Po své barové prvotině Soul(ó)ženy představil kolektiv Maso krůtí v Experimentálním prostoru NoD Cirkusvobody, svůj pokus o plnohodnotnou inscenaci. Abych vysvětlil titulek tohoto blogu, tak cirkus je forma, svoboda téma, nejistota pocit, který výsledkem prostupuje na několika úrovních. A teď podrobněji.

Cirkus jako forma je funkční nápad, poskytuje totiž zastřešení pro sled ne nutně navazujících scének, jež díky němu přesto i při povrchním pohledu "tak nějak drží pohromadě". Ale nejde jen o alibistickou stylizaci, cirkus též znamená zábavu a jasně tak vymezuje očekávané základní nastavení publika (aby mohlo být následně konfrontováno, zpochybňováno a opět utvrzováno). A konečně nemůžu nezmínit, že Eliška Soukupová je tak přesvědčivá principálka, že kdyby na inscenaci dorazil někdo od Berousků, nejspíš by šlo o derniéru, protože by po ní pravděpodobně záhadně zmizela (aby se objevila pod novým jménem kdesi v daleké cizině).

Svoboda jako téma je jistě látkou, z níž lze utkat šaty na pestrou módní přehlídku, svobody má každý druhý plnou hubu, aniž by se nezřídka vůbec zkusil zamyslet nad tím, co znamená a jaké má to které její pojetí důsledky. Pokud v Soul(ó)ženách Krůty propíraly "ženskou otázku" z pohledu mladých žen počátku dvacátého prvního století, což jim dávalo punc autentičnosti, neboť do této kategorie patří, potom nyní reflektují představu dnešní České republiky jako svobodné země z pozice konkrétních mladých umělkyň snažících se v ní žít, přežít, vyžít, přičemž jdou ještě dál, už nejsou "samy sebou coby zástupkyněmi sociologické skupiny", nýbrž prostě jen samy sebou.

Divákovi tak předkládají epizody ze svých životů coby příspěvky do diskuse. Vůči myšlence báječného nového světa jako místa, kde se mohou plnit sny, staví útržky reality. Ano, můžete si dělat, co chcete. Tedy pokud zároveň zvládnete platit složenky. Pokud se vejdete ve správnou chvíli do vhodné škatulky. Pokud nejste příliš výrazní či nevýrazní. Pokud padnete do oka těm, kteří mají v danou chvíli moc rozhodnout o vaší blízké budoucnosti.

Jinak řečeno, jediná skutečná svoboda, již máme, je svoboda snít. To, zda a nakolik se komu podaří si své sny splnit, je pak dáno řadou faktorů, z nichž některé ovlivnit můžeme a jiné ne. A dokonce i ve chvíli, kdy by se mohlo zdát, že jdeme po správné cestě vedoucí ke kýžené budoucnosti, může tato náhle skončit, případně se na ní objeví nečekaná výhybka. Je to správně? Je to špatně? Z jistého pohledu to jsou špatné otázky, protože tak to prostě je, nemůže mít každý, co by chtěl, fyzická i společenská realita mají své limity. Ovšem naproti tomu lze vyjednávat o tom, kdo si v jejich rámci kolik uzme.

Ale zpět k něčemu konkrétnímu. Abych tvůrkyním nekřivdil, musím dodat, že inscenace není jen sledem výjevů z jejich životů, obsahuje i obecněji laděné výstupy obohacující celek o nové úhly pohledu či sloužící k vyjádření vlastních specifických myšlenek.

Což je opět příliš obecné, přejděme proto k poslední části, totiž k nejistotě. V boji o funkci divadla (či umění obecně) jako společenského anestetika versus osiny v zadku Krůty jednoznačně drží prapor druhého tábora. Na osobní rovině říkají "Tady jsme, nemáme to lehké, ale snažíme se s tím nějak poprat.", první nejistotou je ta jejich, otevřeně podávaná, na nic si nehrají, netváří se, že na to káply a diváku zírej, o čem je život, ne, přiznávají, že tápou.

Druhá nejistota je ta, již vzbuzují v publiku. Jak k jejich dílu a k nim samotným přistupovat? Stěžují si? Vyřizují si účty s konkrétními lidmi, kteří jim tak či onak házeli klacky pod nohy? Nebo se tomu všemu smějí a jsou rády, že mají zkušenost, již mohou přetavit v uměleckou výpověď? A lze tyto postoje od sebe jasně odlišit? Nemám na tyto otázky odpověď, přijde mi, že je v tom od všeho trochu, kdosi mi kdysi řekl "Kdybych se tomu nesmál, musel bych si to hodit.", tato inscenace mi onen pohled velmi silně připomněla.

Třetí nejistota je ta, s níž Krůty záměrně operují a vychází z kombinace cirkusu a svobody. Cirkus je místem, kde se předpokládá, že se budeme smát, zároveň máme svobodu si tropit žerty (téměř) z čehokoliv. Dokážeme ale opravdu cokoliv takto zlehčit? Během představení jsem zažil různé momenty. Takové, v nichž jsem se smál spolu s dalšími. Takové, kdy jsem se smál sám. Takové, kdy jsem se zasmál a následně si řekl "Počkat, tomuhle bych se asi smát neměl." A konečně i takové, kdy jsem si říkal "Tomuhle bych se měl smát? To fakt ne." Co z toho plyne? Krůtami namíchaný koktejl byl katalyzátorem mého zkoumání vlastních vnitřních omezení, hranic potenciálně směšného vytyčených tím, kdo jsem, za to děkuji.

A poslední nejistota se týká krůtí budoucnosti. Po Soul(ó)ženách jsem byl zvědavý, s čím přijdou příště, koncept tematizace vlastní zkušenosti je mi sice sympatický, zároveň ale vidím riziko rychlého vyčerpání se. Cirkusvobody je pak pro mě jakýmsi nejzazším obranným valem, což se nejvýrazněji projevilo v tom, že některé dílčí pointy opakovaly to, co si o jednotlivých Krůtách můžete přečíst na jejich facebookové stránce (takže pokud jste inscenaci dosud neviděli, nehledejte ji). Takže co dál? Dají si pauzu a budou čekat na novou zkušenost jako zdroj inspirace? Nebo se v této nejvnitřnější pevnosti sešikují, aby vyrazily obsadit nové území a zasadit do něj vlajku vlastního pohledu? Nevím. Ale rád si počkám.

Sečteno a podtrženo, Cirkusvobody je autentický, zábavný a zneklidňující, ani po osmi měsících nemám jasno, co bych si z něj měl odnést, jak bych ho měl chápat. Mohu snad podat lepší důkaz, že na něm prostě něco je a vyplatí se na něj zajít?