V A studiu Rubín tentokráte v rámci svého dramaturgického plánu sezóny 2018/2019, jehož náplní má být hledání odpovědí na otázku „S kým žijem?", sáhli po románu Heinricha Bölla z roku 1963 Klaunovy názory. Zpověď sedmadvacetiletého muže Hanse Schniera je kritikou poválečné německé společnosti. Přísnému měřítku osamělého muže, jenž se vyhnul dost možná slušnému živobytí a zvolil cestu klauna, neunikne rodina, církev ani stát. Jeho osobnostní úpadek, který podporuje záliba a oddanost alkoholu, je však nejvíce podtrhnut rozchodem se svoji životní láskou, jedinou bytostí, jež ho ještě snad může zachránit. Anebo už možná ne.

Dramaturgyně Dagmar Radová s režisérkou Lucií Ferenzovou pro hodinové One Man představení vybraly posledně zmiňovanou linii. Tedy důraz na osobní krach a zklamání z rozchodu, a s tím spojenou obavu o definitivní konec. Přestože by si Klaunovy názory jistě zasloužily obsáhlejší a niterněji zpracovanou inscenaci, pro téma držící se rubínovského dramaturgického plánu a pro tamější komorní prostor je tato úprava dostačující.

Inscenace, zpracovaná jako monodrama je velkou příležitostí pro Šimona Krupu, jinak člena souboru Komorní scény Aréna. Od prvních chvil je znát, že se Šimon Krupa do sebelítostivého vyhořelého klauna stylizuje s maximální přesvědčivostí. Získává si publikum svojí přirozeností a plynule přechází ze zábavné roviny do té protivné až obtěžující. Přesto mu diváci visí na rtech, a když v průběhu představení zcela nenuceně požádá o příspěvek ve výši padesáti korun, dostane se mu. A pochybuji, že by se tak v nějaké jiné repríze nestalo. Přirozeně, že si hodinu nevystačí s lamentováním nad vlastním propadem a nářky nad postupným odmítáním ode všech. Vypomáhá si ale popisy světlých vzpomínek na partnerský život a hranými etudami v jednoduché scéně Andrijany Trpković, stávající se ze tří dřevěných stěn, přičemž ta čtvrtá je pochopitelně divák.

Lucie Ferenzová s Dagmar Radovou sice vybraly lukrativní náhled do zákulisí umělcovy duše a klaunovy smutné projevy a žal nad ztracenou láskou působí věrohodně, kdy se i jistě nejeden divák dokáže do pocitů hlavní postavy možná i ze svých vlastních zkušeností vžít, ale osobně jsem očekával více. Protest umělce vůči světu a společnosti kariéristů a chamtivců, kdy jdu se svojí obnaženou kůží na trh, vyznívá jen tak mimoděk. Postupem času klaun připomíná spíše neúspěšného baviče s nabouraným egem, jenž sice trpí emočními propady, ale těžko jej lze litovat. Možná to byl ale záměr, ukázat, že snad i pro dráhu klauna obětoval Hans Schnier životní lásku, protože nebyl schopen trvale udržet vztah „my" nebo alespoň „já a ty", ale vše směřovalo k „na prvním místě já, a pak teda i ty, ale jen ve vztahu ke mně".

Klaun Hans Schnier je opuštěný jedinec, vyčpělý umělec, ublížený zoufalec. Je to nelítostné a nekompromisní One Man Show vynikajícího Šimona Krupy. Nicméně hra postrádá více rozvířenou vodu, kterou předloha a toto téma nabízelo. V každém případě ale stojí na návštěvu, jelikož má svoji nespornou uměleckou kvalitu a do solidního repertoáru A studia Rubín příjemně zapadá. A taky vás bude třeba tenhle klaun hodinu bavit, což se o jiných napsat nedá.