Jiří Koula

74,99 % Moderní loutkařina, spojení loutkohry s činohrou, převážně přesvědčivé herecké výkony, hladké propojení Erbenových balad, suverénní tempo... Jo, na tohle si zajděte, i když si myslíte, že vám loutky nic neříkají. Více viz blog.

65 % Pro mě herecky převážně zdařilá inscenace Wildovy hry s potřebným tahem na branku, kterou však zbytečně degradovaly některé režijní výstřelky. Více viz blog.

64,99 % Walshova komorní hra přetavená v celosouborovku. A ono to docela fungovalo, dobrá práce.

Není pěkné tuto inscenaci označit jako Torpédo pro tebe 2, ale nemohu si pomoci, prostě je to tak. Oproti jedničce však Oskar Bábek napsal Richardu Juanovi Rozkovcovi a Janu Búrikovi rovnocenné role a obsadil je proti typu, což překvapivě docela funguje. Zůstalo rozebírání chlapské duše v tajemných kulisách, jednoduše přímočarý koncept, který se opět podařilo naplnit. Shrnuto, není to sice Torpédo, ale rád jsem to viděl.

Mají-li inscenace Divadla Spektákl něco společného, pak je to rozhodně působivost výtvarné složky. Nejinak je tomu i v této inscenaci, rád přiznávám, že mi scéna Pavly Kamanové učarovala. A to až tak, že se mi při prvním zhlédnutí poněkud ztratil obsah. Až napodruhé mi tak došlo, že se Jan Holec s Davidem Košťákem zaměřili na nitro postav v čele s Krisem Kelvinem Jiřího Štrébla. A tak je to správně, protože ač žánr sci-fi nabízí nepřeberné množství technických vychytávek a vzdálených světů, v centru pozornosti vždy stojí (či by měl stát) člověk, stejný dnes jako za tisíc let.

Hravá režie Ewy Zembok záměrně bořící divadelní iluzi balancuje na hranici únosnosti, avšak vzhledem k tématu je takovéto demaskování vlastně sympatické, Solaris totiž vidí za naše masky, odhaluje podstatu.

75 % Tohle je prostě nářez, vykreslení komunity z drsného prostředí pohrdající zákony vnějšího světa, který je však sám nebere příliš vážně, a o to více ctící zákony vlastní. Škoda jen vzhledem ke zbytku mdlého odkazu na vězení, tato část knihy měla snad v inscenaci zůstat raději zcela zamlčena.

Viz blog.

Znáte ten pocit, když sledujete sen někoho jiného? Když sice víte, že to celé snad někomu dává smysl, že každá jednotlivost asi bude mít svůj význam, ale protože se v tom odráží zkušenost někoho jiného, k níž nemáte přístup, nutně zůstáváte stranou? Tak přesně to pro mě byl Sandman.

Martin Satoranský s Ondřejem Štefaňákem z Wedekinda vypreparovali niternou podstatu, odstřihli ji od vnějškových kulis a přerámovali do retrospektivy z okamžiku Melchiora přibíhajícího na hřbitov, čímž získali univerzálně přesvědčivou výpověď a zbavili se Wedekindovy nevyváženosti. Ze studentského trojlístku Disk - Pidivadlo - OLDstars inscenace předloze nejvzdálenější, leč pro mě nejpůsobivější.

74,99 % Nápad Lukáše Pečenky vyštelovat všechny tři polohy Wedekindova textu - dětskost, školometství a sexualitu - na maximum vytvořil prostor, v rámci nějž mohly postavy fungovat jako lidé bez ohledu na dobu, čímž pro mě obhájil, proč tento text dnes uvádět. Přidejme k tomu změnu závěru s ústupem od deus ex machina k vystačení si s vnitřními zdroji a věrohodné výkony většiny herců a ejhle, vznikla podařená inscenace.

Vhodná inscenace pro úvodní seznámení se s Wedekindovým textem, který je sice proškrtaný (v jednom místě až příliš), naproti tomu jej ale inscenace nechává vyznít se všemi jeho klady i zápory. A navíc jsem měl (na rozdíl od kolegy Širmera) štěstí na obsazení.

44,99 % Tak toto byl takový úlet, že se ani nebudu snažit tvářit, že jsem to pochopil. Ostatně spojení čtyřlístku Bárta - Vanišová - Krušelnický - Samec už mi mohlo předem napovědět, že to nebude divadlo pro mě.

64,99 % Vcelku zajímavý jevištní experiment s mimořádně působivým závěrem.

64,99 % Vskutku obdivuhodně poctivá práce Jakuba Čermáka na přenesení Stroupežnického do dnešní doby, za to smekám. I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že se v této inscenaci měšťák vysmívá vidlákům. Ano, tento pocit si s sebou nesu z inscenací Stroupežnického v Dlouhé a Národním divadle, ale budiž mou výtkou, že i přes aktualizaci ve mně přetrval i v této inscenaci.

Viz blog.

Viz blog.

54,99 % Inscenace, v níž bohužel až příliš zřetelně vítězí výprava Jozefa Huga Čačka, jíž se podřídili i herci a děj se mi tak poněkud ztratil.

Oceňuji vyváženost pohledů na téma propojení mysli a těla, stejně jako jakési přiznání, že tvůrkyně vlastně nemají jasný názor. Naproti tomu v kombinaci s rozvolněnou formou je výsledkem obtížně uchopitelná inscenace, u níž je necháno na divákovi, zda a co si z ní odnese. Milá hříčka, jež neurazí, ale ani nevyprovokuje k hlubšímu promýšlení.

54,99 % Takový ten pocit, když jasně vidíte, co chtějí tvůrci sdělit, ale samotná forma sdělení už tak jasná není. Nakonec jsem tak rád, že jsem se zúčastnil reprízy, během níž selhala technika a publikum bylo na chvíli odveleno na bar, to bylo milé rozptýlení.

Kolegové už to popsali, tak jako má Ondřej Sokol cit pro Martina McDonagha, rozumí Marek Němec zase Marku O'Rowovi. Přihoďme k tomu, že O'Rowe ví, jak napsat strhující text, a pozornosti hodné výkony Jana Holíka a Ondřeje Rychlého a výsledkem je inscenace, kterou prostě chcete vidět.

Viz blog.

Svatý Grál Havelkova divadelního zkoumání, inscenace tak výstižná, že nemohla dojít náležitého uznání, právě její rozpačité přijetí bylo třešničkou na dortu její výpovědi.

Viz blog.

75 % Z popela chaosu povstal Fénix řádu, inscenace obdivuhodná souzněním formy a obsahu, Sůl nad zlato na konci času, ve světě bez naděje zbývá jen zázrak... Zdařilé to bylo.