OLDstars vstupují do této sezóny novou sérií monodramat, z nichž prvním je Jidáš, inscenace textu u nás neznámé nizozemské dramatičky Lot Vekemans. Východisko hry je prosté, po dvou tisících letech očerňování svého jména přichází Jidáš, aby promluvil. Promluvil? Ne aby se obhájil, aby vysvětlil, aby...?

Tak jinak. Všichni víme, co jméno Jidáš znamená. Zkráceně zrádce, případně jde o "indiánské jméno" "ten, který za třicet stříbrných polibkem zradil Ježíše a pak se oběsil". Hotovo, vyřízeno, víc netřeba. To je však Jidáš - mýtus, Jidáš - symbol. A byť se Vekemans (tedy "její Jidáš") k oněm notoricky známým událostem vrací, důležitější otázka je "A co Jidáš - člověk?". V jejím textu přichází právě člověk Jidáš, aby si vzal zpět své jméno, jež ztratil ve prospěch zakládajícího mýtu křesťanství.

Tím jsou vyjeveny dvě roviny hry, pohled na onen mýtus očima toho, kdo na něj doplatil nejvíc, a souboj člověka se symbolikou. Jidáš hovoří o tom, kým byl, než potkal Ježíše, kým se stal po onom setkání, zasazuje z historie vytržené události do kontextu své doby... Zároveň je však jedincem stojícím tváři tvář publiku - davu, které na něj má už předem utvořený názor. A váhá, sice tuší, čeho by chtěl dosáhnout, od Ježíše okoukal finty, jak zaujmout, má tady a teď prostor... Leč přece jen není profesionální řečník, je nervózní, nejistý. A je sám.

A právě Jidášova osamělost demonstrovaná rozličnými způsoby (jež nebudu konkretizovat, abych neprozradil příliš) je třetí rovinou hry. Je-li peklo odepřením božího přijetí, vyloučením ze společenství, pak je docela možné, že v něm je Jidáš sám, Kristus zemřel za hříchy všech ostatních, jeho milost se netýká akorát Jidáše, který to umožnil.

V duchu výše napsaného se pak nese režie Matyáše Řezníčka, pod jehož vedením je hlavní devizou Petra Jeřábka jeho jistota v Jidášově nejistotě. Jeho Jidáš je zpočátku především (zcela záměrně) rozpačitý až roztržitý, časem nachází pevnou půdu pod nohama, avšak kdykoliv může přijít zvrat, drobná vítězství v boji se sebou samým střídají pochybnosti, zda to celé má smysl, promluvy k publiku přecházejí až k téměř neslyšitelnému soukromému přemítání.

Tato obnažená lidskost pak v divákovi vyvolává soucit (či dokonce sympatie) s Jidášem - člověkem, aby byl vzápětí konfrontován s Jidášem - symbolem a stáhl se zpět do bezpečí své pozice přihlížejícího, čímž zanechává Jidáše opět osamoceného, není tu nikoho, kdo by mu pomohl vzít si své jméno zpět.

Pokud jsem blog k Dvojhlavému orlovi (též z produkce OLDstars) nazval "Být někým (č)i být něčím", potom se v Jidášovi toto téma vrací v obzvláště vyhrocené podobě: Jidáš byl, je a bude něčím (symbolem zrady) pro miliardy (nejen) křesťanů, tento text (a jeho inscenace) jsou pak Jidášovou snahou stát se někým, odejmout jméno symbolu a vrátit ho konkrétnímu člověku.

Sečteno a podtrženo, tuto inscenaci jsem zhlédl v předpremiéře na festivalu v Roudnici nad Labem, navštívil jsem premiéru v Košické a těším se na další setká(vá)ní, protože to za to prostě stojí.