Uvedení Othella - Shakespearovy tragédie lásky a žárlivosti - na jevišti Divadla Na Jezerce, jež má divák patrně spojeno spíše s (nenáročnými) komediemi, je počinem přinejmenším pozornosti hodným a dalo by se říci, že svým způsobem i záslužným. Minimálně v tom smyslu, že "běžný Franta Jezerka" by na tuto inscenaci mohl zajít ze setrvačnosti a rozšířit si své divadelní obzory o zážitek, jemuž se obvykle vyhýbá. Bohužel, jak zpívá Lokálka ve své parodii na Jaro: "Někdy dobrá vůle zkrátka nestačí."

Kde začít? Asi u celkového pojetí. Lope de Vega, Shakespearův současník, prohlásil, že "divadlo jsou tři prkna, dvě postavy a jedna vášeň". Po zhlédnutí Othella mi tento citát vytanul na mysli a společně s tím i neodbytný pocit, že musel bzučet v hlavě i Janu Hrušínskému, když se ujal režie. Zároveň se domnívám, že k tomuto úkolu přistoupil s jakousi až posvátnou úctou (či bázní?) k předloze a úzkostlivě dbal, aby ji nepotřísnil projevem svého ega a nechal ji patřičně vyznít. Naneštěstí se v konfrontaci s výsledkem nabízí známé úsloví, že "cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly".

Jak je tedy onen citát aplikován? Předně jednoduchostí scény, obdélníkový prostor, po stranách členité zdi umožňující hercům přicházet na scénu a zase z ní odcházet, aniž by se vzájemně potkali, v pozadí potom závěs nebo kulisa evokující to které prostředí, v samotném prostoru pak kromě herců maximálně židle. Autorem scény je Ivo Žídek a já mu tímto tleskám, neboť přes téměř k dokonalosti dovedený minimalismus prostor umožňuje vše, co je k odehrání příběhu potřeba.

Předchozím odstavcem jsem ale téměř vyčerpal porci chvály přidělenou tomuto blogu, ponořme se do temnějších vod inscenace. Tři prkna máme za sebou, přejděme ke dvěma postavám. Ano, na jevišti skutečně byly dvě postavy. Co říkáte? Othello a Desdemona? Zlatý voči, k těm se sice dostanu, ale ne, o ně opravdu nejde. Těmi dvěma postavami jsem myslel Jaga a jeho ženu Emílii v podání Radka Holuba a Veroniky Jeníkové.

Marně si lámu hlavu, jaké úvahy asi vedly k tomu, že výsledné osazení je takové, jaké je. Ano, Martin Sitta i Tereza Němcová patří v souboru Jezerky k těm častěji obsazovaným, ale přiznejme si, že spíše do menších rolí (přičemž o druhé jmenované to platí více než o prvním) a to plně po právu (přičemž u druhé jmenované to platí více než u prvního). V kombinaci s faktem, že Radek Holub je těžko zkrotitelný živel, který na sebe zákonitě strhne pozornost, nevyskytuje-li se poblíž někdo, kdo by se mu mohl vyrovnat, i tím, že mu postava úlisného intrikána vyloženě "sedí", se pak není čemu divit, že výsledkem takové konstelace je příběh Jaga, který si dvě hodiny vodí ostatní postavy po jevišti jako loutky, aby byl v závěru odhalen čistě proto, že na křídlech pocitu vlastní všemohoucnosti vylétl příliš vysoko a jeho křídla slepená voskem lží a úskoků se ve slunci kolektivní pravdy rozpadla.

A zde se dostávám k poslední části Vegova citátu, totiž k "jedné vášni". Ta se v inscenaci materializuje vcelku nešťastně tím, že postavy vyznívají poněkud jednorozměrně. Othello Martina Sitty je žárlivec. Text sice Othellovi ukládá váhavost, rozpor mezi láskou a s ní spojenou důvěrou k Desdemoně a žárlivostí rozdmýchanou Jagem - hadem našeptávačem, já ten rozpor ale neviděl, text byl sice odříkán, prožit však nikoliv.

Desdemona Terezy Němcové je poslušná holčička, puťka domácí, tichá voda, co ale břehy nechává netknuté. Její vzepření se otci a útěk k Othellovi se dá vyložit snad jen jako produkt dočasné hormonální nerovnováhy (na kterou je zde degradována láska, nebo přesněji zamilovanost), pak už následuje prakticky až do konce jen odevzdanost.

Že to takhle Shakespeare nenapsal? Máte pravdu a ono to ani v této inscenaci takto vyprávěno není. Dostávám se ale k asi největšímu momentu překvapení, to když se Desdemona má poprvé pohádat s Othellem. Opravdu by mě zajímalo, zda jsou s touto scénou pan režisér i herci samotní spokojeni, já to rozhodně říct nemohu. Poslední dobou se mi stává, že si občas něco pamatuju trochu jinak, než se to opravdu stalo. Zdroje mně blízké to přičítají únavě, případně faktu, že člověk je tvor nedokonalý a naše vlastní vzpomínky mají tendenci nás občas klamat, já mám však vlastní teorii - sem tam mé vědomí prostě přeskočí do paralelního vesmíru, kde je vše stejné jako v tomto, až na nějaký drobný detail.

Zde jsem měl v jednu chvíli tentýž pocit, sledoval jsem ne úplně šťastně uchopeného Shakespeara, na jevišti byly postavy, jež čímsi připomínaly Othella a Desdemonu... A najednou střih, začala hádka a já byl v jiné realitě, kde se dva hokynáři na trhu přeli o to, kdo z nich má čerstvější rajčata. Synchronizovaná změna obou osobností proběhla tak náhle, že mě z toho veletoče téměř jímala závrať, nevybavuji si, kdy (a zda vůbec) naposledy jsem něco takového viděl, chvíli jsem tápal ve tmě, než jsem si v hlavě poskládal, že pravděpodobně stále sedím v Divadle Na Jezerce na Othellovi. A v ten moment opět záblesk a já byl zpět v původní realitě, hádka skončila a vše se vrátilo do bezpečných vod jednotvárnosti.

Pokud jde o zbylé postavy, ty už se mi ze vzpomínek vytratily úplně a nahradila je vzpomínka, že na šachovnici jeviště bylo přítomné pár dalších figurek ustrnulých v typických pózách svého vylíčení, s nimiž si Jago pohrával brnkaje na onu dominantní strunu.

Sečteno a podtrženo, Othello na Jezerce je klasický ve smyslu naprosté absence režijních "úletů". Popravdě řečeno, vliv režiséra je tu natolik nezřetelný, až vyvstává otázka, kde se asi během zkoušení nacházel. Myšlenka nechat se vést textem totiž spolehlivě ústí do slepé uličky vytyčené obsazením předurčujícím nechat inscenaci vplynout do obdobné one man show jako v případě novinky Jeppe z vršku. Scénu ovládá Jago Radka Holuba a jediná postava, které je možno uvěřit vnitřní zvrat, je Emílie Veroniky Jeníkové, jež v závěru výborně předvedla zděšení nad poznáním zrůdnosti svého muže a svojí rolí v jeho plánech. Nejsem si pak ani příliš jistý, zda lze tuto inscenaci doporučit jako školní představení k seznámení se se Shakespearem... Zvídavé dítko odcházející z divadla by mohlo paní učitelce položit podle mě na základě viděného celkem logickou otázku, proč se hra jmenuje Othello a ne Jago.