Kdybych byl dotázán na svůj největší divadelní zážitek této sezóny, bez váhání bych odpověděl Vyhnání Gerty Schnirch pod hlavičkou 3D Company uváděné v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Kdybych měl říct tři, byly by to obě premiéry a první repríza této inscenace. A pokud byste chtěli pět... Nastalo by dlouhé ticho. Ne že bych neviděl jiné dobré divadlo, ale připodobním-li to k maratonu, tak ve chvíli, kdy nejlepší běžci bojují o pořadí v cílové rovince, Gerta (jak budu inscenaci nadále označovat) už je vydýchaná, osprchovaná a sedíc na stupni vítězů čeká na konec závodu.

Nyní bych mohl zopakovat vlastně vše, co jsem napsal v úvodu blogu na Mámu (tedy inscenaci Máma říkala, že bych neměla zastřešenou Komorní činohrou Jiřího Bábka uváděnou v Divadle Troníček). Opět jsem zpovzdálí sledoval Gertin zrod, opět jsem na premiéru přišel se směsí očekávání a obav, zda je mu vůbec možno dostát, opět jsem dostal více, než jsem si dovedl představit, opět během zkoušení Gerta prosakovala do představení jiných inscenací, v nichž účinkují její herečky, opět všechny cesty vedou k Dianě Šoltýsové, jež je tentokrát vedle režie i autorkou dramatizace románu Kateřiny Tučkové, opět si ke spolupráci přizvala výtvarnici Agnieszku Pátou-Oldak a hudebníka Davida Hlaváče... Když to shrnu, to, co se Šoltýsové povedlo v Mámě na komorní scéně, kde měla k dispozici pět hereček, jež předtím tři roky formovala k obrazu svého pojetí divadla, se jí povedlo zopakovat na velkém jevišti s obsáhlejším a rozmanitějším týmem, přičemž principy, na nichž staví, v Gertě dále rozvinula.

Než se pustím do podrobného rozboru předchozí teze, budiž řečeno, proč byste na Gertu měli vyrazit (což vřele doporučuji). Prostě proto, že takové divadlo jinde neuvidíte. Závažnost tématu, hluboce intimní rovina s výrazným celospolečenským přesahem, čistota a pravdivost formy, maximální nasazení a souhra všech účinkujících, jednota v rozličnosti, energie tornáda, jež vás v prvním obraze pohltí a pustí až po děkovačce (pokud se tedy neobrníte, ať už natruc či proto, že je to na vás moc)... Toto je divadlo-pračka, jež vás vymáchá ve světě vylíčeném Tučkovou, duševně vyždíme... Uschnout a vyžehlit se můžete doma.

Tak, úvod máme za sebou a teď konkrétněji. Čím začít? Předlohou.

Vyhnání Gerty Schnirch

Pokud o tomto románu Kateřiny Tučkové nic nevíte, tak titulní hrdinka je po otci Němka a po matce Češka a hlavní linie knihy sleduje její osudy od útlého mládí v Brně za druhé světové války přes brněnský pochod smrti na konci května 1945 v rámci "vysídlení německého obyvatelstva z Brna" (jak technicky a sterilně to zní), dočasné útočiště během nucených prací v Perné, přežívání zpět v Brně za reálného socialismu až po smrt při marném posametovém čekání na omluvu za pochod smrti. Na tomto základě též mapuje osudy dalších účastnic pochodu, proměny Brna, venkova a celé společnosti stejně jako obecnou neschopnost Čechů vyrovnat se svou minulostí a v protikladu k tomu všehoschopnost konkrétních jedinců, kteří si přijdou na své v každé době.

Gerta Schnirch je sice fiktivní osoba (byť založená na reálném předobrazu), ovšem vše, co se jí (a vlastně i jiným) přihodí, se někomu skutečně stalo. Tučková je historička a sepsání románu předcházel rozsáhlý výzkum. O událostech dvacátého století se už učí v hodinách dějepisu, školská historie je však obvykle úhledným balíčkem, v němž už není místo pro otázky a interpretace, sumou odosobněných údajů, seznamem dat, míst, jmen význačných osobností, vynálezů a kulturních artefaktů. A kde je obyčejný malý člověk? Jak žil? O čem přemýšlel? O čem snil? A co ho semlelo?

Přínos Tučkové knihy osobně vidím právě v tom, že oživuje události, jež už pomalu kostnatějí, jak ubývá pamětníků, tím, že na ně hledí optikou lidí, kteří sice kolem dějin neotáčeli, ale toto je přejelo (a to i několikrát). A že zviditelňuje osoby, které v učebnicích nenajdeme, leda snad jako drobnou poznámku pod čarou, protože jsouce oběťmi obětí se nehodí do černobílého obrazu, v němž "my" jsme ti dobří a "oni" špatní.

Gerta - prolog

Přejděme k tomu hlavnímu, tedy k inscenaci. V anotaci najdeme tuto pozoruhodnou větu: "Příběh o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců...". Čím mě tak zaujala? Staví vedle sebe podle mého zcela protichůdné věci, na jedné straně jednotlivce, na druhé pak umělé a do jisté míry nahodilé konstrukty "Češi" a "Němci". Důkaz? Inu, kam zařadíte právě Gertu Schnirch? Ha! Jakékoliv škatulkování s sebou nese vždy tentýž problém, realita je rozmanitá a spojitá a libovolná kategorie sice může mít jasné jádro (s ohledem na nějž byla vytvořena), ovšem na jejích hranicích nutně dochází k arbitrárním rozhodnutím ještě zahrnout/už vyloučit.

Ale zpět k něčemu uchopitelnějšímu. Následující nemohu dostatečně zdůraznit a byť od toho budu později sám odbíhat, prosím, mějte to na paměti. Gerta je o Gertě Schnirch. A o její matce, její dceři Barboře, o Therese Bayer, Hermíně Herzigové, Zipfelce, Idě, Janince Hornové, paní Němcové, Anně Marii Judexové... A také o Gertině otci, domovníkovi, Oskaru Judexovi, bezejmenném vojákovi, Karlu Němcovi, Hubertu Šenkovi, Jechovi, panu "Novákovi". A pokud chcete tyto konkrétní osudy zobecnit, pak zase jako jednotlivce.

Co tím myslím? V pochodu smrti z Brna do Pohořelic bylo hnáno jako dobytek (vlastně hůře, dobytku dáte aspoň napít) dvacet až třicet pět tisíc žen, dětí a starých osob. A nebyla to žádná anonymní masa, ale Gerta, Theresa, Hermína, manželé Liebscherovi, paní Mayerová s dcerami Irmou a Ingrid, babička Pawelka... A dalších dvacet až třicet pět tisíc jedinců se jménem, tváří a osobní historií, kteří ztratili status lidské bytosti, protože byli označeni za Němce a Němci byli přece příčinou všeho zla. A že mezi nimi byli i Češi či němečtí antifašisté? Inu, to známe, rozkaz zněl jasně a nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo, no ne?

Ne, aspoň v této inscenaci ne. Nejde ani tak o to, že brněnský pochod smrti byl neobhajitelným excesem (byť to tak je), ale spíše o to, že nahlížíme-li události z perspektivy jedince, získáváme mnohem podrobnější představu o celku. Náhle vidíme, kolik "malého zla" je třeba k nastolení "velkého dobra" (což ono "velké dobro" problematizuje), kdo opravdu věří které myšlence a kdo ji jen využívá k dosažení vlastního blaha, kdo z čeho profituje a kdo na tom tratí. Chcete-li se něco dozvědět o konkrétní dějinné situaci, podívejte se, jak jsou na tom ti nejzranitelnější. Jejich utrpení je univerzální mírou, můžeme se donekonečna hádat o přínosech té které ideologie, času a místa, ovšem podíváme-li se na ty, kteří na to doplácejí nejvíc, jakýkoliv sladký plod dosti zhořkne.

Gerta

Předchozí sekce vyjevuje jeden z podstatných rysů pohledu Šoltýsové na divadlo, totiž absolutní soustředěnost na člověka jako subjekt, který cítí, myslí, jedná, vstupuje do vztahů s druhými, prostě žije. Nebo by alespoň chtěl, pokud je na něčem vidět dobová ukotvenost jejích inscenací (před Gertou Máma říkala, že bych neměla a Bernarda, ale i "barová inscenace" Médeia - klasika v 31 minutách, sledujte na Facebooku Café Bar 3+, s "barovým Macbethem" uváděným tamtéž je to složitější), pak právě v tom, jak postavám brání svobodně naplnit svůj potenciál.

Není náhodou, že si Šoltýsová vybírá ženskou tématiku, pravdou totiž je, že pokud jsem jako univerzální míru uvedl utrpení nejzranitelnějších, nemusíte je hledat dlouho, obvykle stačí se podívat na postavení ženy ve společnosti, na její možnosti seberealizace. Gerta Schnirch v jednu chvíli říká: "Někdy si myslím, že mám celý život napsáno na čele, že moje tělo se může beztrestně brát." Ne, nemá to napsáno na čele, to její tělo je onou "povolenkou", fakt, že je žena. Ovšem v kombinaci s vnějšími okolnostmi, o jaké jde?

Gerta - feministické intermezzo

Dovolte mi to vzít oklikou. V knize Dluh: Prvních 5000 let se antropolog David Graeber mimo jiné pídí po tom, jak došlo k tomu, že se hodnota lidského života stala vyčíslitelnou penězi, tedy poměřitelnou s dobytkem či zbožím. Tato otázka se může zdát absurdní, když se zeptám, nakolik si ceníte svých příbuzných či přátel, co odpovíte? Jenže zákoníky napříč časem i prostorem nabízejí odpověď ve formě všelijakých odškodnění.

Graeberova (rozsáhlým materiálem podložená) odpověď je, že aby mohl být člověk takto "ekonomizován", je nejdříve třeba ho vymanit ze systému vzájemných lidských vztahů. Ačkoliv nelze vyčíslit hodnotu matky, strýce či přítele, v případě kuchařky, lovce či dělníka už to možné je. Extrémním příkladem takového vykořenění je samozřejmě otroctví. A i když je tato praxe v našem kulturním okruhu minulostí (aspoň ve své přímočaře brutální formě a v "hledáčku společnosti"), principy a úvahy za ním stojící jsou součástí naší kultury a vyjevují se subtilnějšími formami.

Nejviditelnější a nejuniverzálnější z nich je právě postavení ženy. Jak skloubit biologický fakt, že pro zrození nového člověka je potřeba spojení ženy a muže (přičemž navíc trvá řadu let, než tento dosáhne samostatnosti) a potřebu genetické rozmanitosti s touhou po kontinuitě, zanechání odkazu, zachování kultury ve své obecnosti? Bráno napříč časem a prostorem bylo standardním řešením odvozovat pospolitost od mužů, přičemž ženy se kupovaly, vyměňovaly, kradly, unášely... Ať už k tomu došlo jakkoliv, žena vyrůstala v kolektivu svého otce, aby z něj po dosažení biologické dospělosti byla vytržena a stala se součástí kolektivu svého muže.

A nejde přitom o žádnou dávnou historii, před sedmdesáti lety vydala Simone do Beauvoir knihu Druhé pohlaví, v níž rozebírá ženskou otázku v soudobé Francii, přičemž její stěžejní tezí je právě to, že je žena po celé dětství formována k jedinému účelu, totiž být dobrou manželkou, šlo o jedinou společensky přijatelnou kariéru pro většinu žen.

A dokonce i dnes, kdy už považujeme za samozřejmé (no dobrá, jak kdo), že žena může mít i jiné životní cíle, zůstává výše uvedené pevně ukotveno v jazyce. Muž si ženu bere, žena se (v)dává, manželka přijímá manželovo jméno, čímž symbolicky mění otcovo společenství za manželovo, navíc tu máme přechylování, tedy koncovku -ová, jež je jen zjemněním přivlastňovací koncovky -ova. Stane-li se z Jany Novákové Jana Dvořáková, je tím společnosti dáno na vědomí, že už není Novákova, tedy patřící svému otci, ale Dvořákova, tedy patřící svému muži. A neodpustím si zahraniční odbočku, napadlo vás někdy, proč se anglicky žena řekne woman? Je to zkrácenina wife-man, promýšlet ženu jako samostatnou bytost je v angličtině skutečně obtížné.

Jak to souvisí s Gertou a ženou jako zástupcem nejzranitelnějších? Různá údobí přinášela různé strasti různým skupinám, jedno se však neochvějně táhne napříč dějinami, totiž sexuální násilí mužů vůči ženám. V různých kulturách se liší pohled na tento fenomén, tedy nakolik je za jakých okolností zavrženíhodný a jaká je spravedlivá odplata, lze však vysledovat určité zákonitosti.

Jednak čím stabilnější doba je, tím více je obecně vzato žena chráněna. Bohužel však tato ochrana po většinu dějin vycházela nikoliv z uznání ženy jako subjektu, ale právě z jejího přináležení otci a posléze muži. Odvrácenou stránkou tohoto východiska je pak to, že třeba na našem území byla možnost, že by manžel mohl znásilnit manželku, uzákoněna až v roce 1961. Nebo už, protože jsme v tomto byli ti progresivní (ostatně i de Beauvoir se při hledání pozitivních známek emancipace žen opakovaně obrací k Sovětskému svazu), podíváme-li se na západ, tak v Německu se znásilnění v manželství kriminalizuje až v roce 1997, v USA mezi lety 1993 a 1999.

Ne, vážně, u tohohle se zastavme. Co to znamená? Ve chvíli, kdy se u nás za cinkotu klíčů hroutil východní blok, přišel na svobodném západě, k němuž jsme se toužili připojit, domů Hans či Johnny, zalehl manželku a použil její tělo jako masturbační pomůcku, čímž využil svého společností posvěceného práva. A mezitím už zde vyrostla generace žen, jež měly shora deklarované, že takhle tedy ne.

Druhým obecným pozorováním pak je, že je-li žena součástí zranitelné skupiny, pak znásilnit ji je "v pořádku" (a to jak muži z této skupiny, tak i těmi zvenčí). Tento faktor se přidává navrch ke všemu utrpení, jímž strádají muži oné skupiny. A tohle budiž pointa této části, chceme-li najít v dané dějinné situaci ty nejzranitelnější, pátrejme po sexuálním násilí na ženách, neomylně nás k nim zavede, tyto zneužívané ženy k nim totiž patří.

A abych to ještě propojil s Graeberem, uvědomme si, že znásilnit ženu znamená degradovat ji ze subjektu na objekt, v onu chvíli je nástrojem k uspokojení potřeby bez ohledu na její vůli (tedy dokonce proti ní). A právě zde se vrací ono vyvázání člověka ze systému vzájemných vazeb, v situaci, kdy je žena odvržena společností, jí tato upírá subjektivitu, násilník pak jedná vlastně v souladu s obecným míněním.

A právě to zažívá Gerta Schnirch. Když ji znásilňuje otec, je to jednak manifestace nadvlády němectví nad češstvím, jednak je to přikryto konsenzem, že otec je pánem rodiny a co v jejím rámci děje, do toho nikomu zvenku nic není. Když se podvoluje domovníkovi, už je dvojnásobně redukovaná, jednak na Němku mezi po pomstě prahnoucími Čechy, jednak na holý život, čirou tělesnost. Když ji znásilňuje ruský voják, je na tom stejně. V tomto případě navíc vidíme, že i on je objektem, jít do války znamená opustit vše známé, stát se figurkou v něčí hře, jeho lidskost je omezena na schopnost vzít život druhému. V situaci, kdy se setkává objekt s objektem, je znásilnění kromě uspokojení potřeby též zoufalým vyjádřením subjektivity, přičemž jediným jeho prostředkem je prostá fyzická převaha.

Gerta - ale už opravdu

Tak, kdepak jsme skončili? Už jsem rozebral Šoltýsové zaměření na člověka jako subjekt a ženu v situaci. Z výše uvedeného byste mohli odhadnout, že Gerta není zrovna veselá inscenace. No, není, ovšem říci to takto je lakování na růžovo. Co do obsahu je Gerta znepokojující, mrazivá, ne-li vyloženě odporná. Proč? Protože taková realita, již zobrazuje, byla, protože Šoltýsová (a před ní Tučková) nahlíží skutečnost z pozice nejzranitelnějších.

Ale aby nedošlo k omylu, nejde jen o vršení hnusu a zla na sebe, pořád jde o osudy konkrétních žen a ty se i za daných podmínek snažily žít, což se jim tu a tam na chvíli podařilo, v inscenaci tak najdeme i momenty krásy a dobra. A za ty je pak divák stejně jako postavy obzvláště vděčný, dostáváme se k dalšímu aspektu divadla podle Šoltýsové, totiž k intenzitě.

Přiznávám, že mám s divadlem obecně čím dál větší jeden konkrétní problém, totiž délku expozice. Či snad lépe řečeno její existenci jako takovou. Dlouhé minuty (v extrémních případech i desítky minut) seznamování se s postavami, klid před bouří, čekání na kolizi (ne-li rovnou krizi), na to skutečně zajímavé. Nešlo by to jinak? Šoltýsová ve všech svých inscenacích podává kladnou odpověď, roztáhne se opona, rozsvítí se světla a jste rovnou uprostřed proudu. V Bernardě a Mámě je to obraz, který navodí atmosféru a vtáhne vás do ní, v Médeie to je na úvod vložený závěr, k němuž pak děj spěje (čímž ho je možno interpretovat sám o sobě i jako rozpomínání se na to, co předcházelo bodu, z něhož už není návratu), v Macbethovi vhodně zvolený začátek (a s tím související redukce na samotnou podstatu). A jak je to u Gerty?

Pokud jste inscenaci ještě neviděli, čtěte dále jen na vlastní nebezpečí, doteď jsem byl (doufám) dostatečně obecný na to, abych vás neochudil o případný zážitek, teď už ale začnu být konkrétnější a ve snaze plně vyjevit, proč považuji Gertu za událost sezóny, nejspíše prozradím leccos z toho, co by mělo být ponecháno představení.

Takže jak je to u Gerty? Úvodní obraz je skutečným obrazem, živým obrazem, vlastně krásným, byť zároveň zneklidňujícím. Ovšem záhy se zvrtne a po frontálním útoku na diváka, kdy mu je největší příkoří vmeteno bez obalu do tváře, vidíme řadu jedenácti žen čekajících na pochod smrti. Počkat, nepřeskočili jsme něco? Třeba Tučkové prolog, šedesát osm stran popisujících, co tomuto okamžiku předcházelo? Nebojte, o nic podstatného nepřijdete, vše se vyjeví retrospektivně. Osud Gertiny matky, Gertino soužití s otcem, přátelství s Janinkou i jeho konec, sny o umělecké dráze, Svaz německých dívek, povýšenost Anny Marie Judexové i ambice jejího otce, domovníkovo zneužití situace, štvavý projev Edvarda Beneše, láska ke Karlu Němcovi... Všechno tam je, ovšem nahlíženo optikou toho, co následovalo.

I jiní režiséři umějí vystavět působivý první obraz, ovšem ne každý následně dokáže to co Šoltýsová, totiž jím uchváceného diváka už nepustit. A tak si s postavami prožijete ony vzpomínky a následně projdete pochod smrti, abyste s nimi v Pohořelicích padli vyčerpáním k zemi... A cítili úlevu za následný přesun do Perné, kde vás stejně jako postavy přivítá Zipfelka (a její nedůvěřivá snacha Ida), konečně jste opět lidskými bytostmi. A tato chvíle znovunalezeného (relativního) klidu se snoubí s nádherným obrazem, obsah a forma v sobě vzájemně rezonují. A i když jde o nucené práce, budoucnost je mlhavá a stále je v sázce i holý život, prostupuje vámi vděk za to, že jste po dlouhé době opět součástí společenství.

Není třeba dále popisovat děj. Zmínil jsem souznění obsahu a a formy, podívejme se tedy na další projev toho, jak u Šoltýsové korespondují. Tak jako tematizuje člověka v situaci, tak se u ní všechny divadelní prostředky sbíhají v herci.

Tohle chápe Agnieszka Pátá-Oldak, scéna sestává z prázdného jeviště, mola a žebříku, po němž je však dovoleno vylézt jen konkrétním jedincům ve výjimečné situaci, reprezentuje pohled zvenčí (ať už dějově/dějinně či místně), stěžejní je horizontála, odkaz k rovnosti lidí jako svébytných jedinců (jenž je však soustavně narušován děním). Dominantní rekvizitou je kufr, který jediný si s sebou mohla sbalit každá účastnice pochodu smrti, nad to najdeme jen lavor a nějaký ten kýbl na opláchnutí. Kostýmy jsou v základu šaty, v nichž ta která zrovna vyšla ven, rozmanité a přece fádní, v kontrastu k tomu čistota bílé košilky, vybledlé šátky jako znak rolnic a později dělnic, v tomto případě doplněné o stejně vybledlé košile. Potrhaný dámský kabát jako symbol jen relativního blahobytu. A mužský kožený kabát coby odkaz k moci. Nic víc není potřeba, vše se odkazuje k lidem, k herečkám a herci.

A chápe to i David Hlaváč. Píseň Ich bin die fesche Lola pro Svaz německých dívek, součást útlaku (geograficky) zleva, ruská lidovka pro útlak (geograficky) zprava, zhudebněná lidová poezie pro člověka drceného těmito mlýnskými kameny. Vše důsledně a capella, zdrojem hudby stejně jako všeho ostatního jsou herečky. A jakou to má sílu, cokoliv navíc by bylo rušivé.

A dostáváme se k tomu hlavnímu, totiž k herečkám (a hercům, i na ně dojde, byť je nyní nechám stranou). Než se pustím do vyzdvihování jedné po druhé, dovolte mi ještě pár poznámek. Tak jako scéně vládne horizontála, je prakticky nemožné vyzdvihnout konkrétní jméno, Gerta je důsledně kolektivní inscenací. Byť se na jevišti sešly herečky zkušené více, zkušené méně a dokonce i pár nehereček, bylo by obtížné hledat "tahounky" a "slabé články". Pokud tak učiním, tak je to dáno hierarchií předlohy (a částečně též dramatizace), některé postavy jsou významnější než jiné a jejich herečkám se přirozeně dostává více prostoru a tím i možnosti vyniknout.

Druhým podstatným prvkem pak je, že jsou v tom všechny spolu. I když se konkrétní situace týká jen některých, odráží se ve a na všech, ty, které zrovna nejsou "v záběru", i tak daný okamžik prožívají a reflektují, tvoří rezonanční komoru, jež umocňuje to, co se právě odehrává. A posílají to do hlediště, i toto je důvod, proč je Gerta tak silná. To na ně samozřejmě klade značné nároky, celou dobu si musejí naslouchat, plně se soustředit, být zcela přítomny... A ony to zvládají.

A důležitou je i logika obsazení. Byť je na scéně jedenáct hereček, ženských postav se objeví ještě více, některé tedy ztvárňují několik rolí. Neodpustím si zde srovnání s inscenací téže předlohy v brněnském HaDivadle. Sice ji považuji za celkem zdařilou, leč zpětně viděno zrovna v tomto ohledu dost pokulhává. I v HaDivadle někteří herci vystřídají více postav, ovšem podle jakého klíče? Evidentně čistě podle toho, aby to vyšlo. Nevidím jiný důvod, proč by táž herečka měla být Janinkou Hornovou a posléze Hermínou Herzigovou. Nebo jiná Gertinou matkou a pak Theresou Bauer. Či herec Hubertem Šenkem i Oskarem Judexem. Naproti tomu Šoltýsová má promyšlený každý aspekt inscenace, i seskupování rolí má svůj význam. Konkrétnější budu u jednotlivých případů.

Herečky a herci

Kým začít? Samozřejmě Gertou Schnirch. To je tak velká postava, že ji jedna herečka neunese, proto se o ni dělí hned tři.

Jaroslava Košková, Šoltýsové dvorní herečka, představuje Gertu současnou, jíž se to vše děje a jež přesto (marně) doufá, že se věci obrátí k lepšímu. Košková bravurně zvládá vše, co si Šoltýsová vymyslí, během mrknutí oka dokáže přepnout mezi radostí a zoufalstvím a být v obou polohách přesná, navíc sama o sobě vyzařuje tak silnou energii, že by byla schopna publikum udržet sama (a o tom, že nejde o nekontrolovaný rys jejího herectví, nýbrž o záměr, se můžete (či jste mohli) přesvědčit v Macbethovi, Médeie či Tajemství, když na to přijde, dokáže dle potřeby ubrat).

Aneta Kalertová, čtrnáctiletá zpěvačka, o(d) níž nejspíše časem ještě dost uslyšíme, je Gertou těsně před událostmi románu, nevinným děvčátkem s hlavou plnou snů. Neumím slovy vylíčit, jak mě fascinuje, jak je tato mladinká neherečka celou dobu napojená a soustředěná. Pokud se během představení zapomenu, protože odněkud přiletí náhodná myšlenka, jež mě vytrhne z plynutí s jevištěm, stačí rychlý pohled na Kalertovou a jsem zpět. Protože ona tam hluboce bytostně je, celou dobu a v každém okamžiku, ať už se diví, bojí či se ve vzácných chvílích raduje, a byť neřekne jediné slovo, svým výrazem podává instantní zprávu o dané situaci.

Naproti tomu Ivana Machalová ztvárňuje Gertu zatíženou vším, co se jí stalo, ženu zlomenou a zatvrzelou. Tak jako je Kalertové Gerta v každém okamžiku připomínkou toho, kým Gerta byla (a kým bychom si přáli, aby zůstala, kdyby ji život nesemlel... jenže život tak či onak semele každého), Machalové Gerta zase ukazuje, k čemu to, co se zrovna odehrává, povede. Machalové silnou stránkou je pozoruhodně vyvinutá schopnost subtilními vnějšími prostředky vyjádřit nezměrné vnitřní drama, což zde využívá. Gerta se uzavírá před světem i před svou dcerou, trvalou připomínkou znásilnění otcem, ale celý její život v ní neustále vře, je ztělesněnou němou výčitkou a Machalová to vyzařuje celým tělem.

A abych Gertu uzavřel, musím poznamenat, že nejen že tyto tři Gerty vyjadřují minulost, přítomnost a budoucnost, ale zároveň též naději, boj a rezignaci a také druhá dceru a třetí matku. Napříč představením pak můžete skrze interakce hereček pozorovat Gertiny vnitřní zápasy, byť to není snadné, abyste pochytili vše, museli byste nejspíše celou jednu reprízu věnovat právě tomu.

Ale dál, dostáváme se k první dvojroli. Irena Kristeková je nejdříve Gertinou matkou a posléze Zipfelkou a sakra, tohle dává smysl! Vždyť pro Gertinu dceru Barboru je to babička Zipfelová, vždyť je skutečně mateřskou postavou pro Gertu i ostatní účastnice pochodu smrti, jež skončily v Perné, vždyť obě byly Češky provdané za Němce, vždyť obě měly syny (Friedricha a Helmuta), kteří odešli do války, čímž nadobro zmizeli z jejich životů... Těch paralel je tolik a právě obsazení Kristekové do obou rolí je divákovi předkládá na zlatém podnose. Pokud je Machalové silnou stránkou vysoce kontrolované jemné vyzařování vnitřního žáru, pak u Kristekové je to naopak bezprostřednost a jednota výrazových prostředků, což je ale zároveň základ, který jí umožňuje dle potřeby tak či onak mást a vyjádřit tak libovolnou rozporuplnost. Když jako Gertina matka vážně onemocní, ale předstírá, že se nic neděje, nevěříte jí to, protože jí to nemáte věřit, jako diváci máte vidět více a na Kristekové pozorujete, jak moc fyzicky trpí. Když posléze umírá a obrací se ke Gertě, cítíte její duševní bolest. Když se jako Zipfelka ujímá "svých pracantek", jako postava jim vrací status lidské bytosti, ale je v tu chvíli zhmotněním vlídnosti a laskavosti. A když pak tak nějak přežívá po kolektivizaci a komentuje osudy druhých, je ženou a člověkem o sobě, esencí života pokračujícího navzdory nahodilým okolnostem.

Druhou dvojroli má Karolína Půčková, nejdříve je Zipfelové snachou Idou a pak paní Němcovou, manželkou Karla Němce. A opět to má svůj důvod. Ida se vdá za Huberta Šenka, jednoho z mála kladných mužů, kterým má být Gerta za co vděčná. Druhým je právě Karel, s nímž prožila jediné šťastné chvíle svého života. Ida i Němcová však o své muže přijdou, vezme jim je tentýž ("komunistický") režim, jemuž se nehodí. Tyto postavy v románu představují oběti "malého zla" ve prospěch "velkého dobra", jak jsem o tom psal výše. Půčková zdařile podává rozličné polohy, v Idě počáteční nedůvěru při setkání v Perné, rozhodnutí nečekat, zda se Helmut vrátí, a touhu žít a jít dál, zešílení z toho, že přišla o všechno, po čem toužila, v paní Němcové pak tragiku situace, kdy její manžel zmizel a netuší, zda ho ještě uvidí, zda vůbec ještě žije.

Tolik k dvojrolím, tedy pominu-li, že každá herečka je aspoň v nějakou chvíli zároveň účastnicí pochodu smrti. To se nejcitelněji projevuje u Magdaleny Jirounkové, jež je celou první polovinu právě anonymní ženou, aby se po přestávce proměnila v Gertinu dceru Barboru, na níž nejdříve částečně a následně i plně spočívá tíha děje. O Jirounkové jsem v reflexích dřívějších inscenací uvedl, jak přesvědčivě dokáže trpět (coby Martirio v Bernardě a Margarethe v Mámě, platí to ale i o její Glauké v Médeie). Tento svůj herecký odstín může v Gertě uplatnit leda v první půlce, ovšem jen jako jedna z mnoha. Barbora totiž hluboké útrapy neprožívá (k tomu se ještě vrátím). A tak vidíme Jirounkovou, jak se proměňuje z holčičky v předčasně dospělou ženu, protože v domácnosti s Gertou, navíc v době, kdy jediné, čeho byl dostatek, bylo budovatelské nadšení, nemá snadný život, až k manželce a matce řešící vlastní drobné problémy. Plně zužitkován je tu jiný Jirounkové rys projevující se jinde spíše v práci na roli než na jejím předvedení, totiž praktičnost a systematičnost.

Dostáváme se k širšímu Gertinu okolí. Do role Janinky Hornové, Gertiny přítelkyně z dětství, jejichž vztah rozdělí hranice mezi českým a německým, obsadila Šoltýsová zpěvačku Luciánu Tomášovou. Přiznávám, že mě tato volba zarazila, najděte se ji na YouTube a možná se též podivíte, proč a jak by neherečka s energií, jež je cítit z jejího zpěvu, měla hrát děvčátko, jehož rodina trpí nacistickou nadvládou. Jenže ejhle, divadelní magie, Tomášová se na jevišti mění nejdříve ve veselé bezstarostné děvčátko s pisklavým hláskem a pod tíhou pozdějších událostí v ubrečeného usmrkance, jemuž je ubližováno a netuší proč.

Ze zcela opačného konce spektra je Anna Marie Judexová, dcera nacisty a vrchního komisaře města Brna Oskara Judexe, již ztvárňuje Kateřina Zapletalová. Judex měl s Brnem velké plány a v Anně Marii se tyto ambice odrážejí, je si vědoma postavení svého otce a přijímá ho s povýšenou samozřejmostí. V blogu k Rituální vraždě Gorge Mastromase v Pidivadle jsem Zapletalovou odbyl poukázáním na její vizáž ledové královny a mlhavým zmíněním hereckých kvalit. No, tak tady mi to pěkně vrátila. Na malém prostoru skrze ni vidíme malou diktátorku hrdě stojící v čele šiku členek Svazu německých dívek, pravdivě zobrazenou faleš propůjčené moci a žoviálností zakrytou nervozitu, když Gertina matka škrábne do onoho pozlátka a ukáže tak realitu oceli pod ním.

Zbývá trojlístek žen, jež s Gertou šly z Brna přes Pohořelice až do Perné. Nejvýraznější z nich je Theresa Bauer zpodobněná Zuzanou Částkovou, jež se nenechala zlomit a při nejbližší příležitosti utekla hledat štěstí do Rakouska. Částkové Theresa je oprsklá a iritující kombinací svých v danou chvíli zdánlivě příliš velkých nadějí a humpoláckého projevu (jaký kontrast oproti akurátní Doris z Mámy), je vlastně stejně sebevědomá jako Judexová, akorát u ní nevíme, z čeho čerpá. Inu, z podstaty, z přesvědčení, že si prostě lepší život zaslouží. A tím, že vytrvá, v nás vzbuzuje sympatie, přejeme jí úspěch, ač osobně bychom ji třeba poznat nechtěli (aspoň tak to mám já).

Theresiným opakem je Hermína Herzigová Taťány Havlové. Ta po ničem netouží, bere věci tak, jak přicházejí, zatímco Theresa utíká přes hranice a Gerta se vrací do Brna, Hermína zůstává se Zipfelkou v Perné. A je tak svědkyní rozpadu vesnické pospolitosti, násilné kolektivizace, vypořádání se s Němci i se Šenkem, rostoucího vlivu všehoschopného přistěhovalce Jecha, smrti Zipfelky... A žije svůj malý život, je nejlepší dojičkou v místním JZD, svět kolem ní se mění, ona zůstává. To, že si je v této poloze Havlová jistá, dokázala už jako Poncie v Bernardě, coby Hermína to jen potvrzuje, stejně jako schopnost z pozice takto postaveného charakteru přesvědčivě reagovat na jakékoliv vnější podněty.

Výčet hereček uzavírá Michaela Schönová, jež je v Gertě za "dělnici divadla". Totiž, i její pojmenovaná role Johanna Polivka je vedlejší postavou bez vlastního příběhu, tvoří tak spojovací článek mezi Gertou, Theresou a Hermínou na jedné straně a sborem anonymních žen na straně druhé. I přes tuto nevděčnou roli však Schönová maká naplno a zrcadlí se v ní tragika ostatních postav i celé situace.

Prosím virbl, na řadu přicházejí muži. V inscenaci alternují Michal Kern a Dušan Kraus a ztvárňují všechny muže - Gertina otce, Judexe, domovníka, Beneše, estébáka "Nováka", vojáka... Stručně řečeno veškeré zlo světa, aspoň z pohledu ženských postav. No, upřímně, obdivuji je už za odvahu, že do toho šli. Taková alternace opět může vzbudit údiv, na jedné straně zkušený Kern, jenž má na svém hereckém kontě vyšší desítky inscenací se záběrem od alternativních prostorů po Národní divadlo, od divadla experimentálního po zcela tradiční, proti němu pak Kraus, loňský absolvent JAMU. Jak mohou hrát totéž?

Inu, mohou, ovšem pochopitelně ne stejně. Kern si svou pozici užívá, sice je na jevišti s jedenácti ženami, jež každou z jeho rolí nenávidí (protože jak už jsem uvedl, emoce jedné se zrcadlí ve všech ostatních), ale co je mu po tom, on je ten, kdo má moc, cítí se být jim nadřazený, jen ať si feny štěkají, vykoledují si leda klackem přes čumák.

S Krausem je to složitější. Viděl jsem jej v ochutnávce Gerty během Noci divadel a měl bych k němu několik čistě technických připomínek. A ejhle, během první premiéry už byly vyřešené. A když jsem jej viděl do třetice na první repríze, přišel mi jistější. Zkrátka v Gertě zraje a zraje rychle. I tak je ale jeho projev v základu jiný, ke Kernovi se přibližuje jen ve chvílích, kdy není prostor pro interpretaci (Benešův štvavý projev).

Kdo je tedy lepší? To je právě to, tato otázka podle mě nemá smysl, až vidět je oba podává celkový obraz o tom, co představují. Mocní v přímém kontaktu s bezmocnými jsou ti nejnižší z mocných, moc je jim propůjčena. A bez ohledu na to, zda své pozici vnitřně věří (jak předvádí Kern) či se ji snaží naplnit navzdory vnitřním pochybám (což vidíme u Krause), důsledky pro bezmocné jsou stejné.

Souvislosti

Jak jsem rozprostřel napříč předchozí sekcí, Šoltýsová nejen vypráví příběh, ale nachází v předloze a publiku předkládá různé souvislosti. Několikerá interpretace trojjediné Gerty, podobnost Gertiny matky a Zipfelky, Idy a paní Němcové, Janinka versus Anna Marie, Theresa versus Hermína... A k tomu ještě pouhých pár let štěstí Gerty s Karlem, Idy s Šenkem, Theresy se svým mužem - ať už v Brně, Perné či Vídni, každé z nich bylo štěstí odsypáno hrstí ne zrovna přející.

Ve vizuální rovině to je rozličnost šatů účastnic pochodu smrti oproti univerzálnímu šátku v Perné, který je sice znakem opětovného přijetí do společnosti, ovšem zároveň poukazuje na to, že je to čistě utilitární záležitost, ženy jsou trpěny jako pracovní síla, ve skutečnosti nejsou zvenčí nahlíženy jako individuality. A šátky zůstávají i poté, co Gerta získá v Brně místo v továrně, navíc se k němu přidávají košile. Tím je ve zkratce definován režim, jenž na obyvatelstvo obecně pohlížel jako na rolníky, dělníky či úředníky, kolektiv nad a před jednotlivcem. Tedy aspoň tak zněl oficiální étos, osobní rovina samozřejmě nikam nezmizela, protože jakkoliv pojímaná společnost zůstává sumou konkrétních lidí vstupujících do vzájemných vztahů, na tom žádná ideologie nic nezmění.

Na pomezí vizuálu a herecké akce je využití kufrů během pochodu smrti a pro znázornění továrny, mechaničnost opakování nárazů kufrů o zem či o sebe evokuje rytmus stroje, v prvním případě stroje na smrt, ve druhém jako výrobního prostředku, v obou případech je účel nadřazen člověku.

Napříč představením se pak táhnou některé "fyziologické linie" - zdůrazněné dýchání propojující všechny tři Gerty, esence člověka oproštěného od jakékoliv situace. Mručení či vrčení jako výraz bezmocného odporu, jenž se nakonec stává jediným projevem zcela zahořklé Gerty. A proti tomu sborové obdivné vzdychání, je-li zmíněn Karel Němec, jediný světlý bod jejího života.

Gertu je možno vnímat vertikálně - po obrazech - i horizontálně - po jednotlivých motivech v průběhu času. A tak jako vertikálně umocňuje Šoltýsová účinek okamžiku zmíněným zrcadlením emocí mezi herečkami, horizontálně využívá kumulativní efekt, zaseje semínko, občas ho zalije, aby nakonec sklidila plody této práce. To má jeden nezvyklý důsledek, když přijde přestávka, divák může být dost zmaten (aspoň já na první premiéře byl). Nejde jen o to, že je rozehrán příběh a nevíme, co bude dál, to je standardní otevřenost obsahu. Jenže v Gertě je tomu stejně i s formou, leccos je nadhozeno a v půlce není zřejmé, co si s tím počít. Inu, Gertu je možno posuzovat až po zhlédnutí celého představení, kdy se vše vyjasní a zužitkuje.

A zbytek telegraficky. Gertin porod, při němž řeší potravinové lístky, zatímco její otec halucinuje o vítězství Německa, jež už to má za pár, působivé vyjádření rozdílu mezi ženským a mužským údělem. Tento rozpor se pak vrací v obměněné podobě, když Barbora jako dítě v novinách hledá, co se dá kde koupit či vyměnit a řeší, jak má při vypnuté elektřině dělat domácí úkoly, do čehož přichází pan "Novák" lanařící Gertu, aby se stala informátorkou v kruhu německých živlů. Pohřeb Gertiny matky, jejíž tělo je překážkou pro řádný nástup k pochodu smrti (poslední tichý vzdor i znak klopotnosti doby) a v kontrastu k tomu klidné rozloučení se Zipfelkou. Proměny Brna i Perné při návštěvě Theresy v uvolněných šedesátých letech. A využití kufrů na tisíc a jeden způsob, chudoba scény vyvážená bohatou obrazností.

Na závěr je čas vrátit se k propojení osobní a ideologické roviny, jejichž komplikované vztahy jsou v inscenaci porůznu osvětlovány.

Když umírá Gertina matka a o patnáct měsíců později ji znásilňuje otec, jde o základ Gertiny osobní tragédie, ale též o projev propasti, již mezi Čechy a Němci vyhloubil nacismus.

Když byl ustanoven protektorát a Judex se stal vrchním komisařem, měl s Brnem velké plány, rozsáhlost jeho osobních ambicí byla kryta rozměrností nacistického cíle. Vidle mu do toho hodilo (tedy kromě toho, že nacisté válku prohráli) bombardování Brna (v románu jde o americké, ale o pár měsíců později došlo i na sovětské), kterážto akce měla z pohledu učebnice dějepisu za cíl oslabit nacistický vojenský průmysl. Jenže když se podíváte na mapu bombardování Brna (http://gis.brno.cz/ags/bomby/), zjistíte, že bomby ve volbě cílů nebyly nijak zvlášť vybíravé, svůj podíl dostali všichni a všude, vyžádaly si život více než dvanácti set obyvatel, co o nich víme, kolik z nich si to zasloužilo?

Když si domovník vynucuje na Gertě sex výměnou za příslib potvrzení, že je Češka, jde o jeho osobní prospěch plynoucí z obecné situace. Stejně lze pohlížet na její znásilnění ruským vojákem v Pohořelicích.

Když Edvard Beneš hřímal z Nové radnice o nutnosti "vylikvidovat německou otázku", viděno z dálky šlo o státotvorný čin, při pohledu zblízka tu ale máme třeba právě pochod smrti. Pravdou je, že tím Beneš jen navázal na tradici, preambule ústavy První republiky z roku 1920 začíná slovy "My, národ Československý", přičemž v době, kdy vznikla, bylo na území státu více Němců než Slováků (proto se také hovořilo o Čechoslovácích a ne o Češích a Slovácích, což v kombinaci s centrem moci v Praze zadělalo na jiné problémy do budoucna).

A když se v Perné vypořádali s Němci, což samo o sobě zasadilo silnou ránu místnímu společenství, jimi uvolněný prostor zabrali přistěhovalci odjinud, kteří ale tomu, co získali, nerozuměli, další rána. Dílo zkázy pak završila kolektivizace, veškerá pouta mezi člověkem a půdou byla zpřetrhána. To je ale opět pohled shora (byť s dopady na ty dole), podíváme-li se blíže, najdeme Jechovy, kteří po válce přišli kdovíodkud, přivlastnili si značný majetek, který neuměli spravovat, takže založení JZD pro ně bylo spásou, první do něj dali statek a Jech se stal jeho předsedou a horlivým prosazovatelem kolektivizace, účinným bičem na Šenka. Jech opět ilustruje osobní prospěch přikrytý ideologií a nabízí se srovnání s Judexem, akorát Jechovi se podařilo své ambice naplnit, na rozdíl od šesti let nacismu ve válečném stavu na to měl čtyřicet let bratrského dohledu.

Na samý závěr o inscenaci jako takové si dovolím ještě obhajobu Gerty Schnirch, již považuji za hrdinku. Proč? Protože dokázala ochránit svou dceru Barboru před vším, čím si prošla. Barbora Gertě vyčítala, že byla ledová máma, že jí nikdy neřekla, kdo je její otec, že se nezajímala o její problémy, že se na sklonku života upínala jen k omluvě za pochod smrti.

Jenže Barbora dospěla v "normální ženu", jež vyrostla v reálném socialismu a dočkala se svobody, již tížily jen drobné všední starosti, mohla jí snad dát Gerta více? Zatajila jí, že je plodem incestu, věčnou připomínkou Gertina prvotního traumatu, stejně jako další strasti války korunované pochodem smrti. Za cenu nutnosti prožívat stále dokola své soukromé peklo a ztráty pouta s dcerou jí zbavila všech břemen minulosti, dala jí skutečnou svobodu, podruhé jí dala život. A právě fakt, že se na ni Barbora hněvala pro její nepřístupnost, protože to v souvislosti s Gertou vnímala jako největší problém, je toho nejjasnějším důkazem.

V tomto světle je pak možno vnímat poslední obraz inscenace, s Gertou umírá i všechno zlo, jež v sobě uzamkla. Lze jej ale interpretovat též jako vyjádření naděje, že prvotní nevinnost překoná všechny útrapy reality, že v dlouhodobé perspektivě dobro zvítězí. Či jako přechodový rituál, aby se divák z časoprostoru inscenace mohl vrátit zpět do reálného světa (a tím spíše herečky, jež představení prožívají napřímo).

Poučení

Tak, tím máme Gertu uzavřenou a já mám konečně čistou hlavu. Tedy skoro, zbývá se zamyslet nad poselstvím inscenace. Bylo by jednoduché říci, že dvacáté století bylo plné ošklivých událostí a Gerta Schnirch (spolu s dalšími postavami) na to doplatila. Ale radujme se, že žijeme v lepší době, my jsme přece Barborou, můžeme se pokusit Gertu pochopit, ale je to historie, náš život je klidnější, lepší, veselejší, buďme za to vděční, žijeme v lepších časech. Jo, tohle je přesně dojem, který jsem si odnesl z verze HaDivadla, ovšem pokud budeme k Šoltýsové inscenaci poctiví, takovýto jednoduchý únik nám neumožňuje.

V jak dobrých časech žijeme? Inu, jak kdo. Šoltýsové Macbeth končí obrazem, jímž Shakespeare začíná, setkáním čarodějnic a kolektivním monologem "Kde se my tři zase sejdeme". První má na triku odkaz k nacismu, druhá ke "komunismu", třetí pak nápis McBad. Zlo prvních dvou v Gertě vidíme, ale co třetí? Jde jednak o variaci jména Macbeth, ale zároveň evokuje McDonald's jako příklad globální korporace, tedy odkaz ke globálnímu kapitalismu. Počkat, fuj, levičáctví, teď přijde ideologická masírka.

Ne, to není potřeba, stačí se přidržet Šoltýsové východiska - důrazu na konkrétního jedince - a použít onoho mnou odvozeného měřítka pro posuzování dějinných konstelací, tedy sexuální násilí na ženách. Pokud existuje masivní sexuální turismus (v globálním měřítku je ikonickou destinací Thajsko, ale můžeme zůstat v našich podmínkách a uvést Němce hledající uspokojení v českém pohraničí), je to špatné znamení. Pokud vycházejí inzeráty "Nabízím levné bydlení mladé ženě výměnou za občasné poskytnutí společnosti.", je to špatné znamení. Zůstává-li žena ve vztahu z ekonomických (ne-li existenčních) důvodů, je to špatné znamení. Pokud (ne)tolerujeme útisk žen v islámském světě v závislosti na tom, kolik má která země ropy, je to špatné znamení.

Co mají tyto jevy společného? Sice máme dokumenty jako Listina základních práv a svobod, deklarujeme rovnost, ovšem skutečností je, že míra práv jednotlivce je dána na globální i lokální úrovni objemem kapitálu, jímž disponuje. Je snadné nad tím zavírat oči, máme-li ho zrovna my více než jiní, je lákavé konstruovat teorie o tom, že je to v pořádku, přirozené... Ovšem uznáme-li, že bez ohledu na to, kam a komu se člověk narodí, je především člověkem, bytostí právě se základními právy a svobodami, těžko můžeme logiku kapitalismu přijmout, svět opravdu není v pořádku jen proto, že zrovna my se máme celkem dobře.

Na samý závěr zbývá vypořádat se s jedním výrazným aspektem inscenace. Ta může působit ve smyslu "žena = dobro, muž = zlo, žena = oběť, muž = pachatel", tento blog takové vidění spíše podporuje, než aby ho mírnil. To má dva důvody. Jednak postavení ženy je i dnes stále výrazně jiné (nesvobodnější) než muže, leccos z toho, co popsala de Beauvoir před sedmdesáti lety, stále platí. A z toho vlastně plyne ten druhý, je-li doménou muže tvořit a ženy udržovat, pak je to skutečně muž, kdo "tvořil velké dobro", čímž napáchal hromadu "malého zla" (tedy malého ne mírou utrpení, ale tím, že se týkalo jednotlivců).

A to budiž i pointa celého blogu a poučení z Gerty, kdokoliv se snaží nadchnout masy pro velkou myšlenku či ji udržovat (třeba neoliberální doktrínu), ptejme se jednak, kdo na to jak doplatí, ale též, co on(a) osobně z toho má a zda ona idea nekryje osobní zájmy, Gerta Schnirch je sice mrtvá, ale její inkarnace najdeme všude kolem nás, stačí jen přestat zavírat oči.

Poděkování

Netradičně zařadím i tuto sekci, pravdou je, že jsem vděčný za to, že Gerta vznikla. Nejdříve jedno poděkování mimo pořadí, ale věřím, že mi to ostatní odpustí.

Aneto, děkuji. Jsi duší této inscenace, Tvoje přirozenost a bezprostřednost je odzbrojující. Jsi mladá a talentovaná, nevím, kam Tě život zavane, ale pamatuj si, že to, čeho jsi nyní součástí, je velké a krásné. Přiznávám, že si neumím představit, co pro Tebe znamená prožívat na jevišti Gertin příběh, ale doufám, že jediný následek, jež to v Tobě zanechá, bude hlubší pochopení, základ pro výpověď silnou tak jako Tvůj hlas.

A teď už formálněji. Děkuji Kateřině Tučkové, že napsala Vyhnání Gerty Schnirch a otevřela tak důležité téma, o němž se ve "slušné společnosti" raději nemluví.

Děkuji inscenačnímu týmu. Agnieszce Páté-Oldak, jež kromě scény a kostýmů ke Gertě přispěla též inspirací. Davidu Hlaváčovi, zdatnému a zároveň citlivému hudebníkovi, který pochopil a využil potenciál jedenáctihlasého sboru. A Martinu Vokounovi, který se ujal dramaturgie, ustoupil do pozadí a nechal Šoltýsovou, ať si Gertu udělá plně po svém.

Děkuji Jaroslavě Koškové, Anetě Kalertové, Ivaně Machalové, Ireně Kristekové, Karolíně Půčkové, Magdaleně Jirounkové, Luciáně Tomášové, Kateřině Zapletalové, Zuzaně Částkové, Taťáně Havlové a Michaele Schönové za pokoru a nasazení jedné každé, za dřinu pro tým a celkové vyznění, za tu ohromnou energii, která z vás vyzařuje. A děkuji Michalu Kernovi a Dušanu Krausovi za to, že to ustojí a vnášejí do celku prvek, který tam být musí, byť být jeho ztělesněním je tak nevděčné.

Děkuji produkční Andree Machové za to, že do Šoltýsové chaosu vnáší řád a řeší "přízemní" organizační záležitosti, bez nichž by se sen nestal skutečností. Děkuji Jarmlie Štukové za vizuál a chystaný web. Děkuji Jiřímu Nečáskovi za fyzickou průpravu. Děkuji Radkovi Nečáskovi za všechnu podporu, již Šoltýsové dává.

Děkuji Svazu Němců v Praze za poskytnutí prostředků na realizaci Gerty. Děkuji a omlouvám se všem, na něž jsem zapomněl, není v tom úmysl.

A děkuji samozřejmě Dianě Šoltýsové, protože Gerta je její dítě, to ona si ji vysnila, promyslela a zrežírovala, je základním kamenem, na jejím úsilí stojí úsilí všech ostatních, a je též svorníkem, v němž se toto koncentruje a naplňuje, je tou, která vložila důvěru do všech zúčastněných a tito zase věří jí, jejímu pohledu na divadlo.

Závěr

Co zbývá? Taková trapná záležitost, procentuální hodnocení. Je Gerta dokonalá? Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že si to myslím. Ne, nemyslím. Sem tam bych našel něco, s čím mám trochu problém, a každé ze tří zhlédnutých představení bylo jiné, něco vyznělo lépe a něco hůře. Kdyby v této zemi existoval někdo další, jehož divadlo by bylo schopné mě takto po všech stránkách zaujmout, mohl bych tyto drobné vady na kráse zohlednit v souhrnném čísle. Jenže nikdo takový není. Pokud jde o Gertu, byl jsem na obou premiérách, byl jsem na první repríze a mám už vstupenku na každé zveřejněné představení do konce sezóny, jak bych mohl udělit méně než sto procent?

Sečteno a podtrženo, Gerta je jen jedna a stojí sama mimo jakékoliv srovnání, takže... Děkuji.