Recept na komedii podle Gillese Dyreka:

Ingredience: Dva milenecké páry méně či více vzdálené od bodu, kdy se stanou páry manželskými, byt jednoho z nich, čas večeře. Podstatný je výběr postav, jako základ vezměte obyčejné lidi, ani příliš inteligentní, ale ani příliš hloupé, lidi se svými vrtochy, nadějemi, nedostatky i přednostmi.

Postup: V prostoru bytu zadělejte těsto hry běžnou lidskou interakcí, pro potřeby kynutí přidejte kvasnice drobného nedorozumění. Ustupte stranou, zdržte se myšlenek na "vylepšení" těsta tunou samoúčelných rádobyvtipných iracionalit. Jen občas těsto promíchejte vařečkou přirozených pokusů o zamaskování rozporů pramenících z původního konfliktu myšleného a reálného drobnou a v danou chvíli vlastně i logickou lží.

Ve chvíli, kdy kynoucí těsto zcela naplní mísu uvěřitelnosti, upleťte z něj něco, co by snad mohlo vzdáleně připomínat vánočku, položte to na plech nadsázky a strčte na půl hodiny do trouby divadelní optiky.

V závěru řádně až pořádně vypečený zašmodrchanec vytáhněte z trouby a za zvuků praskajících bublin naporcujte ostrým nožem reality.

Dostanete tak komedii nabízející řadu vtipných momentů využívající prostoru, jejž divadlo nabízí, která neuráží vkus ani intelekt diváka, s postavami, které se nechovají, jako by právě prošly intenzivní péčí mozkových psíků (ekvivalent klínových psíků v jejich dekadentní variantě užití aplikovaných na vnitřní prostor hlavy).

Pokud jde o herecké výkony, Sandra Pogodová sice nejednou ujede do prostor určených dle mého silvestrovským estrádám, trio Jana Bernášková - Jiří Racek - Denny Ratajský se však nenechá strhnout a zachovává poměrně kultivovaný projev.

Sečteno a podtrženo, dostal jsem více, než jsem (s jistou dávkou obav) očekával, a rád se přidám k monotónii sedmdesátiprocentního hodnocení.