Michal Novák a "Bob marley" se ve svých komentářích pídí po důvodech, jež by ospravedlnily útrapy titulního hrdiny, "Sofie" odkazuje na vyjádření Hany Burešové, že je to jeho hloupost a ziskuchtivost, jež si zaslouží být potrestány. Recenze se k tomuto tématu pro jistotu obšírněji nevyjadřují, ostatně i tak je toho dost, co lze strhat. Pro mě je však tato otázka zcela zásadní, odpověď pak neradostná, nicméně poměrně zřejmá.

Pán z Prasečkova je komedie o měšťácích šikanujících vidláka. Vezmeme-li v úvahu okolnosti jejího vzniku, není na tom nic zvláštního, Molière ji napsal na objednávku pro královský dvůr, a tak logicky odráží vkus zamýšleného obecenstva, stejně jako společenské poměry sedmnáctého století. Špatné charakterové rysy Pána z Prasečkova jsou navíc přiznaně zástupnou obhajobou toho, čím má tato postava projít, pravá příčina je hned na začátku jasně vyřčena jedním z konspirátorů - "kdyby pro nic jiného, už jen pro to jméno".

Rozeberme si jednotlivé aktéry podrobněji. Pán z Prasečkova je prý hloupý a ziskuchtivý. Ano, hloupý nepochybně je, navíc si rád nechá zalichotit. Na druhou stranu je ale též naivní a důvěřivý, nechápe velké město a rád se přimkne ke komukoliv, kdo mu zdánlivě nabídne pomocnou ruku, ostatně právě tento rys má značnou zásluhu na míře jeho strastí. A ziskuchtivost? Ale kdeže, tuto vlastnost je přece mnohem snazší přiřknout jeho protivníkům. Já tak na straně poražených vidím prosťáčka, "obyčejného člověka", který je sice poněkud sebestředný, ale v jádru "čistá duše".

A teď se podívejme, kdo stojí proti němu. Jednak Julie a Erast, mladí milenci, jejichž láska je ohrožena plánovaným Juliiným sňatkem s Pánem z Prasečkova. Jejich pohnutky jsou pochopitelné, nicméně jsou zároveň jen loutkami plnícími nápady skutečných strůjců úskoků. Těmi jsou Sbrigani a Nerina, párek protřelých vykuků, kteří si hned na začátku vyčítají (ve smyslu výčtu, nikoliv výčitek) své dřívější (zlo)činy, pro něž by je spíše než sláva měla čekat šibenice. Ochotně se ujímají úkolu "zachránit mladou lásku", k čemuž je podle nich ovšem nutné nepřítele zcela zničit. Proč? Prostě proto, že tak je to baví, navíc součástí jejich plánů je svou oběť "zcela oškubat", takže škodní na tom nebudou.

Kdybych měl hledat paralely v dnešní době, tak pro mě Pán z Prasečkova představuje babičku kupující si sadu "kouzelných" hrnců za osmdesát tisíc, Sbrigani s Nerinou pak zastupují podvodníky všeho druhu, od Viktora Koženého po týpka, který Vám na ulici výhodně prodá nejnovější iPhone, abyste doma zjistili, že jde o prázdnou krabičku s diodou uvnitř simulující funkčnost. Zhlédnout inscenaci pak znamená hodinu a půl sledovat, jak ti druzí tomu prvnímu "dávají sodu", vskutku ideologická perla na jedné ze scén Národního divadla (a též nový pohled na aktuální otázku "Pro koho vlastně Národní divadlo hraje?").

I kdybych však nechal předchozí stranou a přistoupil na (stále rozšířenější) hru "jsi v divadle, tak hlavně o ničem nepřemýšlej", zůstává toho dost, proč považuju tuto inscenaci za špatnou. Již to ale rozebrali jiní, ať už jde o pokus upřednostnit dramaticky slabý text, který původně sloužil jen jako věšák na hudebně taneční čísla, o žánrovou nevyhraněnost ústící ve slepenec, který je po částech ukázkou poctivého řemesla, ale jako celek budí značné rozpaky, předlouhou expozici, která se snad ani nesnaží být vtipná, či mimořádně trapné výstupy Filipa Rajmonta coby šíleného doktora, jenž by sám potřeboval terapii (a opět zde vrtá ideový červík, interpretace této postavy v kontextu příběhu je také značně problematická) a Václava Postráneckého v ženských šatech (vše bych možná dokázal odpustil, ale "prdící vějíř"?).

A málem bych zapomněl na jeden pro mě značně iritující detail - jedna z taškařic zahrnuje falešné vlámské kupce, jimž má Pán z Prasečkova dlužit značné peníze. Ačkoliv je opakovaně řečeno, že jde o vlámské obchodníky, na scéně se pohybují vousaté postavy v turbanech, zatímco v podkesu zní hudba s orientálními motivy. Že by vtip, který jsem nepochopil? Či snad polovičatý pokus o aktualizaci?

Sečteno a podtrženo, pokud existuje nějaký důvod, proč Pána z Prasečkova vytahovat z hlubin zapomnění zpět na jeviště, Hana Burešová ho podle mě opravdu nenašla.