Věra Mašková a Pavel Khek si dali na scénáři nebývale záležet, čímž vznikl precizní, propracovaný text, jenž se věrně drží historických faktů, a přesto nepůsobí jako učebnicový životopis. Tvůrci se přirozeně zaměřili na poslední léta spisovatelova života, jejichž hektičnost mapuje smutný konec první republiky. Hra se poměrně pevně drží chronologického postupu dějin a zobrazuje tak postupný nástup fašismu, proměnu společnosti a postavení intelektuála - vlastence v de facto neřešitelné situaci.

Nacistická hrozba je v inscenaci všudypřítomná, ale nejzajímavěji je na ni pohlíženo prostřednictvím diskuzí Karla Čapka, ať už mezi svými nejbližšími, k nimž řadím nejen bratra Josefa nebo životní lásku Olgu Scheinpflugovou, ale také pátečníky Vladislava Vančuru, Karla Poláčka, prezidenty Tomáše Garriguea Masaryka, Edvarda Beneše nebo spřátelené německé sourozence Eriku a Klause Mannovi, a na druhé straně se svými odpůrci, nejlépe vystiženými v Čapkově promluvě na Švehlově koleji s ostrou reakcí studentů.

Tvůrci zdá se nevynechali žádnou zásadní společenskou událost a k udržení dramatičnosti děje si pomáhali i několika „pomůckami". Předně je tu vedlejší příběh všedního mladého mileneckého páru, později trojúhelníku, kde zatímco český hoch napadá slovně Karla Čapka pro jeho smířlivý postoj k německým uprchlíkům a vyčítá nedostatek radikálnosti, německý mládenec cítí k Čapkovi klasický odpor jedince řadícího se k nadřazenému národu. Tato ač jednoduchá dějová linka však naprosto přesně zobrazuje fakt, že pevné humanistické a zároveň vlastenecké postoje Karla Čapka byly napadány z české i německé strany. Dále tvůrci použili řadu projekcí, ať už se jedná o reálný dokument z pohřbu T. G. Masaryka či filmový záznam Čapkovy Bílé nemoci s Hugo Haasem v hlavní roli doktora Galéna. Společně tak se scénou, kostýmy a choreografií se podařilo zdařile vytvořit atmosféru třicátých let.

Trochu necitelně se však pracovalo s hudbou, kterou nepřesné a radikální řezy zbavovaly možnosti umocnění celkového prožitku. Také některé výstupy postav ze svých rolí citující najednou Čapkova díla působily trochu zbytečně, stejně jako zmíněné notoricky známé Čapkovo nadšení pro zahrádkářství.

Přes tyto výtky je však Čapkův životní epilog podán sugestivně, a to také především prožitým herectvím Jiřího Hány v hlavní roli. Jeho povedený výkon přirozeně převyšuje ostatní účinkující, z nichž polovina zobrazuje dvě, tři různé postavy. Nadstandardní výkon pro mne předvedli ještě Máša Málková jako silná Olga Scheinpflugová a Aleš Bilík, jenž ztvárnil zapáleného mladého Čecha nesouhlasícího s Čapkovými názory.

Velkým a možná největším kladem inscenace je nenásilné podání Čapkových postojů v kontextu naší dnešní společnosti. Bez jakéhokoliv zbytečného zdůrazňování tak může divák porovnat, jak plíživě se může dostávat na výsluní xenofobie, kolik nepochopení a nenávisti může vyvolat přijímání v tomto případě německých uprchlíků utíkajících před jistou zkázou ve své vlasti, a především jaká atmosféra panuje v takzvané době před bouřkou. Divák samozřejmě ví, co nastalo po skonu Karla Čapka, a snad i kde je historická pravda, a může tak pochopitelně celé představení vnímat jako určité srovnávání se současnými mračny, jež pomalu vidíme. Vyložený apel na aktuální obezřetnost je, a dodávám, že naštěstí, zobrazen jen postavou Václava Havla na začátku a konci inscenace, kde bývalého prezidenta a osobu Karla Čapka přirozeně nespojuje jen křestní jméno jejich životních žen. Absolutní tečkou či vlastně vykřičníkem pak je i sugestivní zapojení jedné velké české osobnosti v několika málo větách. Nemohu prozradit více, ale konec je tím nebývale silný a povedený. Čapka čtěme, Čapka si važme a nově i na Čapka jděme do divadla.