Budova Švandova divadla oslavila 130 let, herecký soubor nastoupil do nové sezóny výrazně obměněný a Praha vyhlásila výběrové řízení na nového ředitele Švandova divadla. To je stav, který přímo volá po rekapitulaci, uměleckém zastavení a zamyšlení, výsledkem je kabaret Smíchoff/on.

Jeho nosným tématem je hledání kontinuity, existuje vůbec něco kromě budovy samotné, co může slavit? Řekne-li se, že je Švandovo divadlo třetí nejstarší v Praze, je takové tvrzení poctivé? Odpověď zní ano i ne. Bylo by opravdu obtížné obhajovat tezi, že je možno vysledovat návaznost v klasickém pojetí. Pravda, v oné budově se většinu času divadlo hrálo, leč spíše než o tradici je na místě hovořit o historii změn, převratů, příchodu a odchodů. Se značnou rezervou bych bral též větu z úst Tomáše Pavelky, že "Tam venku se běžely dějiny, zatímco uvnitř se hrálo divadlo." To totiž evokuje představu nezávislosti na vnějším dění, již ale nelze nekriticky přijmout, podřízenost době je totiž prvkem, který nelze v tomto případě ignorovat.

I dnes, ve zdánlivě svobodné společnosti, kdy jakoby není divadlu diktováno, o čem má hrát, nelze přivírat oči před externími tlaky. I kdyby nebylo subvencí, stále zde zůstává boj o diváka a je to v konečném důsledku majoritní divák, kdo rozhodne. Není taková situace ještě horší než diktát osvíceného mocnáře, který sice určuje pravidla, ale má alespoň nějakou představu o kulturnosti?

Ale zpět k inscenaci - Smíchoff/on je pohledem do historie, vyjevuje scény z dob minulých, scény plné lidství ve své nahotě, scény ne tak zcela prosté nespravedlnosti. Průvodce večerem Tomáš Pavelka na mnoha místech nadnáší dvě otázky: Kdo to dnes ví? Koho to dnes zajímá? Otázky samy o sobě zajímavé, nicméně důležité proto, že formují výsledný tvar.

Bylo by snadné sklouznout k ublíženeckému postoji, uraženě se nípat v tom, že to ve "Švanďáku" měli vždy těžké a dnes tomu není jinak. Ony otázky a odpovědi na ně však takové stanovisko odmítají, pravdou totiž je, že podstatné je jen to, co je tady a teď, diváka nezajímá, co bylo před padesáti či sto lety, na jeho aktuální prožitek to nemá sebemenší vliv. Přízeň publika je vrtkavá a přelétavá, ano, sice existuje nezanedbatelná setrvačnost (a některé pražské scény se z ní zcela nepokrytě snaží těžit), ovšem v dlouhodobém hledisku není samospasitelnou silou (což se začíná ukazovat), nabídne sice možná přežití, ale již ne úspěch, pozlátko zašlé slávy bude dříve či později zubem času ohlodáno, ať už si o tom myslí kdo chce co chce.

Sympatické je proto vyznění této inscenace, hrdé a sebevědomé zvolání "Teď jsme tu my a chceme to zkusit.", přičemž jen čas posoudí, nakolik je tato "troufalost" oprávněná. A to mě vrací zpět ke kontinuitě. Tak, jak jsem ji vysledoval já, spočívá právě v těch nových začátcích, nadšení a odvaze začít znova, navzdory okolnostem herci hrají dál. A třebaže nejde nutně o hrdinství, neoddiskutovatelná je snaha, úsilí.

Pokud jde o standardní atributy inscenace, byl jsem mile překvapen vyrovnanými výkony stálic i nových posil a jejich vzájemnou souhrou, jmenovitě bych pak vyzdvihl Martinu Krátkou, jejíž Jana Rybářová byla až bolestivě křehká, velmi se těším na další její role.

Naopak nezmínit nemohu zvukovou stránku, je vidět, že ve Švandově divadle nemají příliš zkušenost se sborovým zpěvem na mikrofony, minimálně v předních řadách bylo často velice obtížné rozumět textům.

Sečteno a podtrženo, Smíchoff/on je zajímavým exkurzem do bouřlivé historie Švandova divadla s velice sympatickým vyzněním.