Přiznávám hned úvodem, že dílo Franze Kafky je pro mě zásadní. Kolem svých dvacátých narozenin jsem s ním prožil několik intenzivních měsíců a od té doby jsem poměrně citlivý na jakékoliv zpracování jeho tvorby. Na divadelních prknech jsem navíc také poměrně ještě nedlouho po přečtení Kafkových knih zhlédl Proces v režii Dušana D. Pařízka v Pražském komorním divadle s Martinem Fingerem v hlavní roli, což byl zážitek silně připomínající ty, které jsem měl při četbě Kafkových děl. S Josefem K., jenž jest v den svých třicátých narozenin zatčen a následně vláčen v absurdním byrokratickém světě, jsem se ještě setkal poměrně nedávno ve Švandově divadle, kdy Proces pod značkou spolku Distheatranz nastudoval režisér Vít Malota a v hlavní roli se objevil dnes člen souboru Divadla v Dlouhé Samuel Toman. Pařízkova inscenace sice pro mě byla silnějším zážitkem, ale přiznávám, že i pojetí postavy Josefa K. Samuelem Tomanem ve mně zanechalo stopy. Jeho vnitřní neklid a přemítání nad vinou či nevinou bylo příjemně autentické. Nyní se tedy do třetice setkávám s adaptací Kafkova Procesu. Tentokrát se ji ujal stejně jako režie Jan Holec a uvedlo jej Divadlo Petra Bezruče s Jáchymem Kučerou v hlavní roli.

Scéna a kostýmy Jána Tereby to je vlastně hlavně hra černé a bílé. Bílá je scéna, černá přichází se zatmíváním, obleky jsou přirozeně černobílé. V podobné, byť nikoliv až tak striktní, scéně uvedl Jan Holec nedávno Bratry Karamazovy, a jelikož tato dnes již nijak novátorská scénografie fungovala, proč ji vlastně neopakovat? Na tomto barevném podkladu daleko více vynikne líčení nebo projekce. Samozřejmě může jít černobílá barva ruku v ruce se smyslem inscenace. Záměr tedy jistě dobrý, kdyby nenarazil na částečnou plochost celé inscenace. Při té totiž jednoduchost scény již nevyzní příliš nápaditě, ale spíše sterilně. Hudby se ujal velezkušený Ivan Acher, který byl již podepsaný pod výše zmíněným Pařízkovým Procesem. Podobně jako u scény Jána Tereby musím uznat, že ani této složce se nedá upřít dobrý záměr. Ivan Acher v inscenaci použil celou řadu hudebních stylů, a to nejlepší si patrně nechal správně na finále hry. Ale i zde musím dodat, že určitá mělkost inscenace zapříčinila, že stejně tak hudba nemá silnější koncept a tím i zásah.

Jan Holec se spolu s dramaturgem Peterem Galdíkem drží ve svém zpracování předlohy poměrně věrně, a přesto se mu celkem i daří inscenaci uvádět jako výpověď o současném světě. Nikoliv náhodou je v programu k představení zmíněna úzkost. Samozřejmě se dá aplikovat především na hlavní postavu a jeho smutné postavení po nejasném zatčení. Nicméně frustrace postupně vychází snad ze všech postav a blíží se tak celospolečenské situaci, kdy je aktuální evropská civilizace deprimována nedalekou válkou, přičemž státní aparáty při zkouškách, jakými byla epidemie a navazují energetická krize, obstály všelijak. A to nemluvě o klimatické krizi a dalších problémech, ale to bych zbytečně odbočoval. Ony i v inscenaci nejsou přirozeně celospolečenské problémy zmíněny a jsou jen jakýmsi doprovodem aktuálního osudu hlavní postavy.

V první scéně, tedy zatčení postavy Josefa K., se divák seznámí s pojetím, jakým jej bude Jáchym Kučera hrát. Že umí Jáchym Kučera vystřihnout různorodé herecké polohy, vím již z období jeho účinkování v Divadle Spektákl, kde jej režijně vedl právě Jan Holec. Jeho potrhlý Smerďakov v již zmíněných Bratrech Karamazových je pak jeho nedávná kreace, která také zasloužila uznání. A jaký je tedy jako Josef K.? Z určitého pohledu se jedná o odtažitého a arogantního bankéře, z jiného úhlu se zase jeví jako nesmělý a křehký mladík s bojácným vztahem především k ženám. Rozhodně obsahuje celou řadu charakterů, což z něj sice dělá člověka, ale čistě z mého subjektivního pocitu nedokáže skrýt svůj přirozený smysl pro humor prováděný mimikou. V jeho úzkostech jsem necítil úplnou upřímnost a nenašel jsem si cestu k jeho utrpení. Jako frajírek mi každou scénou byl více a více vzdálen, a jelikož sled scén žel předkládá stále podobně se opakující obraz i tempo inscenace mi odepřelo větší nadšení pro utrpení Josefa K..

Nemohu říct, že by se Proces v Divadle Petra Bezruče nepovedl, to jistě ne. Určité momenty jsou zajímavě podané, v několika rolích je naprosto vynikající Kateřina Krejčí a manipulace moci je zde takřka hmatatelná. Vracím se však ke svému úvodu, v němž jsem přiznal, že je pro mě dílo Franze Kafky zásadní. Proces se mi dostal v některých momentech na kůži, ale nikoliv pod ní a s hlavní postavou pro mě bylo obtížné se sladit. Nyní, téměř rok po premiéře, však již vím, že inscenace byla přijata víceméně kladně a Jáchym Kučera se například umístil na nikoliv nezajímavém místě v divácké anketě našeho portálu. Nezbývá tedy jako vždycky, aby si divák udělal vlastní názor.