Zemětřesení v Londýně

75 % Z popela chaosu povstal Fénix řádu, inscenace obdivuhodná souzněním formy a obsahu, Sůl nad zlato na konci času, ve světě bez naděje zbývá jen zázrak... Zdařilé to bylo.

75%

Přestože s autorem nemusíme ve všem souhlasit, není ke škodě se s jeho názory seznámit. Inscenovat hru v původním rozsahu by patrně přineslo nepřiměřenou délku a diváci by to asi nevydrželi. Špinarův přístup ve svém základu svůj smysl má, ale realizační řešení má za následek příliš zmatečné dění na jevišti, ve kterém není snadné se zorientovat. Jistě by se daly najít prostředky pro lepší zpřístupnění. Jednotlivé herecké výkony se dohromady poněkud „tlučou“ a tým nepůsobí jednotně. Z několika dobrých hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout nezapomenutelnou L. Polišenskou.

Obvykle příliš nemusím inscenace, kde pro klipovitost jednotlivých scén nelze rozehrát pořádně děj, ani hry, které mají tendenci řešit veškeré problémy světa. Ovšem u Zemětřesení v Londýně se mi nakonec všechen ten chaos spojil v celek, který drží až překvapivě dobře pohromadě. Špinar se naštěstí dokázal vyhnout tomu, aby se z inscenace stala ekologická agitka. Jako nejdůležitější dějová linka se ukazuje ta, která řeší rodinné vztahy, skrze jejichž rozpad řeší i rozpad celé společnosti. Z herců vynikají především P.Beretová a L.Polišenská. Více viz blog (více v článku na blogu)

Byť nemohu říct, že bych souhlasil se vším co v této hře zaznělo, i tak se mi ale zvolené téma a jeho zpracování líbilo. Z mého pohledu dobře ukazuje problém postupné likvidace této planety lidskou činností a vedle tohoto klade problémy rodiny a mezilidských vztahů, což dohromady vzbuzuje dojem určitého chaosu, ale nakonec to překvapivě funguje a drží pohromadě více než dobře. Zajímavá scéna, ve které hodnotím kladně zejména využití houpací obruče. Velká pochvala za opravdu výborný výběr doprovodné hudby. A herecký potlesk zejména pro L. Polišenskou, P. Beretovou a J. Pidrmanovou.

Shakespeara můžete hrát na řadu způsobů a jako by to platilo i pro Bartletta. Na jevišti Nové scény sledujeme tak trochu jinou hru, než jak ji Bartlett napsal. Pohled Daniela Špinara je ironický, ta tematická kýčařina a propletenina si ostatně nic jiného nezaslouží, a raději buduje metaforu rozpadu světa skrze model rodiny. Prezentované obrazy jsou plné nejednoznačnosti a hojně k tomu přispívá rozdivočelý styl inscenace (aby v pravý čas došlo na působivá ztišení). Práce s prostorem a kolektivní herectví (!) jsou hlavními devizami inscenace. Kurs stanovený touto inscenací…je za mě velmi dobrý.

45% Pomalu začínám být alergický na hry, v nichž se autor po vzoru E. Jelinek snaží spasit všechny problémy světa a nacpat je do jednoho pytle, ať si je pak divák s režisérem nějak přeberou. Nutno dodat, že forma, kterou si pro inscenování zvolil D. Špinar, byla adekvátní textu, v jeho nastudování také nebyl k vidění žádný ze zajímavých nápadů. Za velké plus však považuji hereckou souhru, kterou se Špinarovi podařilo "ukočírovat". Zaujmou zejména L. Polišenská, P. Beretová a J. Pidrmanová. Ale že by dramaturgie výběrem podobných titulů přilákala do hlediště mladé diváky, o tom silně pochybuji.

45 %. Kočkopsovitě chaotická inscenace s apokalyptickým rámcem, která se snaží vykřičet tolik bolestí tohoto světa, že se to na intenzitě výsledného vyznění snad ani nemůže negativně nepodepsat. Navíc, jméno Daniela Špinara ve mně rozhodně budilo očekávání podstatně radikálnějšího a invenčnějšího režijního pojetí. Tato první vlašťovka avizované progresivní dramaturgie Nové scény zkrátka nezamávala svými křídly právě přesvědčivě.