Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (747)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.4.2016)
Zvrhlé panoptikům chorých myslí. Projekt mocných. Zoufalé postavení jedince. Lidskost ve své původní zvrácenosti. Takový je Vojcek. A výstižně chaoticky jej uvedlo Divadlo D21 v režii Jiřího Ondry. Nezastírám, že jsem vše pochopil. Možná bych i tvrdil, že řada rekvizit a kulis nemá nějaké přímé vysvětlení, ale i o tom Vojcek je. O nepochopitelnosti. Nepochopitelnosti jednání veškerých lidí. Inscenace je přesvědčivá a jako celek funguje skvěle. Osobně mě mile překvapil Hasan Zahirovič. Naopak titulní postavu bych rád viděl více výraznější. A svoji pěknou roli zde hraje také tiskárna.
(zadáno: 15.4.2016)
David Jařab nám nabízí příběh, který by se dal vyložit (v dnešní době opět aktuálně) jako příběh o netoleranci vycházející z rasových předsudků, kde dvojice vyšetřovatelů (skvěle hrající Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek) trýzní muže tmavé pleti podezřelého z vraždy své partnerky. Ve hře však můžeme nalézat plno témat. Od kolonialismu a jeho následků, strach z neznámého, vlastní omezenost vycházející z pohodlnosti, přes jazyk a jeho dopad na nedorozumění, marný boj jedince v zoufalé situaci, až po konečnou bolest ze ztráty lásky. Pan Jařab si pohrál s jemu blízkými tématy, tak jak to umí. Skvěle.
(zadáno: 15.4.2016)
Přestože život Františka Kriegla zná snad každý, ukazuje tato inscenace nejen jeho osudová rozhodnutí a zásadní životní okamžiky, ale hraje si, mimo jiné, se samotným odkazem jeho činů. Především skvělá Anita Krausová (i kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli jejímu výkonu je hru radost vidět!) v roli manželky Kriegla má v každé části hry dost silných momentů. Inscenace je plná symbolů, zajímavých převleků, akrobatických vystoupení, dobře psaných dialogů, a ačkoliv třeba kabaretní část mi přišla zbytečně expresivní, jedná se o zajímavý kus, který mohu doporučit. Zajeďte si do Strašnic.
(zadáno: 15.4.2016)
V Divadle Letí si nevybrali jednoduché téma, ale není to poprvé, a doufám, že ne naposledy. Pavlína Štorková Olgu Havlovou ztvárnila ve vší její osobnosti s neuvěřitelnou vnitřní silou. Civilně, nenuceně, bezchybně, s noblesou. Anna Saavedra se v textu nebojí ukázat Václava Havla jako člověka prostého, s chybami. Jednoduše žádná pieta, ale příběh lidí, kteří tak nějak přirozeně museli vzdorovat jakémukoliv bezpráví. V inscenaci se mimořádně hraje s prostorem Vily Štvanice (neocitli jsme se přímo na Hrádečku?), ale také s hudbou a další herci se v různých rolích skvěle točí. Nenechte si ujít!
(zadáno: 1.4.2016)
Specifický humor A studia Rubín zůstal zachován i ve hře $LAST. Jistě se dá nalézt několik výstupů pánů Pavelky a Prachaře, které pobaví, ale nejen chvílemi se mi zdálo, že hra čerpá z her minulých. Samotný nápad jako by se trochu zhlédl v Přirození, postava Ondřeje Pavelky v Učiteli malby. Kristýna Fuitová-Nováková také energie moc nepřidá. Na A studio Rubín průměrný kus, který skalní příznivce asi nezklame, ale je to málo. Jak se žehrá na hereckou profesi, doporučuji si ujít kilometr na Zábradlí, kde uvádí Hamlety.
(zadáno: 31.3.2016)
Naprosto chápu nadšení Terezy Hofové do předlohy této hry, také je to na jejím výkonu znát. Velmi znát. I samotná atmosféra se podařila do Studia Hrdinů přenést. Mimo jiné i kvůli vizuálním nápadům a efektům. Na příběh samotný se lze dívat z různých úhlů pohledu. Jako na lov? Na souboj? Na pocity odloučení? Přesto se nemohu zbavit dojmu, že silné motivy jsou buď příliš skryty nebo jednoduše nebyly na jeviště přeneseny. Nejvíce pak paradoxně příběh brzdí určité filozofické úvahy... Například Černá zrcadla mi přišla daleko více zdařilejší. Skugga Baldur kulhá, byť Tereza Hofová běží co může...
(zadáno: 31.3.2016)
Abych to vzal po pořádku. Téma hry, nelehký život chovankyně dětského domova, bylo pro komorní scénu zvoleno jistě dobře. Samotná hra se však dle mě jen tak lehce otírá o problémy dospívajícího děvčete. Obrovská škoda, že se nešlo více do hloubky, mimo jiné proto, že slečna Elizaveta Shvachko (nyní již Maximová) podává úchvatný výkon. Ty rychlé přechody v cítění postavy, podmanivá gesta... kupuji obrovský klobouk a ten smekám. Hra sice nemá ani hodinu, ale já už po deseti minutách chtěl vběhnout na scénu a sám Nataše nabídnout všechnu svoji lásku...
(zadáno: 3.3.2016)
Tentokráte vdechl tvůrčí tým - Mikulášek, Viceníková, Cpin, herecký soubor - humornou, kreativní a nezaměnitelnou duši do zákulisí divadelního světa. Otvírá se nám tak sled obrazů všech možných hereckých trápení, pohledů, myšlenek, krizí či poslání, nad kterými jistě každý herec někdy přemýšlel. Nechte se unést na vlně koncepční práce, jež nám "Zábradlí" servíruje již pravidelně. Opět budete svědky nepřeberného množství nápadů a originality. A nedá mi vyzvednout výkon Jany Plodkové. Možná někoho překvapí její všestrannost, ale ono je to tím, že je jednoduše skvělá herečka.
(zadáno: 22.2.2016)
Co se mi jeví na této inscenaci povedené je dozajista scéna, celková atmosféra, vhodné vytažení důležitých témat, která do tohoto kusu Shakespeare vtěsnal a samozřejmě perfektní herecké výkony. U mě na prvním místě Davida Novotného, ale také Jaroslava Plesla, Miroslava Krobota, Martina Myšičky, Lenky Krobotové. Přesto mi celá hra přijde natolik archaická, že mi schází to hlavní, a to je vtažení do děje. Příjemná inscenace, která by třeba v jiném divadle neuspěla. Nicméně já jsem zvyklý z DD odcházet více zamyšlen nebo ovlivněn. Inu, pohádka.
(zadáno: 22.2.2016)
Jsem rád, že se v DD nedívají na autismus s přehnanou citlivostí, ani nevyužívají například nějakou detektivní zápletku, ale v klipovitém podání zobrazují "obyčejný život". Může ale být život obyčejný, když jste mnohdy už předem někam řazen (nebo dokonce vyřazen)? Bez hereckého mistrovství paní Babčákové by samozřejmě inscenace nedosahovala takových kvalit, ale ještě bych určitě zmínil režii Jiřího Havelky a osobně je mi trochu líto, že neměla větší prostor autistická postava Davida Novotného, který ji ztvárnil také skvěle a dojemně roztomile. DD doplnilo repertoár o další nezaměnitelný kus
(zadáno: 22.2.2016)
V Ungeltu tentokráte sáhli ke skutečně silnému textu. Všechny romány C. McCarthyho mě nebývale zasáhly. Jeho drama Expres na západ je pak dialog plný protikladů řešící ty nejzásadnější životní otázky. Ústředním tématem je víra v Boha, naděje, spasení x skeptická realita, beznaděj, temnota. Černobílost je to, co celou dobu sledujeme a co nám skvěle servírují pánové Holub a Němec. Tak rozdílné pohledy na svět ani nemohou nalézt shodu, byť se tomu chvílemi i blíží. Proto je na každém člověku, jakou cestu zvolí. Divadlo (předloha) klade otázky a probouzí spící duše. To je dle mě poselství umění.
(zadáno: 22.2.2016)
Velké téma: pocit osamělosti a hledání v dnešní době. Nehraje se o nic míň, než je pochopení a láska. Téměř na vše je pohlíženo skrze homosexualitu, která byla vždy v menšině, a proto pocit odcizení či zmatení o to více vyniká. Ale vyniká a zasáhne vás především proto, že Divadlo Letí tuhle hru uvedlo naprosto skvěle. Bezchybný výběr herců a herečky, naprosto trefné hudební aranžmá a perfektní režie, to vše tak otevřené dělá z této inscenace inscenaci výjimečně citlivou a silnou. Původně jsem nechtěl nikoho vyzdvihnout, protože podstatný je ten pevný celek, ale Jiří Böhm si to zaslouží.
(zadáno: 11.2.2016)
Hra krásně zapadá do dnešního nepřehlédnutelného výrazu Zábradlí. Její výraz je možná dosti podobný hrám Buržoazie a Požitkáři, přestože režie se tentokráte ujal Rastislav Ballek. Bohužel právě režisérsky se mi chvílemi inscenace jeví nedotažená a kvalit Buržoazie a Požitkářů dle mě nedosahuje. Na jevišti se potká téměř celý soubor a ta souhra je vidět. Výborný je Jakub Žáček, Miloslav König, Jiří Ornest. Nicméně prostředí nemocnice bylo zvoleno skvěle a myslím, že většina diváků si své oblíbené scény najde. Já také. Být to jinde, tak velmi nadprůměrné. Zábradlí už ale má laťku trochu výše...
(zadáno: 31.1.2016)
Do poetiky A studia Rubín hra perfektně zapadá. Navíc se v ní dá najít daleko více než pouhý humor spojený s projektem naučit delfína mluvit. Ale to ať si každý divák najde sám. Bohužel si myslím, že režie nedokázala odstranit některá hlušší místa. Možná někde ubrat, někde přidat, například by dle mě snesla více paraelních scén, kdy nejprve mluví člověk, a poté delfín. Ovšem co z této inscenace dělá nadprůměrnou jsou herecké výkony. V Rubínu se musí hrát nadoraz, a to tady bylo. A ač byli pánové skvělí, tak absolutorium si u mě vysloužila Lenka Krobotová. Už jen kvůli ní si hru nenechte ujít!
(zadáno: 5.1.2016)
V MeetFactory opět vzali zajímavý literární text a jeho motiv se snažili dostat na pódium. V případě Tsunami blues se to podařilo takřka bez chyby. Příběh, který ukazuje beznaděj napříč světem, drží skvěle pohromadě, čemuž kromě režie a živé hudby, přispívá i fantasticky přesná Eva Salzmannová. A také pro mě velké překvapení v podobě Terezy Dočkalové. Jako vždy je přesvědčivý Richard Němec a postupem času se ukáže i velmi důležitá role v podání Tomáše Dianišky. Jako bychom přímo seděli na horké půdě pro mnohé krásné Kuby, kde však je cítit především nesvoboda, bída, smutek... smrt.
(zadáno: 5.1.2016)
Klasická inscenace pro A studio Rubín. Tedy plná méně tradičního humoru, který ovšem stojí za to, a herectví na 100 %. Navíc i v ději samotném najdeme pasáže, které stojí za zamyšlení. Například kam až jsou lidé schopni dojít, když jim jde o jejich vlastní jedinečnost. Z herců nejvíc vyniká Hanka Vágnerová, jejíž energie je cítit po celém Rubínu, a také pro mě trochu překvapivě Jan Meduna, který si svůj part skutečně vychutnává. Přecházím některé výhrady, i řekl bych příliš afektované herectví Petra Vančury, a doplňuji, že hra má navíc vynikající závěr.
(zadáno: 5.1.2016)
Přiznávám hned z kraje, že mám problém se samotným textem, který mi připadá již značně neaktuální, a co pouze šokovalo před více než sto lety se mi zdá v nezměněné podobě naprosto zbytečné. Navíc Pitínského režie se opravdu striktně drží předlohy. Ocenil bych tak především pěknou výpravu, atmosféru venkova a několik především menších rolí, ale celkově se jedná o laciný humor, který se leckdy blíží nenáročné televizní produkci. Zřejmě většině stačí oblíbený herec a vtip, kterému by se povinně měli zasmát všichni, ale to mi přijde na první scénu zoufale málo. Zoufale...
(zadáno: 9.12.2015)
Když už chtěla mít hra děj, tak také měla být o polovinu kratší. Předešlo by se hluchým místům a především přehrávání, které zazdilo i leckteré dobré myšlenky. Hra by byla svěžejší a držela lépe pohromadě. Téma je však tak univerzální a věčné, že nelze minout velkou část obecenstva a splnit svůj, doufám jediný, záměr, tedy pobavit diváka. Nad všemi herci vysoko čněl Jan Novotný, občas se přidal i někdo další. Mě mrzí, že dostal malý prostor Petr Jeništa.
(zadáno: 1.12.2015)
Mimořádná inscenace, která dokazuje kam se Dušan D. Pařízek posunul. Jak moc je i nadále pro něj důležitá středoevropská kultura a společnost. Ve hře samotné, která se odehrává před vojenským soudem, kdy Švejk je obžalovaným z dezerce (sám Švejk ve hře nevystupuje), jde o témata, která tento slavný román zmiňuje jen tak náznakem, a jež v průběhu dvacátého století a bohužel i v současnosti jsou stále aktuální. Xenofobie, antisemitismus, totalitarismus, národnostní nenávist. Herecky inscenaci táhnou Martin Baum a Peter Fasching, kteří dávají hře vážnost a situace, kdy může člověka mrazit...
(zadáno: 25.11.2015)
Studio Hrdinů připravilo další poměrně těžký literární text. Inscenovat zápisky je nesmírně náročné. Přirozeně není jednoduché a zřejmě ani cílem vytvořit dějovou linku. Jde o sdělení myšlenek R.M.Rilkeho, což se povedlo jednak správným výběrem z textů, a jednak projevem hlavní postavy, kterou skvěle ztvárnil Ivan Lupták. Nastolená cesta Studia Hrdinů pokračuje dále, a tak i v této inscenaci nalézáme chutný koktejl ze zajímavého textu, charismatického herectví a experimentální vizuální stránky. Možná by hře a textu samému více pomohlo, kdyby byl na scéně samotný Ivan Lupták.
(zadáno: 22.10.2015)
(zadáno: 10.10.2015)
(zadáno: 29.9.2015)
(zadáno: 29.9.2015)
Zajímavě vymyšlená hra. Sledujeme, jak pevné přesvědčení a nezlomné názory dovádí dvě mimořádné osobnosti k jejich tělesnému konci, aby jejich myšlenky nás všechny ovlivňovaly dalších stovky let. Bohužel je inscenace režisérsky ne zcela dotažená a největší škodou je, že setkání Jana a Jany se dočkáme až na samém konci. Z toho se mohlo vytěžit ještě více. Ovšem dětský soubor, který už pomalu opouští pubertu, hraje přesvědčivě. A výkon Julie Ondračkové je nikoliv o parník, ale o celou flotilu před všemi ostatními, ke kterým však mám také velký respekt.