Bílí psi a černý kočky

65 %. Civilní herectví, doopravdy prosté jakýchkoli manýr či kašírungu, podtrhuje syrovou autenticitu příběhu a nechává adekvátně vyznít stísněné atmosféře, kterou zmiňuje ve svém hodnocení kolega Pavel Širmer. Není to lehké vstřebat, každopádně není marné pokusit se to odprožít.

Můj problém s touto inscenací docela výstižně pojmenoval Pavel Širmer: "Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry." Já bohužel zůstal povětšinou mimo a nahlížel ji zvenčí, takže jsem vnímal text, který je sice pravdivý, ale zároveň tak nějak banální či alespoň nepřekvapivý (aneb opět Širmerovými slovy "Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli"). Jenže právě to, že mě inscenace až tak nevtáhla, můžu sotva vyčítat sobě, zde je míč na straně tvůrců.

Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli, David Jařab však logicky poskládal jednotlivé úhly pohledu, které se na osudu Afričana mrazivě propojí. Dokázal pracovat s jistou hereckou neobratností typově vybraného M. Mededy tak, že se ztrácel nepoměr mezi ním a dvojicí Pechlát & Jeřábek, která inscenaci držela. Také E. Boušková zpřítomnila zemřelou manželku s porozuměním. Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry.

David Jařab nám nabízí příběh, který by se dal vyložit (v dnešní době opět aktuálně) jako příběh o netoleranci vycházející z rasových předsudků, kde dvojice vyšetřovatelů (skvěle hrající Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek) trýzní muže tmavé pleti podezřelého z vraždy své partnerky. Ve hře však můžeme nalézat plno témat. Od kolonialismu a jeho následků, strach z neznámého, vlastní omezenost vycházející z pohodlnosti, přes jazyk a jeho dopad na nedorozumění, marný boj jedince v zoufalé situaci, až po konečnou bolest ze ztráty lásky. Pan Jařab si pohrál s jemu blízkými tématy, tak jak to umí. Skvěle.