Matematika rozlišuje dva pojmy - deterministický a nedeterministický chaos. Prvním je myšlen stav systému, který sice funguje dle určitých zákonitostí a mnohdy jej lze v obecnosti popsat, lokální dopad těchto pravidel je však nezřídka dnešními prostředky "nevypočitatelný", případně alespoň překvapivý. Jinými slovy, přestože se jednotlivosti mohou pozorovateli jevit náhodné a nepostihnutelné, celek vykazuje řád. Této povahy je celá naše realita, důkazem čehož budiž fyzika schopná s větším či menším úspěchem "produkovat přírodní zákony". Naproti tomu nedeterministický chaos je termín čistě teoretický a pro vědu vlastně nezajímavý, jde o náhodnost v nejčistším smyslu, principiálně nepopsatelnou a neuchopitelnou.

Jak to souvisí s divadlem? Podívejme se na předchozí odstavec trochu jinak - rozdíl mezi oněmi pojmy lze formulovat i tak, že zatímco u prvního existuje odpověď na otázku "Proč?", u druhého dotaz samotný postrádá smysl. Divadelní inscenace je komplexním systémem sestávajícím z mnoha složek a na konkrétní představení je možno pohlížet jako na dynamický systém, jenž je ale možno popsat skrze působení jednotlivých vlivů. Autor napsal text s určitým úmyslem, režisér má vizi, jíž se herci podřizují, zároveň však do postav promítají svoji jedinečnost (kdyby ničím jiným, tak minimálně svou fyzičností). Ostatní složky nezmíním, není to jádrem mé úvahy. Příklad - vybereme-li jednu konkrétní větu, je její přednes výsledkem záměru, s nímž ji autor do textu zasadil, režisérovy interpretace, hercových vyjadřovacích schopností (případně i jeho aktuálního rozpoložení) a možná též převládající nálady publika v daném okamžiku.

"Dobrá" inscenace chápe, že chaotická realita je deterministická a tuto skutečnost akceptuje a reflektuje, svět takové inscenace má svá pravidla. A nezáleží přitom na tom, zda jsou tato podmnožinou naší běžné zkušenosti. Nemusí jít nutně o konvenční dílo, když namátkou vyberu Ionescovu Plešatou zpěvačku, Beckettovo Čekání na Godota, Krausovy Poslední chvíle lidstva či prakticky libovolný experiment, jenž je v současné době k vidění, vždy je možno vysledovat řád, záměr, formu.

Perplex je jiný. Opouští bezpečné vody determinismu a boří vše, na co je divák zvyklý. Jde ale o ocenění hodný počin? Jde o novou formu? Musím bohužel konstatovat, že nikoliv. Mayenburgův text je amorfní směsicí motivů a myšlenek, částečně nabízející souvislosti, zdání parciálního řádu... Ovšem nepochybně zcela záměrně napsán tak, aby žádný z náznaků pravidel nebylo možno aplikovat na celek. Text si zahrává s divákovou myslí, nabízí jí falešná vodítka, jež se však po svém zaregistrování vytrácejí. Absurdita inscenace nevychází z popření známého, ale z neurčitosti, důsledného ignorování čehokoliv.

Perplex je prezentován jako tragikomedie o neuchopitelnosti reality. S touto charakteristikou nelze nesouhlasit, mé výhrady se týkají čistě toho, jak je onoho účinku dosaženo. Mayenburg stírá rozdíly mezi světem divadla a okolím, mezi postavou, hercem i divákem, sdělení přechází v metasdělení. Přesto ale odmítám připustit, že jde o krok "dál" či "výše". Jde totiž o krok mimo, o prošlápnutí příslovečné slepé uličky.

Kdybych byl svým vlastním čtenářem, nejspíše bych byl na tomto místě poněkud zmaten. Výše uvedené informace by měly napovídat, že bych k Perplexu měl chovat poměrně vřelý vztah, například kvůli až podivně nekritickému přijetí Posledních chvílí lidstva v Divadle Komedie. Toto zmatení se nyní pokusím rozptýlit.

Představte si písečnou pláž za velmi mírného vánku. Nesmírné množství jednotlivých zrnek ležících jen tak na sobě a vedle sebe, tvořících ale pod vlivem gravitace a počasí dokonale uspořádaný systém, rovný homogenní povrch. Tento obraz je možno použít jako metaforu "dokonale absurdního dramatu", kde nic nesouvisí s ničím, každá jednotlivost se děje sama o sobě a nemá žádný vztah ke zbytku. Přesto ale z celku čiší poklidná jistota řádu jako důsledku formujících sil.

Nyní si představte, že na tuto pláž přijde mistr písečného sochařství, vybere si místo a na něm z písku vystaví hrad. Jeho vůle a um jsou nyní formotvůrci, stavba je sice ze strukturálního hlediska absolutním protikladem čisté pláže, obé je ale možno obdivovat, neboť v obou případech je nezpochybnitelně rozeznatelné úsilí, rukopis. Písečný hrad budiž metaforou konvenčního dramatu, stavitel představuje konsolidovanou snahu celého tvůrčího týmu.

A nyní naši představu dotáhněme do konce, nechme našeho sochaře vytvořit další stavby, nechme ho vybudovat celé městečko. A potom přivolejme miniaturní tornádo, jež je zničí, leč ne uvedením zpět do podoby nedotčené pláže, ale tak, aby po sobě zanechalo nahodile propletené kusy jednotlivých konstrukcí. A to je Perplex. Přiznávám ale, že tato metafora není přesná, neodráží totiž proběhnuvší tvůrčí postup. Přesnější by bylo napsat, že si sochař připravil jednotlivé ruiny různých staveb a ty prosypal pískem tak, aby vznikl nějaký celek, výsledek je ale stejný.

Co si však pomyslí nezávislý pozorovatel při pohledu na takové "dílo"? Je možno v něm nalézt estetično? Nepochybuji, že i takoví jedinci se najdou, leč většinu pravděpodobně (a mě určitě) odradí spatřená míra neurčitosti. Podoba celku je totiž nezávazná, výchozí poloha písečného městečka a tornáda mohla být klidně lehce odlišná a ruiny by byly trochu jiné, nicméně se zcela ekvivalentní výpovědí. Nesejde totiž na tom, zda je na konkrétním místě k vidění kus věžičky nebo cimbuří, v obou případech je možno zcela stejně obdivovat tvůrce za zručnost, s jakou onen detail vymodeloval.

Už? Perplex jako celek odmítám proto, že na něm jako celku prostě nezáleží. Nezáleží na tom, jak jsou řazeny jednotlivé scény, nezáleží na tom, že se některé odkazují na jiné, zatímco jiné není možno zařadit, nezáleží na výčtu vyřčených myšlenek, nezáleží na tom, který okamžik zmaří který pokus o výklad.

Podstatné je jen to, že některé scény se odkazují na jiné, zatímco jiné není možno zařadit, podstatné je množství objevivších se myšlenek, podstatné je, že každý pokus o komplexnější náhled je zmařen nějakým detailem.

Tento přístup však do určité míry degraduje přínos všech dříve zmíněných zúčastněných, začněme autorem. Představte si, že chcete napsat drama, máte v hlavě náměty na několik her, témata, ke kterým byste se chtěli vyjádřit, chybí vám ale "tah na bránu", žádný ze zárodků nejste s to proměnit v plnokrevný text dle vašich představ. Tak posbíráte všechny fragmenty, které v šuplících najdete, nějak je seskládáte a zvoláte "Ejhle Perplex!"

Abych nebyl špatně pochopen, netvrdím, že takto postupoval Marius von Mayenburg, jen nevidím rozdíl mezi tím, když malíř namaluje obraz a pak na něj jeho pětiletý synek náhodně naplácá další barvy ve snaze "být jako tatínek", a přístupem, kdy umělec začne s bílým plátnem a pečlivě na něj maluje části skutečného obrazu pospojované barevnými plochami neurčitého tvaru, aby výsledek nazval "Obraz letní Paříže zničený mým pětiletým synem". Takový postup je tím, co (alespoň v divadle určitě) nazývám slepou uličkou.

Autora máme za sebou, přejděme k režisérovi. Jaký úkol stál před Petrem Svojtkou, s jakou vizí mohl přistoupit k takovému textu? Rozkaz zněl jasně, divák musí být z výsledku perplex za každou cenu. Toho je ale opět možno dosáhnout dvěma způsoby - pečlivým vedením, aby každý detail sehrál svoji přesně určenou roli a výsledek budil dojem naprosté zmatečnosti... Nebo nechat věci prostě nějak plynout, soustředit se na jednotlivosti, aby každá myšlenka zazněla tak, aby ji divák zachytil, aby komické scény pobavily, ale rezignovat na vyznění inscenace jako takové, maximálně zasáhnout, kdyby se náhodou nějaká interpretace do výsledku vetřela.

Opět nechci tím naznačit, že by bylo jedno, kdyby tuto inscenaci nikdo nerežíroval (jak by mohla napovídat doslovná interpretace závěru), jen nemohu tleskat vzdání se podstatné části odpovědnosti ve jménu "hledání nové formy".

A herci? Absence zastřešujícího rámce z nich sejmula nutnost konzistence projevu (až na vazby mezi některými scénami), opět zůstává práce na detailech, vnucuje se ale otázka, jak ohodnotit herecké výkony, když vlastně neexistuje objektivní měřítko, herci se nemuseli do ničeho "trefit", kdyby sem tam jednu emoci zaměnili za druhou, změnilo by to něco, mohl by vůbec divák postřehnout, že je něco "špatně"?

Abych toto mudrování nějak uzavřel, vším předchozím jsem chtěl vyjádřit, že pokládám za nemožné odlišit od sebe parciální absenci formy jako projev génia a totéž coby důsledek neschopnosti, nemohu proto hodnotit příliš kladně důsledek některého z těchto východisek.

Sečteno a podtrženo, Perplex diváka vcelku pobaví a totálně ho zperplexifikuje, ovšem způsobem vylučujícím jednoznačné určení, zda jde v základu o poctivé řemeslo či fušeřinu. Pravdou je, že zařazení této inscenace je od Městských divadel pražských pozoruhodně odvážný počin, obávám se ale, že se jim za to dostane akorát nepříliš vysoké návštěvnosti.