Tomáš Dianiška si napsal a zrežíroval další svoji hru. Opět se vydal za hranice své domovské scény Divadla pod Palmovkou, a to dokonce do míst jemu dobře známých. V Divadle F. X. Šaldy několik let úspěšně působil a nyní se na tamější jeviště Malého divadla vrátil. Přesněji řečeno již před rokem, jelikož jeho hra Burian měla premiéru na jaře 2021. O rok později jsem měl možnost ji v prostředí pražského Švandova divadla zhlédnout, jelikož nechat si ujít jakoukoliv Dianiškovu tvorbu je hazard, že přijdete o mimořádný divadelní zážitek. Musím říct, že i se svojí adaptací díla krále komiků Vlasty Buriana se jedná o pověstnou trefu do černého a v tomto případě svoji vysoce nasazenou laťku Tomáš Dianiška rozhodně nepodlezl. Naopak.

 Jistě nemá cenu psát, že Tomáš Dianiška si pro své hry pravidelně vybírá konkrétní osudy zajímavých českých osobností nebo jej alespoň ve svých dílech použije. V případě inscenace s jednoduchým názvem Burian se tentokráte drží reálné předlohy velmi věrně. Samozřejmě, že divákovi není servírován život horečně se držen přesných fakt, ale vyloženě do fikce se de facto nepouští, byť u samotného konce je to dokonce jisté, že přímo takto skon krále komiků neproběhl. Ovšem jako symbolický obraz slouží více než přesvědčivě. Vzhledem k tomu, že je potřeba být i divadelně obratný a zajímavý, neboť se nejedná o dokument ale činohru, myslím si, že Tomáš Dianiška zde dosáhl kýžené potřeby, aby divák ústřední postavu a vše, co musela zažít, dokázal přijmout jako obyčejného člověka s neobyčejným talentem a pílí. A to se všemi lidskými klady i zápory, jak to jednoduše v každém životě chodí. Burian totiž není pomník, ale především vynikající divadlo.

 To že život Vlasty Buriana nebyl dosud filmově či divadelně zpracován je vlastně více než zvláštní. Národ mající takovou osobnost, kterou zná snad každý, a jejíž život měl tak neuvěřitelný vzestup a pád by si její umělecké ztvárnění zasloužil. Předpokládám, že kdyby byl Vlasta Burian třeba Němec nebo Polák, již by se tak stalo, ale to je celkem jedno. V každém případě Tomáš Dianiška sestavil natolik komplexní dílo, že i divák nepříliš znalý Burianova života si může odnést silný zážitek. Navíc oproštěn od patosu, a jak jsem již zmínil výše, nezatížen tendenčním postupem zobrazující Vlastu Buriana jako jednoznačně kladného hrdinu své doby.

 Hned úvodní scéna naznačuje, jakým způsobem se může představení vyvíjet. Jedná se prostřih z poválečného procesu s Vlastou Burianem, v němž byl obviněn a posléze i odsouzen za kolaboraci s německými okupanty. Naštěstí již žijeme v době, kdy bezpečně víme, že obvinění byla vykonstruovaná a můžeme si fakta dohledat. Všem bych pak mohl doporučit knihu Vladimíra Justa Věc: Vlasta Burian. V této scéně můžeme sledovat horlivou práci prokurátora, který jako by vypadl z oka fanaticky projevujícího se Josefa Urválka nechvalně známého například z procesu s Miladou Horákovou, což může divákovi napovědět, že se ve hře nevyhneme ani finální smutné fázi Burianova života. Zároveň se na scéně objeví Veronika Korytářová a již v prvních chvílích začne být jasné, jakým způsobem bude král komiků vypodoben. Díky přesné mimice a řeči těla, čemuž pomáhá i věrný pohled a velký nos, nepostrádá Veronika Korytářová notoricky známou komikovu grotesknost. Po úvodní scéně jsem měl chviličku obavy, aby tato poloha nebyla jediná, čímž by jen těžko obsáhla rozmanitost duše Vlasty Buriana. Mohu dodat, že v dalších scénách Veronika Korytářová dokázala pojmout takovou šíři škály lidského chování, že tím výtečně stvořila kompletního člověka.

 Uvěřitelnost veškerých poloh a nebál bych se napsat jednoduše ryzí herecké mistrovství je alfou i omegou celého představení. Díky tomu totiž může divák sledovat doslova celý Burianův život, aniž by měl kdykoliv pocit, že Veronika Korytářová přehrává. Vidíme tedy Vlastu Buriana nejprve jako malého a dospívajícího chlapce se sklony k předvádění, jeho počátky a následně i zlatou éru působení v kabaretech, až po hereckou celebritu a principála divadla. Vynechány nejsou ale ani jeho pohledy do intimit života. Ať už se jedná o jeho vztah k manželce nebo trápení skrze nátlak k ústupkům v době světové války. Veronika Korytářová si pečlivě hlídá i postupné Burianovo vyčerpání, které naplno vyzní v posledních letech života, kdy byla jeho hvězda důsledně zakopána pod uměleckou zem.

 Přestože výkon Veroniky Korytářové snese i ta nejpřísnější měřítka, nutno ocenit i zbývající pětici účinkujících, kteří musí pojmout veškeré ostatní postavy, a že jich skutečně není málo. Naprosto přesný je pak Tomáš Impseil jako Jaroslav Marvan, děsivý je německý filmový agent v podání Ladislava Hampla a neopomenu ani příjemně civilní Jana Stránskou, jež hraje Burianovu matku. Atmosféře představení pak notně pomáhá dynamická hudba Mateje Šteska a nenucenou dobovost pak dotváří výprava Lenky Odvárkové. Scéna není nijak přemrštěná, ale jako celek je dokonale funkční, což dokládá v mém případě dojem, že jsem na sobě nijak nepozoroval rozdíl, ať už se děj odehrával kdekoliv.

 Tomáš Dianiška obsáhl ve svém díle bezpochyby všechny milníky Burianova života. Kromě procesu, jenž mu zlomil vaz, a který se táhne celým představením, divák sleduje komikova mladá léta, jejichž zásadním okamžikem byl matčin skon. Ten je v inscenaci zobrazen maximálně citlivě. V době, v níž je Burian již divadelní hvězdou přichází do jeho života další osudová žena. Tou byla manželka Nina. V inscenaci se však neprojevuje jako velká opora v Burianových těžkých chvílích, ale slouží spíše jako kulisa pro komikův velký celoživotní bol, kterým byla nemožnost mít s Ninou děti. A opět je to v představení zobrazeno nádherně a s promyšlenou citlivostí. Napovrch se tak dostává jinak dosti skrývaný smutek, který nevykoupí ani obrovské částky, jež Burian vydělal jak na filmech, tak například v reklamách, což Dianiška zobrazuje krátkými šoty. Představení pak pouští diváky na přestávku v době začátku německé okupace, což přirozeně značí nastávající těžké časy.

 V druhé polovině představení se naplno projevuje Burianův tragický osud. Ačkoliv v divadle se chová mimo jiné i jako filantrop a zaměstná například slepého osvětlovače, v osobním životě musí stále častěji našlapovat obratně a opatrně. Takto například svým způsobem odmítne splnění si životního snu zahrát si Cyrana z Bergeracu, ale již nedostane prostor vyhnout se rozhlasovému skeči Hvězdy nad Baltimore, který zesměšňuje českou exilovou vládu. Veronika Korytářová zde postupně nasazuje další svou hereckou polohu, kterou je melancholická uzavřenost. Burianův životě strmě upadá. Práce v dolech, zestátnění jeho divadla, podlomené zdraví, to vše směřuje k smutnému konci, které Tomáš Dianiška vystřihl vskutku bravurně. Dramatickým obloukem se vrací k dětství, přičemž se na jedné horské chatě při hraní pro nepříliš bystré diváky pomalu za komikovým životem zatahuje opona.

 Kromě silného příběhu nabízí inscenace Burian dva zásadní divadelní zážitky. Tím prvním je umění Tomáše Dianišky, přičemž jeho práce scénáristická a režisérská je zde naprosto v souladu. Tím druhým zážitkem je pak jak jsem již i zmínil herecké mistrovství Veroniky Korytářové, které jednoduše nemá slabinu. Myslím, že liberecký rodák Vlasta Burian by byl hrdý, jakým způsobem mu byl vzdán divadelní hold.