Po inscenaci Dva sešity, v níž se divadelní uskupení Handa Gote research & development zaměřilo na retrospektivní průzkum konkrétní doby, a kterou uvedlo v loňském roce, se nyní tento spolek časově rozmáchl po celou existenci civilizace a skrze nejrůznější rituály se snaží divákovi nabídnout svůj pohled na jednotlivé historické etapy dohromady však skládají celek představující společnost ve své ryzí podstatě. Tou může být odkaz málo známé čtvrté opice Šizaru. Jistě všichni znají buddhistické vyobrazení trojice opic se zakrytýma očima, ušima a ústy aneb zkráceně pojmenované jako Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Ať už si jejich gesta přeložíme jako nikoho nepomlouvat, nestrkat nos do cizích věcí a nečinit jiným příkoří nebo jako symboly klamu, neupřímnosti a ignorace, pro inscenaci Čtvrtá opice je podstatný odkaz Šizaru. Tím je heslo „nečiním zlo". Handa Gote research & development však ve své novince ukazuje společnost spíše jako společenství, jež sice koná zlo, ale samo ho nevidí, neslyší a nemluví o něm.

Klíčem k pochopení představení, byť není ani zdaleka záměrem divákovi napovídat, jsou šifrované zprávy a nemalý význam rekvizit v souvislosti s aktuální existencí tří protagonistů společně vytvářející symboliku odkazující na civilizační návyky a zlozvyky, ale také hledání a objevování. Důležité je i využití scény. Zatímco v klasickém prostoru se odehrává vše podstatné, na zadní stěně během představení herci vytváří pásmo nástěnných maleb. Pomineme-li fakt, že kreslí rohlíky namáčených do kečupu a hořčice, jsou samotné obrazy určitým vodítkem pro průběh inscenace. Postupně totiž vznikají kresby kruhu, dinosaura, komety, býka a binárního kódu. Ano, je pochopitelné, že přestože se účinkující pohybují spíše v jakémsi neurčitém časoprostoru, jedná se vlastně o názorné ukázky popisující historii planety Země. Ovšem ve mimořádně hravém pojetí, tak jak to jen divadelní soubor Handa Gote research & development umí. A to včetně dvou nezbytně důležitých složek, a sice výrazného zvuku a používání různorodé technologie. Ve Čtvrté opici však hrají zcela zásadní roli rekvizity. Vzhledem k tomu, že tvůrci vymysleli i postavu donašeče krabic, je přísun všelijakých artefaktů po celé představení de facto neomezený. Nosič navíc výrazně připomíná kurýry, kteří jsou v současné době nepostradatelným povoláním, takže se jedná o další nenápadně servírovaný symbol. Ovšem, co si představuji pod symbolem já, a co inscenátoři, to je samozřejmě leckdy nerozluštitelné. Nicméně o to vůbec nejde. Naopak. Doslovnost není na místě. V průběhu inscenace mimochodem žádné slovo ani nezazní.

Během takřka hodiny se toho na jevišti odehraje skutečně dost. V úvodu může divák obdivovat mechanickou ruku, následně přemýšlet, co spojuje tygra, dinosaura a Michaela Jacksona či sledovat, kterak pomocí přiložení snad zkamenělých kostí vytažených z kyblíku KFC na čelo věští Tomáš Procházka budoucnost. Ambici na nejzábavnější část inscenace má jistě ta, v níž si účinkující trio nasadí dinosauří hlavy a svým chováním podléhají současné konzumní době, aby se po složení betlémské hvězdy dle návodu, jež možná symbolizuje i střet planety s kometou, naplnil jejich historický osud. V poslední třetině představení se už posouvá děj do modernější či spíše technologicky vyvinutější roviny. V té nejprve Anežka Kalivodová s obří anténou na hlavě hledá vhodný signál a posléze dojde k vzájemné komunikaci, možná čtení myšlenek, pomocí jistého přístroje. Vše směřuje k finále, k němuž se záhy dostanu, byť jen náznakově, abych případnému divákovi nezkazil výsledný dojem.

Trojice performerů Veronika Švábová, Anežka Kalivodová a Tomáš Procházka podávají výrazné výkony, což je za absence slov a grimas o to více cennější. Čtvrtá opice je však viditelně kolektivní dílo, proto k zmíněnému triu ještě doplním jména Jonáš Svatoš, Jakub Hybler, Ken Ganfield, Lukáš Jiřička, Jan Brejcha, Mikoláš Zika, Adam Pospíšil, Kateřina Housková a samozřejmě Jan Dörner. Přestože tvůrci svým pojetím snažíc se potlačit na jevišti emoce vytváří dojem vážnosti celé hry, jedná se v první řadě o grotesku. Pokud k tomu přistupuji z tohoto pohledu je Čtvrtá opice nadmíru povedené představení. Nemohu se však zbavit dojmu, že malá konkrétnost, úmyslně nejasné pojmenování a víceméně pouhopouhé naznačování postrádá potřebný apel, který by mohl hře slušet. Obzvlášť s ohledem na poslední scénu. V té nastane bezútěšné období za doprovodu nelibozvučných tónů Smetanovy Libuše. Čtvrtá opice už jen svým poselstvím o neviděném zlu by si zasloužila rozhodně větší péči. V porovnání s Dvěma sešity nemá natolik vytříbenou a promyšlenou poetiku. Ovšem jedná se bezpochyby o inscenaci, která se bude vyvíjet, a dokonce si troufám tvrdit, že bude i příjemně zrát.