Jihočeské divadlo nachystalo na druhou část sezóny 2018/2019 tři novinky podle knižních předloh současných českých autorů. První z nich s názvem Pod sněhem měla premiéru 18.1.2019 na studiové scéně Na Půdě. Vznikla na základě románu Petry Soukupové a pod divadelní adaptací je podepsán David Košťák. Režie se ujala Jana Kališová, dramaturgie Olga Šubrtová a zajímavou scénu vymyslel Nikola Tempír. Inscenace je velkou příležitostí pro čtyři herečky souboru Jihočeského divadla.

Oceňovaná autorka Petra Soukupová už má na svém kontě sedm knih, přičemž Pod sněhem vyšla před čtyřmi lety. Děj je na první pohled vcelku jednoduchý. Odehrává se během jednoho dne a zahrnuje cestu tří sester za rodiči na oslovu narozenin svého otce. A ptáte se, kde že je ukrytý děj? Už jen rozsah literární předlohy (takřka 400 stran) napovídá, že se nebude jednat o pouhý popis cesty a oslavy. Jedná se o hlubokou, psychologickou sondu obsahující nejen vztahy v rodině, ale také všelijaké životní úděly, nenaplněné naděje i různorodé pohledy na štěstí a jeho (ne)dosažení.

Adaptace Davida Košťáka je pak základním stavebním kamenem zdařilé inscenace. Důležitý aspekt, aby hra držela pohromadě, byl naplněn právě úpravou. S vhodným timingem se v první polovině představení střídá reálný čas v podobě cesty sester s monology jejich matky, která jimi dodává celé inscenaci bohatší a hlubší obsah.

Při příležitosti společné cesty sester se divák seznámí s jejich charaktery. Z nich je cítit jistá šablonovitost, ale vzhledem k vývoji hry to má své opodstatnění. Nejstarší Blanka v podání Natálie Drabiščákové je představitelka ženy, kterou mateřský život natolik pohltil, že jen těžko se může ze zaběhlých kolejí kamkoliv posouvat. Cestuje s miminem, další děti čekají na konci cesty, řeší každodenní rodinné problémy včetně manželského vztahu na bodu nula. Prostřední Olina, symbol kariérně zřejmě úspěšné ženy, leč se značným zklamáním v partnerských vztazích, z nichž jediné co má je malý syn, jehož zahrnuje přehnanou láskou, přesnější však bude slovo zhýčkanost. V této roli vystupuje perfektní Teresa Branna. Nemladší Kristýnu hraje Daniela Šišková, pro níž to byla první příležitost na této scéně. Typicky neukotvená mladá dívka, jež je z jedné strany limitována hledáním sebe sama a z druhé faktem, že je nejmladší ze tří sester, je prototyp zástupce generace narozené na přelomu tisíciletí.

Z obyčejné cesty se nejen vinou defektu na autě, ale především sdílením vzájemných sesterských křivd, vzpomínek na dětství, výčitek o obviňováním, skládá značná část rodinné mozaiky. Tu poté doplňuje neuvěřitelně procítěně podané monology matky v perfektním výkonu Daniely Bambasové. Bez špetky sentimentu, věcně, nevzrušeně odhaluje matka tří sester svoji vlastní minulost, životní zklamání a rezignaci. V kontextu hry se jedná o nejsilnější momenty, ale také o nejjasnější vysvětlení, jak rodina skutečně fungovala a zrcadlí rovněž životní situace všech sester, které mohou být na stejné cestě k podobně neveselému konci.

V druhé části představení je divák svědkem rodinné oslavy a konfrontace matky, otce a dětí. Dále jsou rozehrávány jednotlivé vztahy, přičemž hlavním zdrojem napětí je fakt, že manželství rodičů již nejen nenaplňuje svoji funkci, ale došlo k oddělení domácností. Inscenace zobrazuje chod rodiny částečně jako chladný stroj, který i nadále alespoň funguje a běží, byť negeneruje žádný produkt. Dochází k předávání dárků bez emocí nebo přípravě občerstvení, ale vše už je jaksi pod sněhem. Atmosféru výborně doplňuje až mrazivá, mramorová scéna a vše spěje ke konci, jenž ani nemusí obsahovat nějaké závratné vyústění, neb jde o odraz každodenní reality, kterou nejeden člověk zná. Přesto je i finále pěkně promyšlené. Alespoň jedna ze dvou mužských postav je trefnou větou zlidštěna a závěr by jistě také vyzněl dobře, nebýt technické chyby na premiéře.

Pod sněhem řadím k dalším povedeným inscenacím v Jihočeském divadle. Rodinné drama je výtečně zpracované, nepostrádá smutek, vtip, lidskost i pravdivost a může se opřít o kvalitní herecké výkony, byť muži dostali minimum prostoru. A přestože rodina, se kterou divák stráví i s pauzou dvě hodiny, neprožívá nějaké zásadní tragédie, onu pachuť, jež by mohla být i poselstvím hry, se mne osobně držela i po zhlédnutí představení. Což však oceňuji a beru jako známku toho, že inscenace naplnila mé očekávání.