Máme oči, ale zrak nám chybí, máme uši, ale sluchu postrádáme. Legenda mluví o zvonech pod mořskou hladinou, jež stále znějí, zaslechnout je však může jen ten, kdo již ztratil naději. Ale co my, kteří nehledáme? Širší pud sebezáchovy nám velí zabezpečit své potomky, proto hromadíme pozemské statky, věříme, že máme-li přebytek v časech dostatku, budeme mít dostatek v časech nouze.

Co když se ale prostředek změnil v cíl? Nevidíme vznešenost prázdnoty, neslyšíme hlas ticha, obklopeni majetkem jsme slepí a hluší, stavíme zeď vnějšího, abychom nemuseli pohlédnout do svého nitra, abychom neslyšeli svůj vlastní strach. Je síla víry podmíněna absencí svého předmětu? Lze naplnění dosáhnout jen skrze vzdání se sebe sama? A co na to Matka Tereza?

Tato samaritánka je značně kontroverzní postavou dějin. Na jednu stranu je dávána za vzor křesťanské lásky, na druhou stranu křesťanství jako takové nebylo v její misi klíčové, hnala ji obecná touha pomáhat těm, kteří to potřebují. Pokud jde o duchovní rovinu, bylo jejím přáním, aby lidé žili v souladu se svými bohy, ať už jim říkali či si je představovali jakkoliv.

Bylo by proto smutné, pokud by hra, jež se tváří býti náhledem do jejího života, byla konvenční s tendencí sklouzávat k uhlazenému pohledu na duchovno i materiálno. Toho se však v případě inscenace Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) opravdu bát nemusíte. Titulní osoba je ztělesněna kontratenorem Janem Mikuškem, na první pohled poněkud zvláštní volba, ovšem když si vedle sebe položíte fotografie obou v jeptiškovském oděvu, rozhodně je zde neoddiskutovatelná podobnost (přičemž se samozřejmě nabízí otázka, zda by to nedopadlo stejně, kdyby se do téhož stejnokroje neoblékla třeba krejčovská panna). Navíc je tak velmi dobře akcentována myšlenka, že každý člověk je především člověkem, bez ohledu na pohlaví (a šířeji pak náboženství či rasu). Ta je v inscenaci stejným způsobem podpořena též Lakšmí Jiřího Waňky, jenž ztvárňuje bohyni s podobou docela atraktivní ženy.

Příběh je prostý tak jako život v prostorách útulku pro umírající, kde se odehrává. Matka Tereza se společně s řadovou/řádovou sestrou Andreou v podání Lucie Trmíkové stará o umírajícího Rinzaie (Miloslav Mejzlík). Je zde přítomna Terezina tvrdost a důslednost i všeobjímající ničeho lidského se neštítící láska, jež je postavena do kontrastu k zpočátku odmítavému postoji Andrey, novicky v těchto končinách.

Není to ale vnější dění, v čem spočívá síla inscenace. To je vlastně jen mimoděčnou projekcí vnitřního zápasu všech zúčastněných. Nejvýraznější je dle očekávání právě u Matky Terezy. Je líčena jako žena, jež touží po naplnění, její nitro je ale prázdné. Kdo by čekal neochvějnou oporu v osobním vztahu s bohem, bude zklamán, pokud lze hovořit o zdroji energie, pak je to právě touha. A strach z prázdnoty, zvenčí nečitelný skrze těžký závoj rituálu, pokory a materiální prostoty.

Rovnocennou partnerkou herectví je pak hudba Miloše Orsona Štědroně, jež dle potřeby přechází mezi rozličnými polohami, v jednu chvíli znepokojující a burcující, vzápětí nadpozemská až božská, za chvíli zase lidsky dojemná a tklivá. Trio hudebníků si skrze svoji produkci pohrává s divákovými emocemi dle libosti a důrazně (a přesto nenásilně) je formuje do ideálního rozpoložení potřebného pro tu kterou scénu. Vše je pak propojeno právě hlasem Jana Mikuška, jenž se suverénně pohybuje všemi rozměry představení, jako by pro něj snad ani neplatily zákony tohoto světa.

Sečteno a podtrženo, Lamento se dotýká od pozlátka civilizace oproštěných kořenů člověčenství stejně jako božské podstaty nezatížené představami toho kterého národa a svým vlastním úchvatným způsobem hledá vztahy mezi nimi.