Říkejte mi celý den blbec, ale všeobecné nekritické nadšení touto inscenací nechápu. Mé výhrady už sice do značné míry ve svém hodnocení shrnul Josef, takže by zdánlivě nebylo nutné tento blog psát, mojí hlavní motivací je však vyrovnat se s určitou mou nelibostí k jisté linii dramatické tvorby. Korespondence V+W, Římské noci, Tvá ruka v mé dlani - co mají tyto hry společného? Jde o obyčejné příběhy neobyčejných osob a všechny jsem je hodnotil dost nízko. Dovolte mi v následujících řádcích rozebrat příčiny, uvědomuju si, že to bude převážně má autoterapie, nicméně, máte-li zájem, jste zváni.

Nezajímá mě bulvár. Jistě, jako pseudointelektuální pozér nemohu tvrdit nic jiného, přesto je to pravda. Co ale tato věta vlastně znamená? Zdaleka ne jen to, že nečtu Blesk a nesleduju "pokleslou zábavu komerčních televizí". Ne, ono sdělení bych mohl přeformulovat: Nepodléhám všeobecné fascinaci soukromými životy slavných. Nejde jen o to, že je mi jedno, kdo se kdy kde opil, případně kdo byl komu s kým nevěrný, těch důsledků je více.

Jako příklad vezměme reklamu se známou osobností, třeba velmi mladou zpěvačkou. Pokud by vystupovala v reklamě na pěveckou školu, v níž získala průpravu, to bych chápal. Pokud by propagovala krém proti akné, ještě bych byl ochoten to akceptovat, ač už zde někdo může vznést otázku, zda její dokonalá pleť je výsledkem aplikace onoho přípravku, vrozených dispozic či kombinace práce maskérek a grafiků ovládajících Photoshop.

Poněkud mimo se ale ocitám v případě, že se dotyčná s národem dělí o svůj výběr bruslí, horkovzdušné trouby či bankovního konta. Má takové doporučení objektivně větší váhu než tip od Hanky, která prodává kancelářské potřeby v krámku na rohu? Mělo by v případě, že si ona zpěvačka v civilním životě přivydělává pečením a finančním poradenstvím, přičemž se mezi kuchyní a schůzkami s klienty přepravuje na bruslích. To zní ovšem poněkud nepravděpodobně, že? Tak jaký má taková reklama smysl? Jde snad o soukromou snahu podpořit produkt, kterému dotyčná věří? Někdy snad, častější motivací podle mě ale budou peníze. Jenže proč je jí někdo ochoten za propagaci svého výrobku platit? Zřejmě proto, že to zkrátka funguje. A tak zůstává otázka, proč na to "skočí" dost lidí na to, aby se to výrobci vyplatilo - odpovědí bude právě ona obecná fascinace osobnostmi.

A jaká je souvislost výše uvedeného s inscenací Korespondence V+W? Jak už jsem napsal, jde o obyčejné příběhy neobyčejných lidí. A má otázka zůstává - proč by mě měl zajímat tuctový příběh jednoho manželství? Proč bych měl přes dvě hodiny sledovat jeho postupné odumírání? Proč by mě mělo zajímat prosté odvyprávění osudů dvou lidí z dob reálného socialismu? Proč by mě měl zajímat přítel v USA sledující ono bezútěšné dění z dálky bez možnosti jej jakkoliv ovlivnit?

Jinak, neradostná doba, manželé, kteří zůstali, on vcelku nepříjemný chlap, sukničkář, ona poněkud labilní žena, oba vzájemně se pomlouvající, zůstávající spolu tak nějak ze zvyku. Do trojice pak mužův přítel kdesi daleko věřící výhradně jemu bez ohledu na cokoliv, síla přátelství překovaná v zaslepenou důvěřivost. Všichni stárnoucí, potýkající se s problémy, jež pokročilý věk přináší. Proč ne, jako základní charakteristika postav pro komorní drama jistě použitelné. Jenže ono je to všechno, z východiska se stává cíl a možné zůstává možným, nevyřčeným.

Kde je nějaký obohacující prvek? Právě v tom, že jména oněch postav jsou Jan Werich, Zdena Werichová a Jiří Voskovec. A děj je "vyzobán" z bohaté korespondence mezi oběma pány. Přiznám se, že jsem tuto korespondenci nečetl a nemám nejmenší chuť tak učinit, ale klidně budu věřit tomu, že sestavit z takto obsáhlých a jistě poměrně nesourodých podkladů text divadelní hry byl pro Doru Viceníkovou náročný úkol. Dokonce i uznám, že po formální stránce je výsledek chvályhodný, jenže zároveň je pro mě zkrátka naprosto nezajímavý, to, co spoluautorka a dramaturgyně vybrala, si totiž stejně tak mohla "vycucat z prstu" a drtivá většina by vůbec nemusela být právě o těchto osobnostech, jejich soukromé osudy jsou totiž tuctové, jak už trefně napsal ve svém hodnocení Josef, o něčem takovém by "mohl vyprávět každý druhý soused".

Jenže inscenace se ze všech sil snaží tvářit, že je nesmírně důležité, že nejde o Frantu, Mařku a Pepíka, do boje za tuto tezi vyráží v plné polní a snaží se ji podpořit ve všech ohledech... Tedy vyjma samotného textu. Ten sice obsahuje pár velmi adresných výroků a dějových střípků, na můj vkus jde ale spíše o šidítko než o plnohodnotné ukotvení (a ospravedlnění).

Sečteno a podtrženo, mých padesát procent chápejte jako průměr devadesáti procent za formu a deseti procent za obsah, pokud vám však přijde jakkoliv přínosné vědomí, že banální příběh je spjat s konkrétními známými jedinci, Váš případný zážitek z návštěvy této inscenace bude jistě souznít se zdejší většinou.