Černá zrcadla

Inscenace poskytující mi obrazně i doslova tolik prostoru, že jsem se v myšlenkách zatoulal k úvahám, zda by "poslední člověk na Zemi" byl schopný strávit zbytek života při zachování si úrovně, na niž je zvkylý. Měl by potenciální přístup ke všem zdrojům materiálních (palivo, pohonné hmoty, trvanlivé potraviny, léky, nástroje, zbraně) i "vědomostním" (v knihovnách), ale stačilo by to?

Monodrama na dobré téma, ale bohužel v nepříliš šťastné inscenační koncepci. Patrně bylo záměrné, aby jediný člověk na obrovské hrací ploše vypadal ztraceně, ale toto řešení zároveň přineslo přílišný odstup a omezení intenzity diváckého vnímání. Režisérka nepřišla s vnějškovými prostředky, které by ve velkém sále dostatečně fungovaly, nedovedla ani I. Uhlířovou, aby svým příliš úsporným projevem prostor odpovídajícím způsobem obsáhla. Přestože se herečce podařilo přeměnit do „bezpohlavnosti“ a pojetí postavy smysl mělo, obsazení mužské role herečkou nemusí každý přijmout.

Post-apokalyptický svět. Široko daleko žádná další živá duše. Pocity marnosti a samoty v té nejděsivější podobě. Rozhodně nic lehkého na ztvárnění, ale výtečná I. Uhlířová se skvěle popasovala i s touto rolí a její výkon dokáže opravdu do tohoto děsivého světa vtáhnout. Tuto depresivní atmosféru ještě umocňuje prostor sklepení Veletržního paláce a v mém případě též (bohužel) jen hrstka dalších diváků v hledišti. Není to nikterak optimistická hra, ale zanechá bezesporu silný dojem.