V dílu Danajský dar seriálu Jistě pane ministře je ministr pro administrativní záležitosti Jim Hacker vmanipulován do závazku vytvořit integrovanou dopravní politiku. Když se to dozví jeho stálý tajemník sir Humphrey Appleby, proběhne rozhovor, jehož součástí jsou tyto repliky:

Hacker: "Dopravní politiku potřebujeme."
Appleby: "Jestli my znamená Británii, tak je to pravda. Ale jestli tím my myslíte sebe, mě a tohle ministerstvo, pak my potřebujeme dopravní politiku asi jako otvor v dutině lebeční."

Jinak řečeno, dopravní politika je něco, co je třeba zavést, ovšem ten, kdo se o to pokusí, patrně nedopadne dobře. V případě hry Doroty Masłowské Mezi náma dobrý je to podobné, jde totiž o text, který si zaslouží, aby se o něm vědělo, jenže divadlo, které se pokusí o jeho inscenování, si hraje se sirkami u stojanu čerpací stanice.

Ohlasy na inscenaci Divadla Komedie jsou skromné (alespoň ty, jež se mi podařilo dohledat), konkrétně recenze Barbory Švarcové, blog Vladimíra Mikulky a řekněme glosa Davida Zábranského, řazeno sestupně podle přívětivosti. Ač se vzájemně liší, po jejich přečtení mám pocit, že je cosi spojuje. Neumím to přesně pojmenovat, ale dejme tomu, že jde o přístup "Mám představu, jak by divadlo mělo vypadat, odraz této představy sice ve větší či menší míře v inscenaci vidím, avšak tato má představa není uspokojivě naplněna." Z toho pak plyne více či méně zastřený závěr, že v Komedii vládne diletantství. Jenže co když problém není v inscenaci, ale právě v té představě, jak by mělo vypadat divadlo?

Toto je samozřejmě velmi tenký led, protože by to mohlo vypadat, že hodlám hájit Komedii z pozice "Berme jako axiom, že tam dělají dobré divadlo, potom pokud to divák nechápe, je problém v divákovi." To by byl samozřejmě značně pochybný přístup, protože bych jeden předpoklad nahradil jiným a tvrdil, že ten můj platí zkrátka proto, že platí. Možnost, jak se tomuto vyhnout (alespoň jediná, jež mě napadá), je podívat se důkladně na Masłowské text a posléze na Matajovu inscenaci. Ovšem jak to tak u mě bývá, bude to poněkud delší.

Mezi náma dobrý jako divadelní hra

Takže co vlastně Masłowska napsala? Na to lze těžko jednoduše odpovědět. Tedy, mohl bych napsat, že mnohovrstevnatý text, jenže to by jednak moc neřeklo, jednak to není tak docela pravda. Mnohovrstevnatost totiž evokuje existenci něčeho viditelného na první pohled, něčeho nacházejícího se o trochu hlouběji, něčeho ještě skrytějšího... Tak ale text vystavěn není, spíše v něm rezonují různá témata a pohledy, navzájem se střetávají a prolínají, takže viditelné je sice vše, ale způsobem, jakým je viditelný jedinec v anonymním davu navzájem se překřikujících individuí. Přesto si je ale pojďme jednotlivě představit.

Tak předně tu máme generační střet. Předně ne snad proto, že by byl tím nejvýznamnějším, ale čistě proto, že se objeví jako první, tudíž je nejsnáze identifikovatelný (jako je nejsnáze rozpoznatelný první člověk dorazivší na místo demonstrace). Ženy tří generací žijící sice pospolu, ale každá ve svém světě definovaném vlastní životní zkušeností i pozicí v současnosti. Nejstarší dospívala za války, "ekonomicky aktivní věk" strávila v socialismu a současnost je jí cizí. O generaci mladší vyrůstala v socialismu a právě na ní spočívá veškerá tíha dnešní reality. Nejmladší je pak dítětem globálního kapitalismu formovaná reklamou "západních značek", cítí se Evropankou, jíž by měl celý svět ležet u nohou (jak ji o tom přesvědčují média), ale shodou nešťastných náhod se ocitla v neutěšených poměrech Polska.

Chtěl bych zdůraznit, že bariéra mezi nimi je skutečně dvojí, jde jednak o rozdílnost dob, v nichž vyrůstaly, jednak o jejich místo v současném světě. Kterýkoliv z těchto faktorů by už stačil k tomu, aby komunikace mezi nimi byla obtížná, kombinace obou ji však činí neúprosně vyloučenou.

Dalším aktérem je sociální otázka. Po pádu východního bloku nastoupil liberální kapitalismus cestu k ovládnutí světa, přičemž jedním z důsledků byla diskreditace pojmu společenská třída. Podle oficiální rétoriky jsme si všichni rovni a to, čeho dosáhneme, je čistě otázkou našeho úsilí, ve světě bez společnosti (což ještě v dobách bipolárního světa prorocky vyjádřila Margaret Thatcherová: "Nic jako společnost neexistuje, jsou jen jednotlivci a rodiny."; dnes je však zpochybňována už i ta rodina) tak nemá smysl hovořit o jejím členění do nějakých tříd.

Existuje ale interpretace dneška, jež přece jen s určitou kategorizací počítá. Východiskem je myšlenka, že politika byla nahrazena ekonomikou, čímž se od formování světa podle vůle lidí (ať už privilegované vrstvy či neprivilegované většiny) dospělo ke stavu, kdy struktura je daná a je na každém, aby si v ní dokázal najít své místo. A právě podle úspěšnosti této snahy lze lidi dělit do tří skupin; první tvoří ti, kteří se dokonale přizpůsobí a pomáhají udržovat systém v chodu (nemusí přitom jít jen o mocenské a ekonomické elity). Proti nim stojí třetí skupina těch, s nimiž "systém nepočítá", protože "jejich vytěžitelnost coby lidských zdrojů nepokryje náklady na jejich provoz". A mezi těmito póly se nachází masa těch, kteří sní o jistotách a možnostech první skupiny (jejíž dosažitelnost je jim slibována), přičemž jim zároveň hrozí pád do skupiny třetí.

Kam patří Masłowské "hlavní hrdinky" (uvozovky proto, že nejde ani o hlavní postavy v konvenčním smyslu (vysvětlím později), ani o hrdinky)? Jako rodina kamsi na předěl druhé a třetí skupiny, jednotlivě je to zajímavější. Babička představuje typického člena třetí skupiny, ekonomicky je již zcela neproduktivní, na důstojný důchod si nenašetřila, a tak pro svět neexistuje, což je ilustrováno i tím, že po celou hru neopustí byt, tím se stává neviditelnou pro "náhodného kolemjdoucího". Dcera z pozice naivního mládí předpokládá, že na ni svět čeká s otevřenou náručí, nekriticky přijímá obraz nabízejících se možností, který jí však kazí realita soužití s ostatními. Postavení matky se pak kryje s postavením rodiny, protože je to ona, kdo je spojujícím článkem mezi rodinným mikrokosmem a vnější skutečností, snaží se ze všech sil udržet ve druhé skupině.

Posuňme se dále, už jsem zmínil média, ta jsou dalším podstatným tématem. Média jako hlásná trouba ideologie, konstruktéři virtuální reality úspěšných nebezpeční jak tím, že servírují umělý obraz úspěchu (pečlivým výběrem pozitiv, jež však tvoří jen jednu (lícovou) stranu mince příběhu), tak tím, že poskytují iluzi celistvosti, možnosti přímého srovnání úspěšných a neúspěšných jedinců ignorující tak skutečné souvislosti (třeba že aby někdo byl úspěšný, jiní nutně musejí být neúspěšní, protože úspěch znamená právě distanci, rozdíl jedněch oproti druhým).

V textu se vedle sebe objevuje virtualita dvojí, první ta, kterou si pod spojením "virtuální realita" skutečně představíme, tedy svět internetu, možnost odpoutat se od svého fyzického já a zvolit si jinou identitu, druhá je pak jakýsi povlak, kterým zakrýváme skutečnost, přehoz tkaný z televizních pořadů, novin a časopisů.

Posledním významným bodem je pak polská mentalita, konkrétně jeden její rys, totiž podceňování sebe samých v porovnání s "vyspělejšími zeměmi". Ve svém blogu k Pornografii jsem nadnesl myšlenku, že neúspěch oné inscenace spočívá v nepochopitelnosti kultury, z níž Gombrowicz vychází. V tomto případě jde ale o něco jiného, ono sebepodceňování je hluboko zažrané i v nás (viz výroky typu "Máme sice špatné vlády, ale máme to, co si zasloužíme." či "To, že o nás rozhoduje Evropská unie, je lepší, než kdybychom o sobě rozhodovali sami."). Když přidám ještě výrok jednoho Rumuna, který jsem před pár lety vyslechl, totiž že "Rumunsko je krásná země, ale lidé v ní ji kazí.", nabízí se otázka, zda nejde o společný rys postkomunistických zemí. To by odpovídalo i myšlence, že po pádu železné opony byl jediný program pro budoucnost "dohnat západ", ať už to reálně znamenalo cokoliv.

Ale to bych příliš odbočil, bez ohledu na příčiny je faktem, že podceňování vlastního národa je prvkem, který českému diváku pochopení textu neznesnadní, ale může mu naopak pomoci se s ním sblížit.

Když to vše shrnu, Masłowska napsala hru, v níž je hlavní a jedinou "postavou" jí vnímaná realita v celé své šíři a komplexnosti (přesněji několik realit, každá postava má svou a pak jsou tu ještě ony dvě virtuální). Protože jde o text určený pro divadlo, "točí se" kolem postav v tom smyslu, že jsou jedním z jeho "vyjadřovacích prostředků". Nikoliv však jediným, stejně podstatným je samotný užitý jazyk. Z tohoto důvodu je problematické na postavy nahlížet jako na emancipované samostatně jednající osobnosti a na děj jako na konzistentní příběh směřující odněkud někam, příběh jako nositele poselství.

Přitom právě tento pohled je to, co dle mého očekávali mnou zmínění autoři ohlasů a čeho se jim nedostalo, s jejich konkrétními tezemi budu polemizovat v následující části.

Mezi náma dobrý jako divadelní inscenace

Když jsem záměr inscenovat Masłowské text označil za riskantní, měl jsem na mysli právě jeho problematičnost v tom smyslu, že nesplňuje obvyklou představu divadelního diváka, nedá se snadno převyprávět jako příběh. Na to by se dalo namítnout, že "přeložit" text divákovi je přesně práce inscenačního týmu a to, že se to v Komedii nepovedlo, je známkou jejich selhání.

Jenže tato námitka v sobě skrývá nevyslovený a zároveň ne nutně samozřejmý předpoklad, že divadlo zobrazuje jednání postav - individualit. Vychází z tradice, v níž i ve chvíli, kdy jsou osudy hrdinů zobrazovány coby důsledky vnějších okolností, ti, kdo je nesou, jsou konkrétní lidé s "autonomním jádrem". Jde tu o jakousi duální konstrukci, předpokládáme jedince existující samy o sobě schopné vnímat, cítit, myslet a jednat, zároveň však veškeré informace o nich čerpáme z jejich interakce s okolím, tedy s ostatními postavami.

Nakolik je ale tento přístup užitečný ve chvíli, kdy chceme zobrazit dnešek? Dobu, v níž se místo o zaměstnancích mluví o lidských zdrojích? Kdy jsme na každém rohu přesvědčováni o tom, že není podstatné, kdo jsme, ale co vlastníme, protože to je to, co druzí vidí? Kdy "známe" lépe celebrity než své vlastní sousedy, ač ty první vnímáme výhradně zprostředkovaně skrze média (která nám ale podávají značně pokřivený obraz, když nabízejí především to, co se dobře prodává)? Kde je ta autentická jedinečnost člověka jako skutečné bytosti?

A je tu další aspekt, ze všech stran útočící virtuální realita má další neblahý důsledek. Jsme schopni a ochotni se dojmout nad těžkým osudem imaginární seriálové postavy, abychom se další den na ulici vyhnuli bezdomovci, kterého sice možná potkalo něco podobného, ale to se nikdy nedozvíme, snazší je uvěřit tomu, co jsme zaslechli v politické diskusi před seriálem, určitě jde o nějakého lenocha a slabocha, co se prostě jen dostatečně nesnažil. Nemáme pro něj soucit ani pochopení, tyto ušlechtilé city si schováváme do svých obýváků pro protagonisty dobře napsaných příběhů... Nebo hrdiny divadelních her.

Divadlo je potenciálně ideálním prostorem pro skutečné oslovení, vzniká v dané chvíli přímo před publikem a je ovlivňováno jeho reakcemi. kde jinde než v divadle by mohlo dojít k opravdovému kontaktu? Jaké divadlo je ale běžně k vidění? Buďto obdoba toho, co je k vidění v televizi, imaginární konstrukt, v němž jím vzbuzené city se vztahují právě k tomu, co je vzbudilo, nebo všelijaké kejkle týkající se estetického odstupu, způsobu, jak něco sdělit, přičemž samotný obsah sdělení je jen jednou ze složek divadelního znaku, tím, co je označované, to je jeho hlavní funkce a zamyšlení se nad skutečným obsahem je volitelným doplňkem.

Dorota Masłowska je bystrou pozorovatelkou reality a ve své hře ji reflektuje jak obsahem, tak formou. Vzít tento text a "přeložit" jej do jasně čitelného příběhu jedné rodiny by jistě bylo možné a výsledkem by mohla být inscenace, nad níž by kritika vrněla blahem, protože by tam byl přítomen onen "bezpečně známý základ" a navíc by tam snad zůstaly i některé přesahy, jež text nabízí... Jenže by to zároveň znamenalo se autorce zpronevěřit, přizpůsobit se omezenému vidění světa i divadla, rezignovat na pravdivý či věrný výraz.

Inscenační tým v čele s Ondřejem Matajem však zvolil trnitější cestu, namísto přístupu, v němž text je základem pro vlastní zviditelnění se (a ve výsledku často kdesi v koutě se krčící Popelkou), je zde text východiskem i cílem a ostatní divadelní složky se mu podřizují. Výsledkem je inscenace, jež stále odpovídá definici divadla coby syntetickému žánru, v níž ale zároveň hraje prim Masłowska.

Nyní dozrál čas odpovědět na námitky vyskytující se v mnou odkazovaných ohlasech, čímž se snad nejlépe ukáže, co mám na mysli.

Švarcová: "Hře by možná prospělo, pokud by těchto výrazných postav bylo méně a děj by se soustředil jen kolem nich."

Jde o jinou formulaci požadavku, že divadlo by mělo zobrazovat jednání konkrétních jedinců, jež by bylo jasně čitelné. Tím by sice možná vznikla stravitelnější hra, jenže to není to, o co se Masłowska snažila. Naopak ono množství postav z různých prostředí ukazuje, že nežijeme v jednom světě podléhajícím jedněm "zákonům", skutečnost je mnohem komplikovanější.

Švarcová: "Takto se hra zbytečně tříští do krátkých scén a stává se místy nesrozumitelnou, jedna situace střídá druhou, mnohdy na sebe absolutně nenavazují"

Ne, netříští se zbytečně, ale zcela záměrně, to je to, co myslím, když píšu, že Masłowska reflektuje současnost i formou. Vždyť klipovité vidění světa, volné kladení navzájem nesouvisejících výseků reality vedle sebe je přesně způsob, jakým vnímá svět nastupující generace, ti, jimž patří budoucnost. Masłowské přidaná hodnota je, že mezi těmito útržky nachází souvislosti, zobrazuje, jak se navzájem ovlivňují či spolu "polemizují" (byť jde spíše o paralelní monology než skutečný dialog, to je ale důsledek "žití ve vlastních realitách").

Švarcová: "a divákovi není dopřáno si vše patřičně vychutnat"

No ještě aby bylo, toto není hra ani inscenace typu "Milý diváku, pohodlně se usaď, vypni mozek a nech se kolébat na klidných vodách našeho příběhu.", naopak, záměrem je zneklidňovat, zpochybňovat, konfrontovat.

Švarcová: "Střet tří generací a jejich vzájemné (ne)porozumění je výborným námětem."

To jistě je a určitě už o tom někdo nějakou divadelní hru napsal (třeba Tři holky jako květ). Jenže redukovat Masłowskou na tuto rovinu znamená zahodit tři ze čtyř, jež jsem v úvodu vyjmenoval.

Mikulka: "inscenace režiséra Ondřeje Mataje má však ráz podivně nesrozumitelné konverzačky, která se soustředí spíš na rozehrávání typů, které představují jednotlivé postavy, než na celek"

A co když celek zkrátka není celistvý? Srozumitelnost předpokládá možnost nahlédnout realitu hry (což je v tomto případě realita jako taková) jednotným způsobem, z jednoho pohledu, podat vysvětlení, odhalit příčiny, motivace... Jenže kde něco takového vzít? Zvěstovatelů "Té Jediné Pravdy" je sice mnoho, ale už fakt jejich mnohosti naznačuje, že to nebude tak jednoduché. Co když jediné, co se o celku dá říct, je, že jde o iluzi, že nic jako celek prostě neexistuje, že jsou jen možné pohledy, interpretace, parciální vysvětlení? Případně že pokud snad jednotný rámec existuje, nachází se mimo prostor vnímaného?

Mikulka: "Protivná pubertální holčina, apatická mamina, babička jak z normalizačního seriálu, parodovaná televizní moderátorka, žvaniví umělci, přepjatá afektovaná dáma. Samo o sobě by to asi nemuselo být úplně na škodu, potíž je ale v tom, že se z osmi účinkujících vlastně jen Barbaře Lukešové daří tímto způsobem vytvořit figuru, kterou se chce skutečně sledovat, a ne jen poslouchat, co říká."

Proč je to právě Barbara Lukešová, jejíž postavu (matku Halinu) se chce jako jedinou skutečně sledovat? Inu, protože ona jediná žije ve skutečném světě, ona jediná řeší skutečné problémy, ona musí materiálně zajistit svou rodinu. Každá z postav žije ve svém vlastním světě, ale jen ten Halinin je reálný, neskládá se ze vzpomínek, nadějí či mediálních přeludů. Skutečnost této postavy ve srovnání s ostatními není potíž, nejde o známku selhání inscenátorů, nýbrž o podstatné sdělení.

Když se vrátím k načrtnutému dělení společnosti (jako sumy jedinců) do tří skupin, pak právě ekonomicky aktivní členka druhé skupiny poblíž jejího dna, na níž jsou existenciálně závislí jiní, je jediný skutečně zajímavý subjekt, protože neustále bojuje o přežití, o zachování důstojnosti, splnění svých závazků, ona je "motor systému". Onen odstup Haliny od ostatních postav je pak divadelním vyjádřením toho, na kom skutečně záleží, kdo udržuje svět v chodu. Každodenní dřina a řešení "malých problémů" je dění světa, ne snění rozličného druhu (ať už soukromé či institucionalizované).

Mikulka: "po ryze divadelní stránce tu však k ničemu zvlášť oslnivému nedojde"

Pravdivost tohoto tvrzení do značné míry stojí na definici oslnivosti. Ano, nenajdeme tu režisérskou exhibici, novátorské přenášení divadelního znaku, působivé vylíčení jedinečných lidských osudů. Namísto toho tu stojíme před nepěkným pohledem na svět, vulgárně obnaženými mechanismy, jimiž se běžně necháváme obluzovat. Dnes už není fyzicky co svléci, aby to pohnulo či dokonce otřáslo divákem zvyklým na explicitní zobrazení sexu a násilí. Poukázat na zrůdnost jedince vyvolá leda "stylizovaný odpor", avšak co takhle "zvrácenost systému"? Zpochybnění základů našeho vnímání světa? Je to oslnivé? Jak píšu, záleží na definici.

Zábranský: "na straně uměleckého zpracování už nalézáme pouze pasiva: režie zcela chybí"

To je zajímavé tvrzení, proveďme jeden myšlenkový experiment. Představme si soubor herců, kteří dostanou Masłowské text a je jim řečeno, ať ho sami nastudují. Byla by výsledek inscenace, jež je k vidění v Komedii? Opravdu by postavy "ze dna" byly tak čistě bezkrevné? Bylo by ono bídné prostředí tak jednotně sterilní, komunikace tak dokonale nemožná? Nepokusili by se snad z toho je představující herečky (Miluše Hradská, Barbara Lukešová a Hana Kusnjerová) a herec (Jiří Racek) něco "vytřískat" a "blýsknout se"? A je kontrast této společnosti k protilehlému světu médií dílem náhody?

Ne, s tezí o chybějící režii opravdu nemohu souhlasit, vidím zde sjednocující prvek dbající na konzistentnost formy, přičemž bych hádal, že za ním stojí právě režisér. Otázkou je, zda Ondřej Mataj udělal vše, co se udělat dalo, zda naplnil svou vlastní vizi tak, jak si přál, sám mám v tomto ohledu jisté pochybnosti, ovšem hovořit o chybějící režii je absurdní.

Zábranský: "scéna je odporná"

Pro zcela adekvátní reakci by si tato poznámka asi zasloužila rozvést, ale budiž, k dispozici je tato stručná verze. Na ni mohu odpovědět jen tolik, že samozřejmě, že je scéna odporná, nahlížíme totiž do odporného bezútěšného světa, navíc optikou dcery, jež nejsilněji představuje ono východisko polského sebepodceňování, tudíž se jí polská skutečnost musí jevit ještě odpornější, než objektivně je.

Zábranský: "Ještě horší ale je absence upřímného zájmu, vášně, talentu…"

Toto je úvodní věta k části obviňující soubor Divadla Komedie následně z vypočítavosti, kdy uvádění východní dramatiky (pan Zábranský píše polské, ale dejme tomu, že tím chtěl vyjádřit důraz na polskou dramatiku v rámci té východní) byl marketingový tah, jak se dostat ze Strašnic do Komedie, přičemž mu na ní (a snad i divadle jako takovém) vlastně nezáleží.

Nechme stranou talent, protože ten lze hodnotit až po pochopení, o co se posuzovaní snaží. Přijde mi svým způsobem docela vtipné osočovat právě tento soubor z absence upřímného zájmu a vášně. Vypořádejme se ale nejprve s onou vypočítavostí, soubor Company.cz nastoupil do Divadla Komedie na začátku sezóny 2012/2013 (konkrétně tuším 1.8.2012). V té době už za sebou měl tuto "východní trilogii" (uvádím ve formátu autor - hra (datum premiéry)): Gianina Carbunariu - Kebab (14.11.2007), Nikolaj Koljada - Murlin Murlo (20.10.2010), Viliam Klimáček - Rozkvetly sekery (31.3.2012). K tomu přihodím ještě Andrzej Saramonowicz - Testosteron (16.1.2011) a Eugeniusz Szybal - P.R.S.A. (31.10.2011). Možná by se našly i další příklady, ale přiznávám, že jsem Strašnické divadlo v éře Evy Bergerové ignoroval stejně jako prakticky celá pražská divadelní kritická obec.

Vinit tudíž Company.cz, že se východní dramatikou účelově zaštítili pro konkurz na Komedii, znamená zároveň tvrdit, že si pro to začali připravovat půdu v dobách, kdy bylo Pražské komorní divadlo na vrcholu své slávy a o tom, že by snad mělo Komedii opustit, nikdo vážně nepomýšlel. Možná takové uvažování někomu smysl dává, mně ale opravdu ne.

Když výše uvedený výčet prodloužíme o inscenace vzniklé v Divadle Komedie (přičemž se najdou výjimky způsobené jednak faktem, že dramaturgie Company.cz nesází vše na jednu kartu, jednak možná i důvody ekonomicky praktickými), můžeme si všimnout dvojí kontinuity. Jednak kontinuity dramaturgické, totiž zkoumání postavení neprivilegované většiny v dnešní realitě postkomunistických zemí skrze inscenace laděné sice komediálně, leč s výraznými trpkými a hořkými tóny, jednak kontinuity stylové, lze bez obtíží hovořit o poetice Company.cz.

Tím se dostávám k otázce upřímného zájmu a vášně. V Komedii jsou dnes lidé, kteří tam dva roky prezentují svoji představu divadla, stejně jako tak léta činili na okraji Prahy i zájmu ve Strašnicích. Den za dnem dělají to, čemu věří, tak, jak to cítí, bojují za svoji vizi, aniž by dělali kompromisy s vkusem kritiků. Vážně by se to dalo zvládnout bez upřímného zájmu a vášně? Nebylo by mnohem jednodušší tuto snahu odpískat a přidat se k okolním scénám - Divadlu Bez zábradlí, činohře Divadla Kalich, Městským divadlům pražským, Studiu Dva a Divadlu Palace (s hostujícími "zájezdovkami")?

Ne, kdyby se Thálie vtělila ve starozákonního boha a žádala deset spravedlivých souborů, aby ušetřila pražskou divadelní scénu zkázy, ten z Divadla Komedie by stál v první řadě kandidátů na spasitele (společně s dalšími nepatřícími zrovna k "miláčkům odborné veřejnosti", přesně podle novozákonního "Mnozí první budou poslední a poslední první.").

Shrnutí

Když jsem po představení opouštěl sál Divadla Komedie, má bezprostřední reakce byla dvojí. Jednak pořádný zmatek z toho, co jsem viděl, jednak přesvědčení, že tohle musím vidět znova. V následujících dnech se mi podařilo s prvním vypořádat, rozplést většinu toho, co jsem viděl, přičemž výsledkem je posílení oné touhy po další návštěvě.

Sečteno a podtrženo, jsou inscenace, z nichž odcházím s pocitem "fíha, to byla ale podívaná", převáží "konvenčně divácké hledisko", sem přihodím vysoké procentuální hodnocení, pochvalný komentář... A tím s těmito inscenacemi skončím, už se na ně ani znova nevypravím, leda snad objeví-li se v mém programu delší mezera a mám chuť si "aktivně pasivně odpočinout". A pak jsou jiné, u nichž jsou procenta nižší, protože je nemohu s klidným svědomím doporučit náhodnému návštěvníkovi těchto stránek, jež ve mně však rezonují tak dlouho, dokud se s nimi nevyrovnám (sáhodlouhým) blogem, jež mě obohacují, jež pro mě mají skutečně smysl. A Mezi náma dobrý patří do té druhé kategorie, tleskám, volám bravo a jen tak dál.