Než se dostanu k samotnému Tajemství, dovolte mi zdlouhavý obecný úvod, řekněme pro navození atmosféry. Mohl bych ho sice přilepit k jakémukoliv blogu o vydařené inscenaci a jeho obsah už jistě sepsali jiní a lépe, ale cítím, že teď a tady je ten správný čas a místo. A konečně máte svobodu ho přeskočit.

Divadlo

Divadelní představení je prchavá záležitost, odehraje se ve vymezeném čase a zmizí v nenávratnu, zbudou po něm snad vzpomínky, možná nějaká ta historka ze zákulisí... Nebo záznam, který však nemůže obsáhnout magii dané chvíle. V kontrastu k tomu mi přijde fascinující, co vše je třeba, aby k této události došlo, vezměme si jako příklad klasickou činohru v regionálním kamenném divadle.

Předně zde máme samotnou budovu divadla určenou k uvádění představení, o niž je třeba se starat stejně jako o jakoukoliv jinou stavbu, což samo o sobě zaměstnává tým lidí. O ty mi v tuto chvíli až tak nejde, leč je třeba mít jejich existenci na paměti.

Konkrétní představení je materializací konkrétní inscenace, přejděme proto k ní. Na počátku stojí text, který někdo sepsal. A pak tu máme inscenační tým s viditelnou a neviditelnou složkou. Nejzřejmější pravdou je, že během představení jsou na jevišti herci a právě k nim se upíná pozornost publika. Herci jednají a hovoří, čímž zhmotňují text, ovšem nečiní tak z vlastní vůle, veškerá "co", "jak" a "proč" jim diktují režisér s dramaturgem, první mezi neviditelnými.

To je však jen špička ledovce, herci se nepohybují ve vzduchoprázdnu, nýbrž na scéně, kterou musel někdo vymyslet, někdo vyrobit a někdo ji před každým představením postaví, aby ji po něm zase rozebral a zanechal tak neutrální prostor pro příští představení. Zacházejí s rekvizitami, jež musel někdo vymyslet a někdo vyrobit. Mají na sobě kostýmy, jež musel někdo vymyslet a někdo vyrobit. Obvykle má inscenace též svou hudební složku, tuto hudbu také někdo napsal a někdo nahrál. Další důležitou stránkou je osvětlení, nefunguje to tak, že se na začátku rozsvítí a na konci zhasne, každá scéna může mít své vlastní světelné ladění, jež se během ní navíc může měnit. I to někdo vymyslel. A synchronizaci hudby a světla s herci během představení zajišťují divadelní technici, jejichž výkony jsou tak jeho součástí stejně jako ty herců. A konečně pohyb herců během představení může být složitější než "teď jdi tam, sedni si, stoupni si, jdi jinam", pak je přizván někdo, kdo si to vezme na starost.

Dostali jsme se do bodu, kdy je inscenace připravena k uvádění, na významu nabývá práce dalších lidí, je třeba zařadit ji na program s ohledem na časové možnosti herců a divadla jako takového, dát o ní vědět potenciálním divákům, médiím, prodávat vstupenky, možná domlouvat zájezdy, účast na festivalech, průběžně řešit veškeré nečekané problémy.

A pak tu máme konkrétní představení, k němuž nám chybí ještě publikum. To čítá stovky jedinců, kteří si pořídili lístky možná i několik měsíců dopředu, vyhradili si pro tuto příležitost čas, odmítli veškeré jiné možnosti, jak strávit večer, jen aby mohli dorazit. Slušně se oblékli, před představením vypnuli či aspoň ztišili své mobilní telefony a jsou zde, přítomni tělem i duchem.

Jistě jsem zapomněl na spoustu dalších lidí, bez nichž by to nešlo (třeba uvaděčky, šatnářky, obsluhu divadelního baru, inspici, ekonomický provoz, vypořádávání práv...), nicméně i tak už je snad zřejmé, že aby se divadelní představení mohlo uskutečnit, je třeba koordinovaného úsilí na jedné straně minimálně desítek a na druhé stovek lidí. A to vše "jen" proto, aby se odehrálo a se závěrečným potleskem stalo minulostí.

Nabízí se otázka, proč to všechno, k čemu je to vlastně dobré? Jedna možná odpověď je, že tolik úsilí tolika lidí činí z uskutečněného představení událost samu o sobě a stačí prostě být u toho. A třeba tomu tak skutečně je, vezmu-li v úvahu značnou část divadelní produkce, nevidím v ní hlubší záměr než ji uskutečnit, pobavit publikum variací na to, co je možno vidět třeba v televizi. Ovšem fyzická účast dává divákům pocit, že jsou kulturní, chodit do divadla patří k bontonu, navíc mohou na vlastní oči vidět herce, které jinak znají jen zprostředkovaně z obrazovky (případně z plátna).

Je tu ale i opačný pohled, totiž že když už se podařilo tolik lidí soustředit v jednu chvíli na jednu místo a když jsou zároveň vnímavější a otevřenější vůči tomu, co se bude dít, je to unikátní příležitost pokusit se je oslovit, něco jim sdělit, předat, natočit jejich mysl určitým směrem. Nepopírám, že takové divadlo je mi nesrovnatelně sympatičtější, a tvrdím též, že právě Tajemství je jeho znamenitým příkladem.

Tajemství

Takže kde začít? Jako v předešlé sekci u autorky. Hadar Galron je českému publiku známa především pro svou hru Mikve, jež u nás byla inscenována před deseti lety ve Stavovském divadle, před třemi lety právě v Mladé Boleslavi, před třemi dny měla premiéru liberecká inscenace a za pět dní se přidá i Zlín. A vedle toho jsem v Činoherním klubu zhlédl i pro mě v té době překvapivě povedenou inscenaci ochotníků z Kroměříže, kteří se s ní zúčastnili i Jiráskova Hronova, kam na ni Galron přijela.

O této hře tento blog sice není, ovšem prvky, které se v ní objevují, najdeme i v Tajemství: prostředí ortodoxní židovské komunity, v rámci ní jasně dané místo ženy, postavy s rozličnými pohledy na tento stav jemně stínované na celé škále od přijetí po odmítnutí a konečně názorové posuny po střetu s jinými a pod tíhou okolností.

Než přejdu k Tajemství jako takovému, je třeba říci, že Galron není jen dramatička, scénáristka, komička, režisérka, herečka a skladatelka, jak se můžete dočíst v jí věnovaném článku na hebrejské Wikipedii, ale pro svou práci, zaměření se na postavení žen v rámci judaismu i odvahu se stala důvěrnicí a hlasem těch, u nichž se předpokládá, že budou tiše nést svůj úděl. Ženy za ní přicházejí, aby se jí svěřily se svými příběhy, Galron je vyslechne, zaznamená a případně zpracuje. Skrze ni tak svět slyší to, co by jinak zůstalo zamlčeno v rámci komunity. A tak tomu je i v případě Tajemství, ústřední vztah mezi Naomi a Michelle není autorčinou fabulací, má svůj reálný předobraz.

Představme si jednotlivé postavy, primárně pro vylíčení komplexnosti světa, jenž skrze ně Galron předestírá (a doufám, že neprozradím příliš mnoho). Naomi je dcerou váženého ortodoxního rabína Hesse, jež by měla vstoupit do domluveného sňatku s ambiciózním a tradice ctícím Michaelem, avšak od mala má zálibu v talmudu a vydupe si, že ho bude studovat v židovském semináři pro dívky pod vedením rabínky Dvori.

Už zde máme první konflikty, nejčistěji z toho vychází Michael, ten je bez poskvrny pevně ukotven v komunitě. Rabín Hess už má škraloup, protože dceři studium dovolil, ale vůči Naomině tvrdohlavosti je zkrátka bezmocný. A Dvori vypadá nejsvobodomyslněji, je rabínkou a to se v jistých kruzích neodpouští. Seminář však vede pevnou rukou, ctí tradici, akorát nesouhlasí v otázce přístupu žen ke svatým textům. Tedy aspoň některým.

Naomi je na začátku samotářka plně oddaná studiu, což ostře kontrastuje s volnomyšlenkářskou Michelle, jež vyrůstala v zahraničí, má kosmopolitního ducha a vlastně moc nechápe, o co všem kolem jde. S těmito dvěma pak bydlí Miri a Sheina (či Chana, to podle toho, zda berete jména z programu či z webu), postavy sice lehce upozaděné, jež však v druhé polovině taktéž vyjeví své příběhy, svá trápení.

A z pohledu viditelnosti ještě o kus za nimi v semináři studují též Avigail, Esti, Balha a Chava, o nichž se sice mnoho nedozvíme, avšak jejich přítomnost a interakce s Dvori i prominentnějšími studentkami dotváří atmosféru semináře.

No a protikladem k Michaelovi je Janki, hudebník a bohém, jehož přitahuje Michelle, ten uzavírá spektrum svobody.

V čem spočívá dramatický konflikt? Kromě rozdílných povah a přístupů k jednotlivým otázkám také z toho, že nad Naomi neustále visí vidina domluveného sňatku, jenž by pravděpodobně znamenal definitivní konec jejího studia, Michelle je zase neustále krůček od vyhazovu ze semináře. A navíc se mezi nimi postupně vyvine vztah stejně tak hluboký jako zakázaný. Jak se k němu kdo postaví? Jakou má naději do budoucna? A jak to celé dopadne? Tak na to už vám odpoví představení, až je navštívíte.

Já místo toho přejdu k hereckým výkonům. Vlastně je nefér kohokoliv vyzdvihovat, všichni v režii Galron fungují ve prospěch celku. Jasně, nabízí se zmínit Malvínu Pachlovou, jejíž Naomi je na počátku dráždivě prudérní šprtka, o to více pak překvapí a vyzní její proměna v plnokrevnou nebojácnou ženu. Stejně jako Dianu Šoltýsovou, jejíž Michelle do představení vlétne s energií přílivové vlny, jež se v průběhu tříští o hráz poznání místní reality a na konci z ní zbude poklidný záliv vymezený břehem tradice. Proto raději zmíním Karolinu Frydeckou, v jejíž Dvori se přesvědčivě vyjevují jednotlivá drobná dilemata a hranice.

Jenže i tato volba jen odráží to, že hlavní hvězdou je tu prostě Galron (a tímto se omlouvám zbytku inscenačního týmu, který nezmíním, všichni jste odvedli skvělou práci) - jako (spolu)autorka původního filmového scénáře, jako autorka jeho dramatizace a také jako režisérka mladoboleslavské inscenace. U takovéhoto spojení vždy hrozí riziko absence odstupu, ztracení se ve vlastních myšlenkách, což posléze vede k nepřístupnému výsledku, ovšem v tomto případě je tomu právě naopak.

Tak jako je z textu patrné, že Galron - autorka má hlubokou znalost prostředí, o němž píše, je totéž znát i u Galron - režisérky, přesně ví, jak má co vypadat, jak se má kdo v jaké chvíli chovat, herce vede k maximální autentičnosti, byť zařazuje i stylizované scény pro dokreslení atmosféry, případně jako zkratku k vyjádření něčeho, co bráno doslovně by bylo příliš zdlouhavé. A pravdou je, že mě nenapadá, kdo z českých režisérů by ji dokázal zastoupit, ať už Galron pro režii získal kdokoliv, tleskám mu/jí/jim.

Zůstává však jedna otázka, co tato inscenace může nabídnout českému divákovi, čím ho osloví? Na to mám trojí odpověď. Tou první přímo se nabízející je možnost vhledu do jiné kultury v plné palbě, vše, o čem se hraje, je pro prostředí, z něhož hra vzešla, živé a závažné.

Dobrá, ale co když diváka cizí prostředí prostě nezajímá a chtěl by něco našeho, má pro něj smysl inscenaci zhlédnout? Motiv za své štěstí a proti společnosti bojujících žen, který je v Tajemství přítomen nejen v ústřední dvojici, najdeme i v našem dramatickém dědictví, konkrétně v Maryše, Gazdině robě či Její pastorkyni. Jinak řečeno, to, co se nyní děje tam, se dělo ne až tak dávno i u nás - síla tradice, podřízenost žen, domluvené sňatky, náboženské otázky.

Jasně, ale diváka nezajímá ani naše historie, zvlášť ne venkov devatenáctého století, chtěl by vidět něco, co se týká přímo jeho a dnes. OK, není problém, podívejme se na to trochu jinak. Představte si, že by si někdo z vašeho nejbližšího okolí přivedl domů Romku, muslima, bioženu, freegana, ortodoxní katoličku, buskera... Či snad "jen" partnera stejného pohlaví. Byli byste s tím v pohodě? A hlavně, bylo by s tím v pohodě vaše okolí? Jak by se na to tvářili vaši přátelé či kolegové?

Zde se vyjevuje univerzální rovina Tajemství. Bez ohledu na to, v jak svobodné společnosti žijeme (či si to aspoň myslíme), každý jsme součástí určité komunity, (sub)kultury, jež má svá pravidla, hranice, které nejsou běžně viditelné, což ale neznamená, že neexistují. A někdo do ní patří a někdo ne, něco je přijatelné a něco možná až nemyslitelné. Běžně o tom nepřemýšlíme, protože "extrémy" se obvykle nedějí (a pokud snad ano, tak se o nich nemluví). A Tajemství je možností se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co v proudu dní nevnímáme a vlastně ani vnímat nechceme.

A tím se dostáváme zpět na začátek, ano, tohle je divadlo, které má podle mě smysl, tohle je divadlo, jež posvěcuje úsilí do něj vložené.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Tajemství je kontemplací, zjevením Člověka, pohledem do tisíce kilometrů vzdálené společnosti stejně jako do nitra každého z nás.