Ať je hned na úvod jasno, Homo 40 je pecka! Vidět spolu na jevišti takové hvězdy, jakými pro mě jsou Michal Kern, Tomáš Kobr a Radim Vizváry, jak ze sebe vydávají maximum při interpretaci textu, jenž je unikátní tím, že jde o komplexní pohled na pražskou gay komunitu (no, na to ještě dojde), je čirá radost, přičemž přiznávám plusové body i zbytku inscenačního týmu, tedy výtvarnici Lindě Boráros, dramaturgovi Davidu Košťákovi a režiséru Danielu Špinarovi, všichni jste odvedli skvělou práci a na výsledek můžete být právem pyšní. A přestože následující řádky toto hodnocení zpochybní, i tak si za ním z určitého úhlu pohledu stojím.

Když jsem z představení odcházel, měl jsem sice tento pocit, ale někde vzadu v hlavě už vrtal malinký červík pochybnosti, něco mi zkrátka nesedělo. Nejdříve jsem to identifikoval jako subjektivní zklamání z toho, že je ona inscenace tak plně sebevysvětlující, že už k ní vlastně není co dodat. Pak jsem si přečetl J.ankův komentář a řekl si jasně, to je ono. A když jsem se další den ráno probudil, dospěl jsem k finální identifikaci červíka. Po vzoru inscenace kolem toho nebudu opatrně našlapovat a říznu rovnou do živého.

Představme si následující: Čas - slunečné jarní odpoledne, místo - prostranství před korporátní budovou. Po širokém chodníku přichází pozdní třicátník Adam rozložité postavy s šestiletým synem Honzíkem a desetiletou dcerou Mirkou. Zastaví se pár metrů od vchodu a čekají, nejspíše na matku, jež je v korporátu manažerkou. Po chvíli z budovy vychází pozdní třicátník David, též figurou kandidát na člena Maxim Turbulenc, Honzík se k němu rozeběhne a obejme ho, David si ho posadí za krk, dojde k Adamovi, políbí ho, pohladí Mirku a všichni ruku v ruce odcházejí domů.

To není scénář neomarxistickou sluníčkářskou lobby sponzorované absurdně nerealistické reklamy snažící se zpochybnit nedotknutelnost a dominanci tradiční rodiny, nýbrž výjev, jehož jsem byl tuším před třemi lety svědkem. A také situace, která se v Homo 40 neobjeví a ani objevit nemůže byť jako vzdálená možnost, leží totiž zcela mimo hranice vesmíru inscenace a nic uvnitř něj ani nenaznačuje její možnou existenci. A to je problém.

Jak už jsem uvedl, inscenace je plně sebevysvětlující, takže i na tohle dojde. Někde v první třetině se objeví prohlášení v tom smyslu, že zatímco heterosexuální čtyřicátníci řeší vztahy a děti, homosexuální čtyřicátníci se oddávají nezodpovědnému sexu, přičemž důvodem, proč kašlou na možná rizika, je, že si nejsou jistí, zda jejich životy za ochranu vůbec stojí. Jde podle mě o jedno z klíčových tvrzení a zároveň je příznačné, že si ho po konci představení dost možná nebudete pamatovat, neboť ho ve vzpomínkách přehluší líčení sexuálních avantýr vyplňující většinu času.

To je celkem podstatný rozdíl mezi Homo '06 a Homo 40. Pokud z Homo '06 škrtnete sex jako takový, stále vám většina textu zůstane. Škrtněte ho z Homo 40 a místo bezmála dvou hodin si divák ani nestihne vypít pivo. Proč to tak je? Právě kvůli tomu, jak jsou čtyřicetiletí gayové vymezeni, nejdříve je sex a někde za ním možný vztah, což v podstatě znamená, že si s protějškem po skvělém sexu máte i o čem pokecat.

A pak je tu Grindr, který toto zarámování podporuje a spoluvytváří. Podporuje proto, že sex je (narozdíl od vztahu) rychle směnitelnou a snadno "vyčíslitelnou" komoditou a Grindr coby "tržiště tělesnosti" umožňuje "vysokorychlostní párování nabídky s poptávkou". A spoluvytváří proto, že z podstaty neumožňuje uspokojit "vztahovou nadstavbu", to chce čas, kvalitu, zatímco Grindr cílí na kvantitu.

No jo, jenže je to specifikum gay komunity? Zajděte si do A studia Rubín na Lonely Horny Only, tam dostane porci "grindr problémů v hetero balení", ústřední roli hraje Tinder. Šířeji to problematizuje i samotnou otázku, proč jsou na sebe gayové tak zlí. Příklady jako "domluvili jsme si rande, přišel, řekl mi, že jsem menší než se mu zdálo na fotkách, a odešel" či "byl jsi sexy, ale podělals to tím, žes přibral deset kilo"... Heterosexuálové takové zkušenosti nemají? Opravdu?

A zde je podstata mého problému s Homo 40, ztotožňuje (pražskou?) gay komunitu s uživateli Grindru do té míry, že je možné logický důsledek podstaty Grindru - kritičnost k tělesnosti jako proces "posuzování zboží" na "trhu se sexem" - prohlásit ze svébytný (a určující) rys komunity. No dobrá, to není úplně fér, protože inscenace též ukazuje, že "grindrovské vzorce chování" aktivitě na Grindru předcházejí, ostatně proto jsem napsal, že Grindr ono zarámování "sexu jako prvního kontaktu" podporuje a spoluutváří (namísto aby byl jeho původcem). Nicméně i tato korekce ukazuje, že inscenace vlastně stojí na představě, že Grindr je vyjádřením autentických tužeb/základního nastavení gay komunity (zatímco tvrdit totéž o Tinderu a heterosexuálech by bylo příliš okatým zjednodušením).

Je tomu ale tak? Inscenace odpovídá kladně a předkládá též "vývojové důvody". Ovšem na začátku zmíněná mnou viděná scéna Adama s Davidem naznačuje, že to asi nebude celá pravda, že i gayové můžou být šťastní a jejich existence nemusí být redukována na honění se za samoúčelným sexem (jenž pochopitelně není prostředkem produkce dalších generací, ale na první pohled už ne tak samozřejmě ani vyjádřením intimity (což opět v inscenaci zazní)) a matnou představu, že by snad mohlo být i něco víc.

Je to banální, trapné, pro někoho třeba i urážlivé, ale chtě nechtě mi vychází, že základní rozdíl mezi štěstím heterosexuálů a neštěstím homosexuálů je obecně vzato potomstvo coby smysl vztahu i individuálního života. Může se proti tomu mé liberální já bouřit, můžu se tuto myšlenku snažit zaplašit i z čistě osobních důvodů, ale tím nezmizí. V heterosexuálním vztahu jsou děti přítomny aspoň jako budoucí možnost, při heterosexuálním styku jako možný přímý (třeba i nechtěný) důsledek, biologii a vnější i zvnitřněný tlak okolí neokecám.

A jaká je situace gayů? Jistě, z jejich styku potomstvo nevzejde, to ale není ta zajímavá část. Tou je představa přítomnosti dětí v (dlouhodobém) homosexuálním vztahu. Inscenace Homo '06 vznikla v roce, kdy bylo uzákoněno registrované partnerství. Dalších deset let trvalo, než Ústavní soud zrušil zákaz osvojení dítěte jedním z partnerů. Ale varianty, že by dítě adoptoval stejnopohlavní pár jako celek či jeden z partnerů adoptoval biologického potomka druhého, jsou u nás stále mimo hru.

Přitom Adam s Davidem by přesně tohle potřebovali. I vzhledem k legislativě se mi jako nejpravděpodobnější jeví varianta, že Honzík s Mirkou jsou biologickými potomky jednoho z nich (přičemž z chování dětí bych si netroufl tvrdit kterého), jenž se "vyoutoval" až po "naplněném manželství". Děti je oba berou jako rodiče, ovšem stát nikoliv.

Tato situace - ožením se, zplodím potomstvo a pak mi dojde, že jsem gay - je samozřejmě výjimečná a gayovi, který se "vyoutoval" v sedmnácti, moc nepomůže. Přejděme proto k otázce "děti a gayové odjakživa". Homo 40 mimo jiné sice správně pranýřuje "útočné homoinscenace" za to, že se snaží vlámat do otevřených dveří (se samotným faktem, že je někdo gay, už společnost jako celek problém nemá), ovšem zároveň právě tím, co je nevyřčeno, tím, že sama redukuje škálu vzájemnosti na rozmezí od "jenom sex" po "sex a příjemný pokec u snídaně následujícího rána", pomáhá jiné dveře držet pevně zavřené.

Pokud existuje frontová linie, na níž má ještě smysl urputně bojovat, pak je to právě možnost výchovy dětí stejnopohlavními páry s přiznáním rovných práv oběma partnerům. Proti té stojí zákon, možná i většinová společnost a odráží se i v popkultuře, vyložené klišé už je situace, že přizná-li se puberťák, že je na kluky, zákonitou reakci je povzdech matky, že se nedočká vnoučat, jako by s sebou homosexuální orientace nutně nesla i nechuť se rozmnožit či předat své hodnoty dalším generacím.

Je tomu ale tak? Soudě podle Homo 40 ano, zatímco podle výzkumů a reality v zemích, které jsou v tomto směru dále, nikoliv. Proč to tedy inscenace nereflektuje? Proč se s tím vypořádává v jediné větě, kdy ztotožní heterosexuální páry s rodičovstvím a gaye se "sexem jako volnočasovou aktivitou", kteréžto východisko vrstevnatě ilustruje a rozebírá? Na jedné straně je zde iniciativa Jsme fér podporující uzákonění manželství pro všechny (z čehož by automaticky plynula i rovná práva ohledně dětí), Prague Pride pořádá přípravku pro "duhové rodiny", v níž zájemcům pomáhá s nástrahami současné reality...

A pak je tu Homo 40 o gay komunitě soustředěné kolem Grindru, přičemž prvním kontaktem jejích členů je sex a nejdivočejším snem přesahujícím tento základ jsou romantické procházky. Z toho také plyne tragický rozměr inscenace, tohle je dobré, když vám je dvacet, ve čtyřiceti je to ale poněkud málo, navíc se vnucuje otázka, jak dlouho si aspoň tuto "jistotu" udržíte (aneb jak bude vypadat Homo 50 či Homo 60?).

Aby bylo jasno, netvrdím, že by všichni gayové toužili po rodině, ostatně netouží po ní ani všichni heterosexuálové. Netvrdím ani, že děti jsou jediným smyslem dlouhodobého vztahu, jistě existují i šťastné (či aspoň spokojené) bezdětné páry. Nicméně, jednak je potomstvo nejobvyklejším naplněním heterosexuálního vztahu a není mi zřejmé, proč by to u homosexuálního vztahu nemohlo být obdobně (ano, nese to s sebou řadu překážek, ovšem to není důvod tuto možnost zcela eliminovat), jednak se vymezuji proti onomu automatickému ztotožnění heterosexualita = děti = štěstí a homosexualita = bezdětnost = marnost, podle mě jde o tři dimenze určující celkem osm skupin, z nichž každá představuje existující (sou)část společnosti (a vlastně si ani nejsem jistý, zda v dnešní době ona první "dvojrovnost" určuje většinu).

Nebudu to dále rozmazávat, je čas smířit první odstavec se zbytkem blogu. Na jedné straně nepochybuji, že v Homo 40 vymezená komunita skutečně existuje, a inscenaci považuji za její vtipnou i dojemnou analýzu, navíc je to fakt dobré divadlo, bravo. Ovšem pro mě skutečně zásadní rozdíl oproti Homo '06 je uzavřenost a vyhraněnost. Hovoří Homo 40 za všechny (čtyřicetileté) gaye? Za všechny pražské gaye? Za většinu? Jak významnou? Nevím a nejsem si ani jistý, zda to vědí tvůrci. V tomto kontextu mi její absolutnost a sebeobsažnost přijde prostě nefér, jde o příliš jasnou zprávu o příliš nejasné skupině. Nezbývá mi než doufat, že k tomu řeknou své i ti, kteří byli vyloučeni.