Už jen informace, že pod hlavičkou SpoluHry vzniká nastudování Úplného zatmění Christophera Hamptona, ve mně vyvolalo několik otázek, na které dostat odpovědi znamenalo pouze navštívit inscenaci v La Fabrice, pečlivě ji zhlédnout a následně si odpovědět. A které otazníky jsem tedy v hlavě měl? Předně mě produkce spolku SpoluHra prozatím příliš neoslovila. Z inscenace V hodině rysa jsem si odnesl pouze skvělý herecký výkon Daniela Krejčíka, z Gedeonova uzlu se k více než solidnímu výkonu Vilmy Cibulkové přidalo ještě zajímavé téma a atmosféra. Inscenace Po konci světa zase poměrně rychle zmizela z programu Divadla V Celetné, kde byla nastudována, a aktuálně si lze pořídit vstupenku na reprízu za více než půlroku do Divadla U Hasičů. Podobně jako čtvrtá inscenace SpoluHry Prolomit vlny mi tedy zatím uniká. A tak jsem přemýšlel, jak asi dopadne Úplné zatmění, které je mému srdci ani ne tak blízko, jako jím přímo prostupuje. A není to textem Christophera Hamptona, který jsem nečetl, ani žádným divadelním nastudováním, koneckonců jsem viděl jen nepříliš zdařilou verzi umělecké skupiny OLDstars, ale filmem Agnieszky Holland, jenž bez přehánění znám skutečně nazpaměť. Přestože jsem zaznamenal různá očekávání na herectví Matěje Stropnického, pro něhož je tato inscenace premiérou na divadelních prknech, pro mne byl posledním otazníkem v hlavě spíše fakt, že se režie ujal Jakub Čermák. Nepřehlédnutelný autor, režisér a herec alternativního uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích. Jak to tedy všechno funguje dohromady? A jak to dopadlo? Jsem rád, že mohu napsat: „Více než dobře!". Úplné zatmění je jednoznačně povedená inscenace a na mě měla dopad, v nějž jsem vlastně ani nedoufal.

Jakub Čermák přišel s jasnou vizí, v níž se držel velmi věrně původního textu, ale zároveň jej posadil do divoké, nespoutané, barevné, citově zmatené současnosti. To jsem tak trochu vzhledem k jeho dosavadní tvorbě čekal, ale že to bude tak skvěle fungovat, to pro bylo mne velkým překvapením. Pod úpravou je podepsána společně s Jakubem Čermákem Markéta Holá, která měla na starosti také dramaturgii. Pro mne zcela nové jméno, ale ať už má na výsledném tvaru jakýkoliv podíl, rozhodně je potřeba ji už jenom pro povedenost konečného celku minimálně jmenovat.

Životní příběh prokletých básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda je tedy zachován. Společně s prostorem pro Verlainovu ženu Matyldu. Ostatní postavy, jako například další básníci či movitý otec Matyldy Verlainové jsou v inscenaci přítomni pouze zprostředkovaně, ale i to je ku prospěchu k věci, neboť se tím děj zbytečně nedrolí a pozornost se může soustředit pouze na sebedestruktivní vztah zmíněné trojice.

Paul Verlain je v podání Matěje Stropnického nebývale civilní. Muž semletý rozpolceností mezi vášní chovající k mladému Rimbaudovi, ale neopouštějící ani bezpečnou lásku své manželky, je vyobrazen jako člověk skrývající pochybnosti uvnitř svého nitra. Jeho nerozhodnost, ale i částečná záhadnost a pomalu prosakující běsy jsou na jevišti dávkovány v přesně odměřených dávkách. Velmi zajímavá pasáž odhalující Verlainovo vnímání sebe sama je ta, v níž hovoří o svých sourozencích.

Matylda Verlainová je v kontrastu k oběma básníkům vyobrazena jako naivní žena toužící po konvenčním manželství a životě. Sandře Novákové tato poloha sedí. Ale tak jako dokáže projevit čistotu svých myšlenek, nezapře ani ona i jistou touho prosadit se. Byť je zřejmě jejím ideálem „trendy" život, hluboko v sobě si dobrovolně zvolila život s osobností, která ji ničí. Zda si to však uvědomuje, není jasné, ale téma dobrovolného pohlcení peklem s vidinou, že se to někdy zlepší, bylo, je a pravděpodobně bude aktuální vždycky.

Arthur Rimbaud je další velkou příležitostí pro citlivé herectví Daniela Krejčíka. Přirozeně a skvěle prezentuje Rimbauda jako fracka, věčného provokatéra, extravagantního floutka, z něhož drzost, povýšenost a suverenita číší až do poslední řady. K němu také nejvíce sedí křiklavé doplňky jako kožich, party brýle nebo nafukovací pes. Je rovněž hlavním nositelem humoru, kterého je především v první polovině představení dosyta. Nicméně více než výstřední DJ Rimbaud jsou i u této postavy zajímavější chvíle, v nichž se dotýká lásky, nenávisti a vášně. Co jsem postrádal, byl v jistých momentech určitý chlad, kterým se Rimbaud prezentoval, ale to čerpám především z výkonu Leonarda Di Capria ve filmovém zpracování, což zřejmě není úplně fér. Ovšem pohrdání a odtažitost od mainstreamu by tím, troufnu si napsat, byla dosažena přesvědčivěji.

Příjemnému tempu inscenace pak hodně pomáhá hudba Adama Kratochvíla a výprava Martiny Zwyrtek, kde oceňuji kromě vizuálně čisté projekce, nápad s šikmou plochou, po níž se leckdy neúspěšně postavy snaží vyškrábat na vrchol. Paralela s jejich životními úděly více než trefná.

Inscenace sice zařadila Verlainovu a Rimbaudovu poezii na druhou kolej, ale vznikla silná, současná, skvěle připravená a výtečně zahraná hra, jež je ostrá jako žiletky, které si převalují v puse Matěj Stropnický a Daniel Krejčík během úvodu druhé poloviny představení. Krvavé v srdci, puse i duši, takové je Úplné zatmění v podání SpoluHry. Ukazuje intenzitu žití, což není synonymum pro „užívání si", a protože právě tahle maximální vášeň se v současné společnosti pomalu vytrácí, má inscenace přesah. Protože společně s vášní se z našich životů vytrácí i křehká něha, kterou Úplné zatmění končí. A nejen pro ten poslední dotek, jenž jsem bytostně cítil, jednoznačně doporučuji návštěvu představení.