"Příšerný. Příšerný... Strašný, taková slátanina." (neznámá dáma po odeznění potlesku)

"Tak víš co, já sem spokojenej, můžu si aspoň udělat čárku, že sem byl zase jednou v divadle." (neznámý mladík ve frontě na šatnu)

Inscenace Láska a peníze je tak trochu jiná. Nejen jiná než to, na co je divák zvyklý v Divadle v Dlouhé, ale jiná než většina toho, co je k vidění na pražské scéně. Ne snad, že by šlo o naprostý unikát, výtrysk absolutní originality, veškeré užité postupy je možno vidět jinde, například v tvorbě Petra Kolečka a Tomáše Svobody v A studiu Rubín, v studiových experimentech Ypsilonky či Švandova divadla, případně ve většině repertoáru Divadla Komedie, často hraného "na komoru".

Většina zmíněného má ale jedno společné - jde inscenace hrané na svým založením spíše alternativních scénách, v prostorách pro značně omezený počet diváků. Od Divadla v Dlouhé coby víceméně "mainstreamového" divadla bylo rozhodnutí uvést takovouto inscenaci dost odvážné.

Jak ale měřit výsledek? Přikloníme-li se k názoru, že divadlo by mělo být hráno v první řadě pro diváka, a necháme tak stranou recenze profesionálů, zbude nám návštěvnost a v rámci konkrétního představení potom závěrečný potlesk. Na mém termínu sice nebyla zaplněnost hlediště úplně přesvědčivá (ač prázdnotou zelo jen několik posledních řad sálu), ovšem délka a intenzita potlesku mě přesvědčily, že názory citované v úvodu tohoto blogu byly v menšině a většina obecenstva se naladila na správnou vlnu.

Z čeho se tedy skládá tato inscenace? Základem je opravdu drsný text. Nejde jen o povrchní užívání vulgární mluvy (ač ani o tu není nouze a rozhodně není samoúčelná), skutečná surovost a syrovost vychází z hlavních i vedlejších dějových linií spletených v oprátku, na níž se houpe mrtvola obecných představ o civilizované společnosti. Marně byste hledali kladného hrdinu, všechny postavy jsou nemilosrdnými zrcadly nastavenými dnešní konzumní společnosti, záměrně vypouklými tak, aby v ději zhmotnila i myšlenky, jež se snažíme pohřbít kdesi v temných zákoutích vlastních myslí. Základ poskytnutý hrou je v inscenaci akcentován postupy moderního divadla - roztříštěná časová linie, herci vystupující ze svých postav, užití audiovizuální techniky, přesah herecké akce do hlediště, odstup mezi hraným a prožívaným.

Kromě souboru Divadla v Dlouhé tvoří tvůrčí tým titíž lidé, kteří mají na svědomí i Macbetha, srovnání se tak nabízí s neignorovatelnou intenzitou. Přiznejme si, že Macbeth není trhák, groteskní stylizace sice souzní s naturelem hereckého souboru a je "jen" jeho zveličením, na druhou stranu inscenace obsahuje plno pro mnoho diváků neuchopitelných symbolů, jež se lehko zařadí (dle mého názoru oprávněně) do škatulky "z principu nedešifrovatelné tvůrčí exhibice".

Naproti tomu, inscenace Láska a peníze klade značné nároky na "dlouhány", ztvárňují postavy vyžadující opouštění bezpečných hranic svých obvyklých výrazových prostředků, jejich vnitřní motivace je v daném prostoru cizí, zůstává jen ono groteskno, jež ale samo o sobě je usměrňováno k zamýšlenému vyznění. Též muži stojící v pozadí - Jan Mikulášek, Štěpán Otčenášek a Marek Cpin - potlačili svá ega a podřídili se jedinému pánovi - poselství.

Motto inscenace zní "Nakupuji, tedy jsem." a píše se o ní jako o kruté komedii. To by snadno mohlo svésti potenciálního diváka k domněnce, že jde o komedii nevybíravě si utahující z shopoholiků. To by byl ale nešťastně omezený závěr, nakupování je nutno chápat jako symbol, viditelný atribut života ovládaného mamonem. Ačkoliv Jess v podání Heleny Dvořákové utápí svůj žal v návštěvách obchodů, jde jen o jednu konkretizaci titulního vztahu láska a peníze, jenž by v širším náhledu měl znít též láska kontra peníze, láska v penězích či láska k penězům. A i slova láska a peníze je nutno chápat zástupně, láska jako jeden z nejvýraznějších lidských citů reprezentuje člověka jako emocionální bytost, peníze jsou pak jednotnou škálou pro poměřování hmotných statků.

Střih. Ještě se musím vyjádřit k řazení scén, jež je plus minus retrospektivní. Tato volba vyzněla poněkud rozpačitě v inscenaci Deadline Studia Ypsilon (kde šlo převážně o z nouze ctnost snažící se z jinak nezajímavého plynoucího příběhu dostat něco víc), zde má ale svůj smysl. Závěrečná scéna svatby Jess a Davida je fackou divákově dušičce a až při odchodu z divadla se mu v hlavě seskládá tragičnost Jessina osudu, jež jako novomanželka doufala ve světlé zítřky a dostalo se jí pekla každodenní reality mnoha žen (i mužů). Tento ex post efekt díky zvolené koncepci vyznívá v celé své plnosti a nezaniká v síle jednotlivých scén, jež by jej mohly snadno přebít.

Pokud jde o herecké výkony, zdráhám se kohokoliv vyzdvihovat, všichni zúčastnění herci se museli vyrovnat s polohami, jež pro ně nejsou tak docela typické, a zvládli to na výbornou.

Sečteno a podtrženo, Láska a peníze je opravdu vydařenou inscenací, jež si zaslouží pozornost, je provokativní a útočí prakticky na každého z nás, ať už si to chceme přiznat či ne. Věřím, že nejeden z pobouřených diváků, jenž opustí divadlo o přestávce, tak učiní právě proto, že nechce vidět, nechce pochopit.