Už jsem si v duchu sestavoval kostru blogu, ale jak vidím, jeho obsah již perfektně vyjádřil Pavel Širmer, zbývá tedy jen přidat se k jeho názoru stejným hodnocením.

Pokud se pod onou poněkud bizarní leč vskutku precizní Wilsonovou obálkou něco skrývalo (třeba Čapek?), já to neprohlédl.

Tak toto je komentář, který jsem přidal po návratu z divadla. Poté jsem si ho přečetl a zasáhla mě myšlenka tak znepokojivá a naléhavá, že se o ni musím podělit. Když už mám ale prostor se rozepsat, vezmu to pěkně od začátku.

Na Věc Makropulos do Stavovského divadla jsem vyrazil zcela záměrně nepřipraven. Ignoroval jsem veškeré recenze, nečetl jsem zdejší komentáře, chtěl jsem být pokud možno zcela nezatížený cizím pohledem. Z fotografií, jež jsem tu a tam přece jen zahlédl, jsem získal dojem, že jdu na "tak trochu jiného Čapka".

A dostal jsem, co jsem si zasloužil, sám na sebe vyplazuju jazyk s posměškem "dobře ti tak". Přiznávám, že jsem nevěděl, kdo je Robert Wilson, a osobně bych si nemyslel, že bych to z jediné inscenace mohl poznat, ovšem jak jsem vyslechl o přestávce rozhovor jedné anglicky mluvící dvojice, jež zřejmě přišla právě "na Wilsona", musím svůj úsudek poopravit, jedno představení nejspíše pro vstřebání rukopisu stačí.

Věc Makropulos je česká hra českého dramatika, jediná odehrávající se v Praze, její první inscenaci v Městském divadle na Královských Vinohradech režíroval sám Karel Čapek. Z tohoto pohledu je záměr vzít tento text, oprostit ho od všeho českého, aby zůstala jen univerzálně srozumitelná kostra, na zbídačeném torzu vystavět show světového formátu a tu poté uvést na scéně našeho Národního divadla něco jako hereze nejtěžšího kalibru. Pro milovníka českého divadla to musí být srovnatelné s nedávnou kauzou v Dánsku, kde byly v jednom deníku zobrazeny karikatury proroka Mohameda a byl z toho mezinárodní incident. A nemohu říct, že bych to tak docela nechápal.

Jenže tak jako je znakem vyspělého náboženství schopnost tolerance cizího názoru (a nechme stranou otázku, zda jde skutečně o vznešenou vyspělost, nebo o známku rozkladu), měl by i divák umět povznést se nad vlastní svět představ o tom, co je správné a "jak to má být". Když to dokáže, odměnou mu může být příjemný zážitek, který by si do té chvíle ani nedokázal představit.

Přiznávám, trvalo mi dobrou půlhodinu rozdýchat počáteční šok a naladit se na dění na jevišti. Nemá smysl popisovat, co jsem viděl, nijak se to neliší od všech zde odkazovaných recenzí, velkolepá audiovizuální show s neuvěřitelně přesně vedenými herci a výrazovými prostředky vypůjčenými z různých koutů světa, perfektní sladění pohybu, světla, hudby... Robert Wilson dobře ví, co dělá.

Zůstává ale otázka, kam se poděl Čapek? Bylo by snadné napsat, že někam do ztracena, že o něj vlastně ani tak nešlo. Takový jsem měl pocit po skončení představení až do chvíle, kdy jsem si po sobě přečetl svůj komentář. A vtom mi na mysl přišlo něco, co se neobjevuje v žádném zdejším komentáři ani žádné zde odkazované recenzi, přesto mi to nyní přijde tak přirozené.

O čem je Věc Makropulos? Jaká je její nosná myšlenka? Čím je charakterizována Elina Makropulos, ústřední postava hry? Na jednu stranu je to žena, po níž touží všichni muži, kteří se objeví v jejím okolí, její zevnějšek hypnotizuje, sama její přítomnost je nejvyšším afrodiziakem. A uvnitř? Vypůjčím si její vlastní slova: "Nudu. Ne, ani nuda to není. Je to odporné. Všechno je tak prázdné, zbytečné. Člověk nemá tak dlouho žít. Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak... pak v něm umře duše."

To je Věc Makropulos, její nutný a neodvratný důsledek. Můžeme polemizovat o tom, zda je inscenace "jen" jednou z řady Wilsonových performancí, můžeme si myslet, že to nebyl záměr, ale pravdou zůstane, že pokud někdo dokázal vystihnout onu všepožírající prázdnotu tam, kde mívá člověk duši, navzdory čarovné moci nad okolím, pak právě Robert Wilson na scéně Stavovského divadla, tak jako Elinin zevnějšek koresponduje s audiovizuální složkou, tak přesně se hodí její zpověď na to, co se (ne)skrývá pod povrchem.

A lze jít dále, není nakonec ona groteskní stylizace celku pohledem Eliny Makropulos na svět? Nepředstavují ony poněkud děsivé marionety (ne nepodobné rozšklebeným klaunům s nožem v ruce - obyvatelům dětských nočních můr) způsob, jakým nahlíží realitu? Na jednu stranu běžným smrtelníkům přiznává vidinu smyslu ve všem a víru ve všechno, naproti tomu však jedním dechem dodává "Vy jste tady, a já jsem nesmírně daleko - ode všeho - tři sta let." A jak je vzdálený český divák od prostředků tradičního japonského divadla? Lze vůbec nalézt přesnější metaforu?

Sečteno a podrženo, ať už to byl záměr či nikoliv, Robert Wilson stvořil inscenaci, jež se sice tváří býti chrámem vystavěným z cihel do základů vybombardované předlohy, může se ale též jednat o inscenaci, jež autorovo poselství předává způsobem tak fantastickým, že by si jej nebyl schopen představit ani sám Karel Čapek. A ač leckdo tvrdí, že tento kus můžete buď milovat, nebo nenávidět (a nic mezi), ponechám si možnost vlastního názoru a nezařadím se ani do jednoho stáda, chápu důvody obou. Přesto však své výsledné hodnocení zvednu z lehkého podprůměru na lehký nadprůměr.