Když jsem i přes výzvu jedné z účinkujících k diskusi po představení utekl do mrazivého večera, měl jsem jasno v jediné věci, totiž že o této inscenaci chci něco napsat. Jak jsem se tak snažil přebrat viděné, abych následujícím řádkům dal jednotný styl, napadaly mě různé stylizace, mohl bych to pojmout jako zapálený feminista, jako echt šovinistické prase, případně se z této roviny vykroutit uchýlením se k čistě divadelnímu pohledu. Ale k čertu s tím, pravdou je, že to, co chci říct, je, že sice soubor Maso krůtí (či MASO KRŮTÍ, ale mě tyhle manýry s velikostí písmen nebaví) nejspíš neznáte, ale poznat ho chcete. Dejme slovo jeho členkám:

"MASO KRŮTÍ bývá označováno za dívčí punkovou divadelní formaci. Přesto, že samotné členky nevědí, co spojení těchto slov přesně znamená, nevyhýbají se mu. Poté, co v sobě objevily kolektivní zálibu v něžném punku, začaly tvrdě formovat své autorské postoje. Potřeba vyjádřit se ke generačním trendům, lásce, nenávisti a podprsenkám přetekla přes okraj čtyř sklenic plných velkých řečí a dotekla až na jeviště. A tak vznikly Soul(ó)ženy.

MASO KRŮTÍ začalo hrát, zpívat, tancovat a improvizovat. Ať už expresivně, stylizovaně, symbolicky, potichu nebo nahlas, holky krůtí vždycky říkají pravdu. A je jim jedno, jestli stojí na jevišti v divadle nebo v baru. Nenastavují divákům zrcadlo, nebo jak se tomu v tom dnešním umění říká, kritika je totiž nebaví. Místo toho vezmou diváka na projížďku jejich vlastním světem. Proč to dělají? Odmítají totiž uvěřit tomu, že jsou jediné, které to tak vidí."

A tím končí profesionální část blogu, teď pár dojmů. Soul(ó)ženy je pásmo scének na téma mladá žena dnes, čerpá z tradičních (či tradicionalistických) motivů, zejména důrazu na vzhled (role milenky) a mateřství (role matky), přičemž celých čtyřicet pět minut je jedno velké NASRAT (ano, zde jsou na místě velká písmena i expresivnost). Členky souboru o sobě sice prohlašují, že nejsou feministky, pravdou ale je, že jejich pohled je dědictvím výdobytků feministického hnutí, právě díky nim se dnes mohou vysmívat paternalistickým představám o tom, jaké by měly být.

A to, že jde o jejich pohled, je klíčové, z celé inscenace vyzařuje autentičnost, sledujeme mladé ženy dělící se s publikem tu přímo, tu stylizovaně o to, jak vnímají sebe i svět kolem. Ukotveny ve své současnosti posměšně nahlížejí svá dřívější já stejně jako kulturní ideály minulosti přítomné všude od dávných lidových písní po základní stavební kameny dnešních romantických komedií.

Stejně charakteristická je "známka punku", v inscenaci najdete činohru, zpěv i pohyb, přičemž vše se objevuje zdánlivě náhodně, roztříštěně, ale i sem tam se propojující. Jednotlivé nápady se vynořují, aby byly vnímány, přičemž se s nimi nepracuje déle, než je nutné k bezprostřednímu vyjádření, není zde místo pro líbivé kudrlinky, uhlazenou divadelní řeč, vše slouží "jen" k přímému oslovení publika.

A to je přesně to, co na mé repríze fungovalo. Jistě, může to být do značné míry dáno tím, že jeho většinu tvořily též mladé ženy nazírající svět stejně jako "krůty", ale zároveň přiznávám, že i já, nespadaje do této kategorie, jsem jim to "žral".

Sečteno a podtrženo, Soul(ó)ženy jsou inscenací, které by šlo jistě z různých hledisek leccos vytknout, akorát mi není jasné, proč to dělat. Místo toho na ni prostě vyrazte a nechte se unášet energií tvůrkyň na jevišti i v zákulisí, pobavte se a pak se nad tím třeba i zamyslete, jde o krásnou oslavu divadla jako živého umění, v němž se potkává člověk s člověkem, aby konfrontovali své světonázory. Tohle prostě chcete!