Byla-li hra Hrdinové jako my obžalobou obyčejného člověka a systém jako takový hrál druhé housle, je tomu ve hře Víra, láska, naděje právě naopak. Proč tyto hry srovnávám? Protože je má na režijním triku Kamila Polívková. Ve srovnání můžu pokračovat, způsob, jakým jsou obě inscenovány, je konzistentní, žádné chození kolem horké kaše, vše ořezáno na kost, bez zbytečných okolků míří přímo k jádru věci. A společné je též téma zodpovědnosti a z ní plynoucí viny.

Základním aspektem hry Víra, láska, naděje je kontrast, ten je možno sledovat na několika rovinách. Tak předně si zde nejsou lidé rovni, máme tu jasně rozdány karty a u většiny postav je na první pohled zřejmé, zda patří k utlačovatelům či utlačovaným, k "elitě" či "lůze".

Dále, u těch, kteří tahají za delší konec lana (nebo spíše oprátky), je zvýrazněn rozpor mezi vnějším pozlátkem a vnitřní realitou, v této souvislosti nelze nezmínit soudce Jiřího Štrébla, jehož ztvárnění charakterů, které bychom opravdu nemohli nazvat ryzími, mě znova a znova okouzluje.

Třetí rovinou, na níž je veden boj protipólů, je uchopení postav herci. Téměř všechny postavy se nacházejí v pro Komedii typické póze snového blouznění, kdy herec jako by byl loutkou, jež je vedena charakterem jím ztvárněným. Jinak je tomu však u hlavní "hrdinky" Alžběty v podání Ivany Uhlířové, jež na jeviště vtrhne jako velká voda a po celou dobu je suverénně ovládá, ona Alžbětu nehraje, není jí vedena, ona prostě je Alžběta. V souvislosti s tím souhlasím, že nominace na Cenu Alfréda Radoka je u ní zcela na místě.

A když už jsem u obsazení, je zde kontrast opravdu reálně ztvárněn také tím, že se v klíčovém okamžiku rolí lidí na okraji společnosti ujmou herci divadla Ježek a Čížek, jehož soubor tvoří lidé mající s tímto údělem reálnou zkušenost (a když tak poté člověk odchází z divadla vstříc svému vyhřátému bytu a v metru vidí některé z herců, u nichž si není jist, zda mají kde spát, dostává celé představení novou dimenzi).

Sečteno a podtrženo, Víra, láska, naděje je politické drama (laděné místy do grotesky), které se opravdu nesnaží cokoliv "okecávat", text, jehož inspirací byla hospodářská krize třicátých let minulého století, vyznívá až mrazivě aktuálně.