Dramaturgyně Tereza Marečková a režisér David Šiktanc vytvořili v Činoherním studiu Ústí nad Labem příjemnou koláž obsahující Hrabalovo dílo i niterné myšlenky samotného spisovatele v inscenaci s prostým názvem Pábitelé, který odkazuje jak na známu povídkou knihu, tak na význam tohoto slova, tedy člověka, jenž je pro okolí nesrozumitelný především svým pohybováním se na hraně fantazie a reality. A přestože byl a je Bohumil Hrabal jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů dob nedávných, jeho vnitřní svět by si jistě také zasloužil hlubší sondu. Tereza Marečková se o to pokusila a výsledný text je jistě pozoruhodný. Pokud k tomu přičtete citlivou režii Davida Šiktance, solidní herecké výkony, živou hudbu a kouzelně působící výpravu, máte inscenaci, která by jistě mohla několik následujících let slušet ústeckému repertoáru.

Z Hrabalovy prózy si tvůrci vybrali povídku bambini di praga právě z knihy Pábitelé, kterou zpopularizoval film Dušana Kleina Andělské oči. Příručkou do Hrabalovy duše pak v Ústí nad Labem byl třináctý svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala, jenž obsahuje texty z let 1989 – 1991, a který vyšel pod názvem Dopisy Dubence. Inscenace však není adaptací těchto děl, ale jak jsem již uvedl výše spíše koláží, která se snaží nahlížet na Hrabalovu poetiku pokud možno neovlivněným pohledem z jiných zpracování. Tereza Marečková v programu k představení dokonce hovoří o „konfrontáži", a myslím, že je to naprosto trefné pojmenování, neb břímě tvorby je zde cítit od úvodních slov Jaroslava Achaba Haidlera, který se na jevišti mimo jiné představuje jako samotný Bohumil Hrabal a dodává inscenaci nejen silný punc autenticity, ale v přímém setkání tváří v tvář s vlastním zhmotněným dílem nastoluje znepokojující otázky, jež si spisovatel klade sám sobě.

Každý, kdo někdy četl něco od Bohumila Hrabala, jistě si na základě knih vytvořil vlastní svět a upravil poetiku pro svoji duši. Již jen v české a dříve československé filmové tvorbě se zrodil různorodý Hrabal. Laskavý a romantický Jiřího Menzela, syrový i upřímný Petra Kolihy či nostalgický až dětinský Dušana Kleina. V Ústí nad Labem se sice snaží mít vlastní pohled, ale v případě prezentované povídce bambini di praga se jim to povedlo jen částečně. Děj je trochu upozaděn někdy lacinějšími gagy, spoléhá se tak trochu na půvab prostředí, žen a charisma mužů, což se daří také jen tak z poloviny. Premiéra a několik následujících repríz bylo uvedeno na koupališti v Brné, což muselo atmosféru jistě umocnit. Já viděl Pábitelé v Divadle v Celetné a zde i přes smutně nenaplněný sál byl duch léta všudypřítomný. V tuto chvíli tedy musím ocenit výpravu Juliány Kvíčalové, ale také hudbu Michala Vejskala. Bicí, saxofon či tahací harmonika jsou jednoduše naživo natolik temperamentní, že pak i tanec či zpěv působí přirozeněji.

Další poklonu musím vyseknout dvojici Andree Bereckové a Anně Fišerové. Nevím, jestli je to mým nenadálým osvěcením nebo jejich sympatickým herectvím, ale snad až v té to chvíli jsem pocítil, jaká je škoda, že se Bohumil Hrabal, alespoň z mého pohledu, nevěnoval více ženám. Většinou jsou zobrazeny v určitém půvabu, což se samozřejmě podařilo i v Ústí nad Labem, ale zničehonic mi bylo líto, že jim není věnována větší, řekněme psychologická péče a jsou spíše jen obrazy či v tomto případě obrázky. Mužské postavy jsou v tomto směru na tom o něco lépe, byť bychom jistě našli v Hrabalově díle dle mně rozmanitější a zajímavější charaktery. I přes nesporné kouzlo osobnosti v podání Jana Plouhara, jedná se v Pábitelích spíše jen o sice různorodou, ale pořád pouze přehlídku postav, které ničím zvlášť příliš nezaujmou. Ostatní účinkující prominou, ale všechny pánské postavy vyjma dirigenta Krahulíka ztvárněním právě Janem Plouharem mi vlastně tak nějak splynuli v celek. To se však netýká samotného Bohumila Hrabala v podání Jaroslava Achaba Haidlera.

Hrabalovy myšlenky, ať už se dotýkají dávné lásky k cikánce, alkoholu, tvorbě či vysvětlením přínosu jejich kombinování, přednáší Jaroslav Achab Haidler bez patosu, leč s působivou, ale nenásilnou melancholií. Bez zvláštního vzrušení se pokračuje i v případě, kdy se jako Bohumil Hrabal dotkne tématu petice Několik vět a následně života po roce 1989, nádherně vystiženým prostým úkonem holení. Části představení, v nichž má hlavní slovo přímo spisovatel, jsou díky inscenátorům mimořádně poutavé. Ovšem bez skvělého Jaroslava Achaba Haidlera by jistě nedosáhly takové síly. Kdyby někdy v budoucnu vzniklo monodrama o životě Bohumila Hrabala, já mám svého vysněného herce vybraného. Navíc by se jistě dostalo i na další zajímavá témata, jakým byl kupříkladu Hrabalův kontroverzní rozhovor v časopisu Tvorba, v němž se přihlásil k socialismu.

Specifická melancholie, prostředí hospody pro Bohumila Hrabala tak typickým, čepované pivo, vůně tlačenky, koupání, to vše a řada dalších aspektů dělají z Pábitelů dílo, v němž si možná každý najde toho svého Hrabala, ale je možná hlavně lákadlem se k jeho knihám buď vrátit anebo je přímo objevit. I samotné finále nepůsobí nijak  velkolepě. Je spíše takovým tichým odcházením, podobně nenápadným jako když odešel jeden z našich nejlepších spisovatelů. Ovšem inscenaci Pábitelé by diváci přehlédnout neměli. Naopak, radím uvelebit se a na půldruhou hodinku se nechat vtáhnout do všem známého, ale i neznámého Hrabalova světa.