Ohrožené druhy jsou dítkem Petra Zelenky, dítkem tak dobře živeným, až se z něj stal poněkud nevzhledný cvalík. Reklama, pojem vzbuzující emoce, svět tak trochu sám pro sebe, jenž ale existuje jen díky realitě dneška, vychází ze samé podstaty uspořádání dnešní společnosti. Poukázat skrze příběh lidí z tohoto oboru na prohnilé základy, na nichž staví představa našeho blahobytu, to je jistě zajímavý a pozornosti hodný záměr. Ale jak se říká, kdo chce víc, nemá nic.

Abych poukázal na základní problém této inscenace, vypůjčím si z ní jednu myšlenku. Kdysi dávno existoval úspěch a neúspěch, dva vzdálené extrémy, mezi nimiž byl široký prostor, v němž se pohybovala většina lidí, kteří občas vyhráli, občas prohráli, ale celkově byli tak nějak na svém. Moderní doba však tyto protiklady natolik sblížila, že se onen prostor změnil v ostrou hranu, na níž je prakticky nemožné se udržet, jedinec je tak buď vítěz, nebo poražený.

To je teze, již je možno vztáhnout třeba právě na marketing a obchod obecně, v globalizovaném světě s v podstatě neomezenou konkurencí buďto uspějete, nebo upadnete v zapomnění. Ohrožené druhy však tento přístup aplikují na všechny aspekty životů hlavních postav.

Petr Zelenka nashromáždil úctyhodné množství materiálu. Bez nadsázky si dovolím tvrdit, že skromnější divadlo by z něj zvládlo sestavit tematickou sezónu čítající pět až šest hodinu a půl trvajících inscenací, jež by měly jednotící myšlenku, leč navzájem by se lišily co do obsahu i formy, přičemž by celek obsáhl vše od intimních dramat pro dva herce (a jistě by se dalo "ušít" i nějaké to monodrama) po akcí nabité komedie pro celý soubor. Jak se ale vypořádat se situací, kdy máte k dispozici jedinou šanci, jeden večer? Zvolené řešení "prostě se to tam musí vejít všechno" je z diváckého hlediska přinejmenším rozpačité.

Výsledkem je inscenace, v níž se pět až šest hlavních postav stává loutkami v rukou autora/režiséra, loutkami, jež rezignovaly na osobitost a čitelnost sebe sama a jednají tak, jak je právě potřeba. Chvíli jsou zásadové, chvíli váhající, chvíli dobré, chvíli zlé, přičemž všechny se potácejí ode zdi ke zdi tak, jak si to žádá ta která scéna. I tempo se dosti mění, po až rozhazovačné první půli uvozené matoucím vtípkem na diváka přichází zběsilá klipovitost, jež je v závěru nahrazena smířlivým poklidem.

Aby předchozí odstavec nevyzněl špatné, Petr Zelenka je zručný kumštýř, každá jednotlivost je uvěřitelná a pro mě i zajímavá, taktéž celkový vývoj každého charakteru by se dal akceptovat... Kdyby ovšem vše nebylo směstnáno do tak omezeného času (a to nejen divákova, ale i hry samotné). Když se vrátím k oné metafoře o balancování na hraně, všechny postavy žijí nadoraz, cokoliv učiní, je osudové a potřebné, pomalu každý nádech má svůj smysl a musí se stát právě tak, jak se stane, aby celek držel pohromadě, není čas se zastavit a zamyslet, show must go on. Ať už jde o profesní či osobní stránku, vše je přeexponované. Výsledek mi připomněl vystoupení artistů, kde každý pohyb je přesně promyšlený a nutný, jediné zaváhání by znamenalo, že někdo spadne z hrazdy na tvrdou zem manéže, na záchranné sítě se tu nehraje.

Je otázkou, zda má vůbec smysl u takto silně režisérského divadla hodnotit herecké výkony. Vzhledem k prostoru jednotlivých postav ale myslím, že rozhodně ano. Pro mě na celé čáře vyhrála mužská část souboru. Igor Bareš dostal roli, která mu prostě sedí - profesně úspěšný, leč v soukromí nešťastný homosexuál Jan je přesně ten typ, který snad ani neumí zahrát jinak než výborně. Michal Kern ve "vedlejší z hlavních rolí" coby Janův přítel Hanka podává výkon důstojný, leč obávám se, že ve výsledku vzhledem k určité marginalitě ve vztahu k ostatním nedojde patřičného ocenění. Jan Dolanský coby nadšený mladík Pavel nezklame, ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že jeho projev je nejvíce předurčen. Jiří Štěpnička coby hlavní aktér příběhu Jiří Čejka se podle mě velmi dobře vyrovnal s veletoči, které jeho postavě připravil Petr Zelenka, řekl bych, že konzistentnost jeho projevu má velikou zásluhu na tom, že inscenace jako taková působí alespoň trochu jednotně.

Méně chvály však mám pro obě dámy. U Miluše Šplechtové v sobě ještě zápasím s tendencí přičíst určitou nečitelnost a falešné tóny na triko panu režisérovi, obsazení Sabiny Králové ale považuji za přehmat. Po úvodní scéně jsem sice měl zpětně vůli omluvit její zcela "mimoidní" projev z počátku skrytou povahou viděného, ovšem to, že v oné poloze setrvávala i nadále, už "objektivními" příčinami sám před sebou neobhájím. Ačkoliv se postupně trochu "usadila" v rámci inscenace ji považuju za největší "kaňku".

Sečteno a podtrženo, Ohrožené druhy jsou loutkohrou, jež diváka pohltí, aby jej po třech hodinách vyplivla bez ohledu na jeho vůli a myšlenku, co si z představení odnese, nabízí toho totiž tolik, že není možné vše udržet, přičemž neposkytuje vodítka, na co se soustředit.