prolíná hned několik motivů. Od biblického ukřižování přes básníkův vztah k americké spisovatelce Sylvii Plath až po určitý odkaz symbolizující betlémskou hvězdou, kterou nese Zábranova dcera Eva. Ukončen je zde i příběh psovoda Gerži, který se byť může zdát tragický, je vnitřní zadostiučinění, které Jan Zábrana v této povídce použil vůči totalitnímu režimu a jeho nohsledům.

 V druhé půlce představení také dostávají ještě větší prostor Agáta Kryštůfková a Václav Marhold, kteří všechny své postavy pojali s potřebnou důsledností a dokázali je dostatečně odlišit. Tomáš Milostný zde sice odchází poněkud do ústraní, ale o to větší razanci má samotné finále, v němž se sice tematicky vracíme na samotný úvod, ale již značně poznamenáni a zasaženi černým větrem světa ze stejnojmenné povídky Curzia Malaparta, který také v představení promlouvá ústy Jana Zábrany.

 Simona Petrů rozhodně stvořila zajímavou koláž ze života velké osobnosti naší kultury, kterou režisér Adam Steinbauer společně s Terezou Bartůňkovou působivě vizuálně zabarvili a dosáhli tak kýžené atmosféry nelehkého vnitřního světa Jana Zábrany, plného sice tichého, ale nezlomného odporu. To vše je podpořeno mimořádně křehkým a citlivě vytříbeným výkonem Tomáše Milostného. Náhradní existence je velice povedenou produkcí A studia Rubín a Divadla 3+KK, která dokazuje, že do divadelního světa se dá přenést ledacos, pokud se to pojme s jasnou vizí, jež se pohybuje v symbióze mezi tvůrci a diváky, a z níž se neuhne ani když se na obecenstvo klade větší nárok na soustředění a vnímání. Hoj, ty inscenace pevná jako osobnost Jana Zábrany!