Dvojí tvář divadla

Dovolte mi tento blog začít opravdu zeširoka, totiž otázkou, jaký je smysl či poslání divadla. Na toto téma bylo jistě sepsáno mnoho knih a existuje nepřeberné množství přístupů, jak je nahlížet, pro svou potřebu si ale vystačím se dvěma kategoriemi, jejichž členění mě nadále nebude zajímat.

První z nich je zábava, divák se chce bavit a divadlo mu to umožňuje. Ještě přesnější by snad byla formulace, že divák chce být baven, pasivita obsažená v tomto vyjádření je přitom klíčová. Ve světě, v němž je prakticky vše převoditelné na užitek měřený penězi, by se dalo východisko tohoto vztahu publika a umělců shrnout jako "Zaplatil jsem si, tak mě, komedianti, bavte." Taková situace staví divadlo na stejnou úroveň jako televizní seriály či počítačové hry, primárním záměrem je krácení dlouhé chvíle, cokoliv navíc je volitelný doplněk.

A právě v něm je možno hledat druhý soubor možných účelů. Zastánci divadla odmítající je redukovat na produkci komerčních/bulvárních scén hovoří o "vyšších" cílech berouce v potaz abstraktní "kulturnost národa", vzdělanost, rozhled. Jenže co přesně se za těmito pojmy skrývá? Vyhnu se myšlence "divadlo by mělo vzdělávat", neboť by bylo nutné se zaměřit na to, co ono "vzdělávání" znamená a kdo o tom rozhoduje (a je kompetentní rozhodovat).

Půjdu na to trochu od lesa, žijeme-li v demokratické společnosti se zaručenou svobodou názorů (a tím i jejich pluralitou), věřím, že právě divadlo by mělo být "arénou", v níž se tato mnohost utkává (a zkoumá). Jinak řečeno, tak jako by žurnalisté měli být hlídacími psy demokracie, divadelníci by měli být "topiči" přikládajícími nové postřehy a pohledy do kotle veřejné diskuse. Proč právě divadlo? Neboť má unikátní pozici, jde o živé umění vznikající pokaždé "tady a teď", nejen jeviště na hlediště, ale i publikum působí na účinkující, na obou stranách je navíc relativně omezené množství jedinců a kontakt je bezprostřední (uznávám, že toto platí výrazněji pro malé scény než velká divadla, jež bych se nebál označit za "továrny na zábavu", má to svůj důvod).

V předchozích odstavcích nadnesené přístupy však v sobě nesou určitý problém, stojí vůči sobě v opozici. Funkce "šaška pro davy" působí totiž jako společenské sedativum, divadlo v tomto pojetí je normalizováno, způsobně zařazeno mezi ostatní formy zábavního průmyslu. Divák si chodí na taková představení "odpočinout", čímž se ovšem nemíní odpočinek tělesný, nýbrž duševní ve své extrémní formě, kterou čeština výstižně shrnuje slovesem "vypnout". Středobodem je právě ona pasivita, divák uondaný úmornou všedností usedá do hlediště a dvě hodiny na sebe nechá působit "blahodárné vlny jeviště", přičemž jde obdobný proces jako opalování se poleháváním na pláži.

Za tímto účelem je nadmíru vhodné, aby představení konejšilo, tedy aby to, co je při něm prezentováno, bylo pokud možno jednoznačné a předvídatelné, postavy se chovaly podle určitých obecně přijímaných schémat, zápletky vedly k očekávaným a, souzeno měřítky zakódovanými v samé struktuře společnosti, též přijatelným rozuzlením. Prototypem tohoto přístupu jsou komedie vystavěné na šabloně "kterak nevěrník na své zálety doplatil", ale též "kterak se nevěru podařilo ututlat", první konvenuje podváděným, druhá podvádějícím (kterých je v primárně monogamní společnosti stejně).

Proti tomuto "ukolébavkovému/pohádkovému divadlu" však stojí poslání zcela opačné, divadlo rebelantské, útočné, pochybovačné, obracející se k otázkám, které společnost považuje za vyřešené, aby je znovu kladlo, ukazovalo na negativa současného konsenzu a předkládalo alternativní odpovědi. Návštěvníkovi inscenace z tohoto "soudku" není dovoleno si "odsedět svoje" a po opuštění sálu zapomenout, "míra pohodičky" "poté" je obvykle nižší než "předtím".

Nechci se v tuto chvíli pouštět do úvah, nakolik jsou tyto dvě strany divadelní mince vyváženy, jaké scény by měly kterou preferovat a zda se tak děje, popojděme radši o krok blíže inscenaci, o niž tento blog je. Jak vůbec může souviset výše uvedené s Wildeovými pohádkami? Není tajemstvím, že Oscar Wilde byl mistr jazyka, nevím, zda je pero mocnější než meč, Wilde jím ovšem uměl šermovat opravdu bravurně. Jenže byl zároveň buřič, bystrý pozorovatel a sociální kritik, který si nebral servítky. A tato stránka se plně ukazuje právě v pohádkách, jež si Studio DVA vybralo k inscenovanému čtení. Nevěříte? Tak se na ně podívejme.

Šťastný princ

První z nich je Šťastný princ, shrňme si nejdříve jeho děj (považuju jej za notoricky známý, proto nemyslím, že bych prozrazoval něco, co bych neměl). Princ žil a zemřel za zdmi paláce obklopen luxusem, nikdy nepoznal, co je bída či trápení. Po jeho smrti mu měšťané postavili na vysokém sloupu honosnou sochu, do níž se princova duše vtělila. Ze svého místa měl náhle princ přehled o dění ve městě, viděl do životů chudých a nešťastných. Jednoho dne kolem letí vlaštovka mířící do teplých krajů, princ ji ale přesvědčí, ať se zdrží a postupně rozdá drahokamy i zlato sochy potřebným. To vlaštovku tak vyčerpá, že již nemá sil odletět před zimou a umrzne. Princovi puká srdce, jeho socha již není krásná (nemaje zlata ani drahokamů), tak ji mocipáni nechají přetavit. Puklé srdce však vzdoruje žáru a končí na skládce vedle těla vlaštovky. Když bůh pošle anděla, aby mu přinesl dvě nejcennější věci z onoho města, tento zvolí právě princovo srdce a vlaštovčino tělíčko.

No není to krásně dojemný příběh? Obětavost vlaštovky, soucitný princ, jemuž pukne srdce, když už nemá jak pomáhat, metafyzická odměna na závěr, slzička by ukápla. Ne, není! Tedy je, pokud zůstaneme před branami poselství a budeme se obdivovat jejich zdobení. Zkusme však vstoupit dovnitř (ačkoliv se Wildeův pohled vztahuje k druhé polovině devatenáctého století, je snadno aplikovatelný i na dnešek (což je dle mého pozornosti hodné samo o sobě), omezím se proto na "naši optiku").

Předně tu máme postavu prince. Zdi paláce chránící jeho bezstarostný život je možno chápat jako symbolické, ale i doslovné oddělení světa bohatých a chudých. Těžko lze popírat, že i dnes existují "ghetta" a "paláce", periferní zanedbané čtvrti, "vybydlená sídliště", vedle nich pak rezorty pro majetné skutečně obehnané zdmi s ochrankou u vchodu. To druhé u nás ještě není tak zřetelné jako v USA, to ale zase osvětlí pohled z větší výšky, i v rámci celého světa najdeme "chudinské čtvrtě" i paláce obehnané zdmi (ano, nabízí se příklad hranice mezi Mexikem a USA).

Tento prvek oddělených světů pak Wilde akcentuje ve chvíli, kdy vlaštovka letí s drahokamem ke švadleně, která dny a noci vyšívá šaty pro dvorní dámu, zatímco za ní leží její nemocný syn, pro něhož nemá ani pomeranč. Na své cestě zaslechne onu dámu, pro niž jsou šaty určeny, jak svému milenci říká, že si není jista, zda šaty na ples bude mít, protože švadleny jsou tak líné. Bezstarostná arogance šlechtičny reflektuje mentální propast mezi světy bohatých a chudých, ve svých důsledcích zhoubnější než fyzická separace (ač spolu úzce souvisejí).

Když se Wilde na konci uchyluje k náboženskému motivu jako "vyšší instanci", nelze nezmínit podobnost princova osudu s Buddhou, který též strávil podstatnou část života v "sociální izolaci". I on poté "prohlédl" a spatřil svět, jaký je. Princ se však nevydává cestou vzdání se majetku a hledání štěstí v tom, co nepomíjí, řeší situaci konkrétních lidí spravedlivější distribucí majetku. V jakém smyslu spravedlivější? Inu, v křesťanském, odvolávaje se k tradici, na níž teoreticky stála tehdejší společnost (a ještě teoretičtěji na ní staví i ta současná, aspoň jde-li o deklarovaná kulturní východiska). Kruh můžeme uzavřít citátem, jenž se nachází ve všech třech "popisných" evangeliích: Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.

Tento výrok nás zároveň dostává o krok dále, jak jej můžeme chápat? Je bohatství samo o sobě něčím, co brání člověku ve vstupu do Božího království? Nemyslím, osobně se přikláním k tvrzení, že jde opět o otázku hranic. Majetek, jímž se člověk obklopí (opět mi nezbývá než obdivovat se výstižnosti češtiny), kolem něj vytvoří zeď, skrze niž nevidí bližního, jak by jej pak mohl milovat? A je vůbec možno shromáždit majetek pasující jedince na boháče v souladu s principy křesťanství? Těžko pro to hledat v historii přesvědčivé důkazy (naopak kazatelé vody popíjející víno na nás "koukají zpoza každého rohu").

Vraťme se ale na zem, tedy přesněji kousek nad zem, totiž k postavě vlaštovky. I tu můžeme vnímat jako metaforu. Jaké jsou její atributy? Stojí mimo světy bohatých i chudých, netýkají se jí, má své vlastní radosti a k jejich dosažení by stačilo, aby ignorovala princovy prosby o pomoc. Není Vám to povědomé? Mělo by, se značnou pravděpodobností jste právě takovými vlaštovkami. Já tedy určitě jsem, nemohu o sobě říct, že bych byl bohatý či chudý (aspoň v tom smyslu, že je na světě mnoho lidí, kteří na tom jsou materiálně i co do jistot mnohem lépe i mnohem hůře než já), mám své sny a plány a můžu za nimi jít, aniž bych se zajímal o ona "extrémní společenství".

Jak ale vlaštovka dopadá? Ve snaze napravit křivdy světa přichází o to nejcennější, o svůj život. Podobný osud pak čeká i prince, poté, co rozdal vše, co vlastnil, se stal ošklivým a tedy neužitečným, což byl jeho konec. Toto lze opět vnímat obecněji, existuje-li systémem generovaná nespravedlnost, pak jedince či malá společenství snažící se o nápravu vlastními (a tedy omezenými) silami/prostředky čeká po jejich vyčerpání záhuba. Ale nespravedlnost je tu dále, díky zlatu a drahokamům z princovy sochy se chudí v jeho městě sice aspoň na chvíli vymanili z nejtěžší bídy, jenže jaká bude situace za měsíc či za rok? Zcela stejná, jen už tu nebude žádný princ či vlaštovka, kteří by bojovali.

Cynik by nyní mohl říci, že poselstvím Šťastného prince je, že svět je nespravedlivý a pokud se budeme snažit ho napravit, přijdeme o mnohé, možná o vše... A stejně se nic nevyřeší. Jenže to je pohled stále ještě klouzající po povrchu, když se ponoříme hlouběji, můžeme se začít ptát, proč ona nespravedlnost existuje, zda opravdu musí existovat a jakou roli hrajeme při jejím udržování. To už jsou ale zatraceně nepříjemné otázky pro relativně dobře situovaného člena relativně dobře situované společnosti, než o nich vůbec začít přemýšlet, je mnohem snazší být slepou a hluchou vlaštovkou a odletět do krajů egyptských.

Slavík a růže

A jak to vypadá s druhou pohádkou? Opět nejdříve stručný děj. Chudý student je zamilován do dívky (z dobře situované rodiny), která mu slíbila, že si s ním vyjde na ples, když jí donese rudou růži, tu však nemůže sehnat. Jeho trápení zaslechne slavík a rozhodne se, že si taková láska zaslouží dostat šanci. Oblétne růžové keře v celém městě a zjistí, že jediná šance, jak mladíkovi dát rudou růži, je napíchnout se srdcem na keř pod studentovým oknem a se svým zpěvem ze zobáčku vypustit i duši. Nechce se mu sice zemřít, ale uznává studentovu lásku jako výjimečný cit a jeho srdce za nadřazené vlastnímu, a tak studentovi růži poskytne. Ten s ní ráno spěchá za dívkou, jež jej ale pohrdavě odmítne, přednost dá synovci komořího, který ji poslal šperky a navíc má stříbrné přezky na střevíce. Student poznaje dívčin "charakter" usoudí, že láska je nepraktická, a protože být praktický "znamená v této době všechno", vrací se ke studiu.

Opět můžeme tento příběh vnímat tak, jak je napsán, dojmout se nad slavíkovou obětavostí, rozčílit se nad zbytečností jeho činu, možná si i říct, že (některé) ženy jsou falešné marnivé mrchy a tím vše uzavřít. Anebo se můžeme pokusit najít v textu závažnější sdělení. A vezmu to opravdu ze široka. Na začátku je dívka jako zástupce Myšlenky, Touhy, Příslibu, zkrátka Zdroj či Původce. Pod těmito pojmy si představte libovolnou ideologii či myšlenku (v jakémkoliv smyslu) (č)i jejího "prvního kazatele", "proroka" (pokud vám přijde, že mířím k náboženství, pak máte částečně pravdu, na něm lze proces, který chci popsat, snadno ilustrovat, je však sám obecnější, více vzápětí). Student je pak "kazatel-zesilovač", přijímá prvotní Myšlenku a vykládá ji, dodává jí na atraktivitě a přesvědčivosti. No a slavík je "řadový věřící".

Je snadné provést identifikaci v případě náboženství, dívka je Ježíš, Mohamed, Buddha či Joseph Smith (Mormoni), víra je pak cit, který dívka vzbudila ve studentovi. Student představuje "duchovní", tedy ty, kteří mají bezprostřední vztah/přístup k Myšlence a přesvědčují o její výjimečnosti ostatní. Je to přece student, který slavíkovi (ač bezděčně) vyjevuje hloubku pouta k dívce. A konečně slavík je věřící uznávající duchovní jako autoritu v otázkách Myšlenky mající "patent na výklad". Slavík nehledá dívku, aby se přesvědčil, zda je hodna studentova citu, přijímá bezvýhradně jeho pohled.

Ač je tento řetězec možno přirozeně "napasovat" na náboženství, lze totéž provést pro mnoho (ne-li každou) jiných Myšlenek. Ať už jde o libovolný -ismus (politický, ekonomický či filosofický) či dokonce "tvrdé" přírodní vědy (jak plyne třeba z Kuhnovy Struktury vědeckých revolucí), vždy najdeme "proroka" (či "proroky"), "duchovenstvo" a "věřící". A podstatný je postřeh, že "věřící" málokdy zkoumá samotného "proroka" či Myšlenku, namísto toho přijímá výklad "duchovenstva".

Wildeovu pohádku pak můžeme vnímat jako varování, kam nekritické přijímání výkladu může vést, totiž ke zcela zbytečné oběti (vzdání se vlastního života je extrémní případ, snadno jistě najdete umírněnější příklady). Jinak řečeno, nežli člověk přijme tvrzení autority, měl by se nejprve ptát, odkud plyne její výsadní postavení a zde je ochoten ony důvody akceptovat, slepá víra může přinést stejně škod jako užitku, navíc "duchovní" jsou také "jen" lidé, mohou se mýlit (jak je tomu u studenta považujícího "zakoukanost" za lásku), ale též zneužívat Myšlenku (či přesněji její výklad) k vlastním cílům.

Pojďme k inscenaci

Vraťme se však k divadlu. Předchozí úvahy se můžou zdát poněkud přehnané, vezmeme-li v úvahu, že Slavík a růže je produktem Studia DVA, navíc hraným výhradně v létě. A přiznávám, že mnoho nechybělo a tento blog by nejspíše nebyl napsán. Kontrast mezi formou a obsahem byl však v tomto případě natolik značný, že jsem nemohl jinak. Neměl bych nic proti "bezkontextovému" scénickému čtení, jde podle mě o vhodnou formu, jak se novým způsobem "podívat" na známý text (pokud není můj zrak upoután ke knize, mám prostor se toulat myšlenkami), a ani pro první seznámení nejde nutně o nevhodný přístup.

Kdyby se skutečně jednalo o přednes pohádek Janou a Adamem Krausovými (mimochodem, Jana Krausová by se této disciplíně měla věnovat na plný úvazek, jednak mě příjemnost jejího hlasu velice mile překvapila, jednak by neměla čas "hrát" divadlo, takže dvojité plus), možná za decentního hudebního podkresu, byl bych vlastně spokojen. To však tvůrcům evidentně nestačilo a vnesli do výsledného tvaru dva prvky navíc.

Prvním byla videoprojekce, u níž jsem nebyl po většinu času v první části schopen rozpoznat, jaký by měla mít vztah k Wildeovi. To se posléze poněkud zlepšilo, jenže ne zrovna šťastným způsobem, přišlo mi, že primárním záměrem bylo stůj co stůj se vyhnout možnosti, aby si divák "pražák" v textech našel něco sobě blízkého (což by mohlo vést k oněm nepříjemným otázkám), za kterýmžto účelem se vizuální stránka uchýlila nejprve k neurčité abstrakci, poté k venkovské idyle.

S tou souvisí druhý aspekt, totiž onen hudební podkres. Toho se ujal Karel Holas, houslista, člen skupiny Čechomor, jež spojuje moravský folklór s rockovou hudbou. A právě "moravské tóny" byly další rušivou a pro diváka zcizující složkou. Jaký vztah mají Wildeovy ve městě se odehrávající pohádky k moravským krajům, přihlédneme-li k cílovému publiku? To je velmi dobrá otázka, bohužel mě nenapadá, jakým směrem by se vůbec měly ubírat mé úvahy, abych dospěl aspoň k nějaké odpovědi.

Korunu všemu pak nasadil právě Karel Holas při děkovačce, když se po druhém potlesku vrátil se slovy "V zákulisí mi řekli, že mám zahrát něco veselého.", načež opravdu spustil rozjuchanou moravskou halekačku. Přiznám se, že mi v tu chvíli bylo trapno a úzko, sedět na místě, jež by mi umožňovalo bez nadměrného rozruchu opustit sál, okamžitě bych tak učinil. Takovýto závěr totiž nejen že nezvratně potvrdil, že o Wildeovy myšlenky tu opravdu nešlo, navíc usušil i případnou divákovu "druhou slzu" dojetí nad tím, jak jej krásně rozjitřil smutný osud vlaštovky i slavíka. A taky že ano, cestou na metro jsem míjel vesele hlaholící hloučky spoludiváků, kteří už snad ani nevěděli, co prožívali během uplynulé hodiny (pokud tedy vůbec něco prožívali).

Závěr

Sečteno a podtrženo, z inscenace Slavík a růže Studia DVA ve mně zůstane hořká pachuť nakládání s předlohou způsobem, proti němuž se sama vymezuje, výsledné procentuální hodnocení je možná až příliš laskavé, takovéto znásilňování myšlenek by si zasloužilo čistou nulu... Jenže, přece šlo jen o letní zábavu, že?