Inscenace Divadla D21 obvykle zhlédnu hned při premiérovém uvedení či brzy poté, v případě Války s mloky mi ale trvalo téměř čtyři měsíce, než jsem se k tomu odhodlal. Proč? Inu, protože mi myšlenka zpracovat tuto látku formou kabaretu přišla sama o sobě tak neatraktivní, že jsem se toho bál. O to větší radost mám, že nyní mohu (ano, s téměř ročním zpožděním) konstatovat, že mé obavy byly liché, tento přístup má několikerý smysl.

Tím asi nejbanálnějším je, že kabaretní rozvolněnost umožňuje si vybrat klíčové myšlenky a obrazy předlohy, momenty, které o něčem skutečně vypovídají, aniž by bylo třeba si příliš lámat hlavu tím, jak to pospojovat. Výsledek? V inscenaci je pozoruhodně málo "hlušiny" a tak to mám rád.

Dalším plusem je, že divák sledující představení se zároveň stává divákem kabaretu a je tak přirozeně vtažen do vesmíru inscenace. A to je obzvláště důležité právě u tohoto díla, protože nevypovídá o nějakých fiktivních druhých, nýbrž o nás, Čapkův apelativní rozměr tak má možnost působit napřímo.

Podstatná je i několikerá funkce humoru. Ten je samozřejmě jedním z pilířů kabaretní formy, zároveň je ale i významným rysem naší národní povahy. Je štítem, jsme-li dole, ale též mečem, jsme-li na koni. A vytváří odstup, hovoří-li se o vážných tématech, což je opět dvojsečné, na jedné straně umožňuje některá témata vůbec otevřít, naproti tomu ale snadno poslouží jako úniková cesta, vtip dokáže rozředit příliš hustou atmosféru, leč bohužel i ve chvíli, kdy díky ní konečně dospíváme k něčemu zajímavému.

Poslední povzdech se však netýká této inscenace, ta ho naopak spíše tematizuje. Publikum staví do role obyčejných lidí, kteří se chtějí bavit (tedy smát se i nechat zaměstnat svou pozornost), což jim herci/kabaretiéři dopřávají. Námětem je dění "tam venku", ale to se nás netýká, my jsme přece v bezpečí "tady uvnitř". Toto dělení pak vydrží do chvíle, než... Přece nebudu prozrazovat více, než je nutné.

A právě toto dělení na "my v pohodě" versus "oni s problémy" je samým základem inscenace, jde o model, který lze aplikovat na leccos. V osobní rovině na otázku vlastního pohodlí proti problémům méně šťastných (tedy privilegovaných). Vnitrostátně tu máme Prahu versus kraje. Mezistátně Česko pohodlně usazené v srdci Evropy tvářící se, že se ho problémy zbytku světa (a to ani toho hned za humny) netýkají. A konečně celoplanetárně se jedná o rozpor mezi globálním severem a globálním jihem. Na všech těchto úrovních jsou Čapkův obraz mloka i vývoj vztahů mezi lidmi a mloky varovně zdviženým prstem, dnes možná ještě taháme za delší konec provazu, ale kde bereme jistotu, že to tak bude navždy?

Předchozí případy mají jedno společné, mloky jsou v nich "jiní" lidé. Je tu ale ještě jeden rozměr, totiž ekologický. Nejen, že se k sobě navzájem chováme způsobem, který z historického hlediska s pravděpodobností limitně se blížící k jistotě neujde trestu, ale stejně se lidstvo jako celek chová k přírodě. Ta sice nejspíše nepovstane v obrozeneckém uvědomění si sebe samé (pokud tedy nezabrousíme do ezoterična), ale naše jednání se nám co do důsledků vrátí (a už vrací) stejně, jako by se tak stalo.

Když se podíváme na veřejnou diskusi o všech těchto tématech, dostaneme přesně obraz diváka v kabaretu, jak ho nabízí tato inscenace. Jsme fascinováni výjevy z dalekých míst a cizích životů, ale netrápí nás, protože nás se to přece netýká. A kdo to rozporuje, toho uzemníme tvrdým direktem humoru, nic není tak vážné, abychom si z toho nemohli dělat legraci, což nám zároveň stačí jako vypořádání se s tématem. Jak už jsem napsal, to je výborný prostředek k vyrovnání se s realitou, jsme-li dole, jenže jde zároveň o stejně výborný prostředek k ignorování čehokoliv, co by nás jinak mohlo (a mělo) znepokojovat.

Děkuji inscenačnímu týmu, že na toto poukázal. Přijde mi to natolik důležité, že to ani nebudu rozmělňovat vyzdvihováním divadelních kvalit inscenace (a že by se našly, tak snad jen tolik, že soubor Divadla D21 ukázal, že má na to udělat kabaret). Ale protože nic není černobílé, musím aspoň letmo zmínit i odvrácenou stránku. Jde o inscenaci, v níž se sama forma stává součástí obsahu a všechny složky divadla tak jasně a výmluvně míří jedním směrem. Dokonce nemá ani nějaké úžeji vymezené cílové publikum, tím jsme jeden každý z nás, mobilizační potenciál je tedy značný. Může však něco reálně změnit? Může přesvědčit někoho, kdo už přesvědčen není? To je věčný problém angažovaného divadla a kladná odpověď v nedohlednu.