Varování: Pokud Vám přijde, že anotace ke hře obsahuje všechny potřebné informace, a nechcete vědět více, dále již nečtěte.

Hra Dračí doupě je pro mě osobně (nejen v kontextu Dejvického divadla) výjimečná. Oproti jiným inscenacím zde totiž došlo k vývoji, kdy rozčarování z první poloviny bylo vystřídáno uklidňujícím uspokojením poloviny druhé.

Čím to? V první polovině se setkáváme se starými přáteli Ivanem (Trojanem) a Davidem (Novotným), kteří se po letech setkávají v lese, v němž podle různých náznaků už kdysi byli a nejspíše se na onom místě něco nepěkného stalo. Úvod, kdy se divák seznamuje s postavami, je úžasný, kontrast typických hereckých póz obou herců vytváří bohatý vyvážený celek.

Neuplyne však mnoho času a na jevišti se objevují a zase mizí další postavy. Celkově se během první poloviny dočkáme tří scén Ivan-David-někdo, přičemž tyto spolu zdánlivě vůbec nesouvisejí.

Nejdříve je to tajemná scéna s Klárou Melíškovou v roli bezdomovkyně s nadpřirozenými schopnostmi, při jejímž monologu jsem hltal každé její slovo, takto silný dojem ve mně dosud nezanechala.

Následuje Martin Myšička coby voják, jenž si je vědom, že mu zbraň dodává převahu a svoji moc neváhá využít k vlastnímu obohacení, skrze tuto scénu jsou pranýřovány snad všechny nešvary moderní armády, Myšičkův výkon mi však příliš nesedl, což bylo způsobeno pravděpodobně tím, že si ho spojuji s trochu jinými rolemi než "úplatná vylízaná guma".

První polovinu uzavírá výstup Kláry Issové coby "party girl", jež se náhodou ocitla v hlubokém lese, což ale není důvod se nebavit všemi způsoby, jež jí život nabízí skrze Ivana s Davidem, kteří u sebe navíc mají nějaký ten alkohol. V této scéně se též lehce nadzdvihne závoj halící temnou minulost.

Přichází přestávka a mně hlavou víří tři písmena v divokém reji se dvěma interpunkčními znaménky, konkrétně WTF?! Předpokládám ale, že to byl přesně autorův záměr, divák hladovějící po vysvětlení je dokonale připraven, aby přijal jakékoliv sdělení, jež mu autor poskytne. I když, někde na dně mysli se mi povalovala myšlenka, že by druhá polovina mohla pokračovat ve stejném duchu jako první a divák by byl ponechán napospas vlastní interpretaci.

K tomu ovšem nedošlo, druhá půle sotva začala a vše bylo hned jinak, nechci prozradit mnoho, tak jen letmé postřehy. Hra se přesouvá do reálnější roviny, veškeré otázky jsou zodpovězeny (ač jiné mohou být vyvolány), konečně se dozvíte, proč se hra jmenuje Dračí doupě... A Martin Myšička si alespoň u mě napravil slabší dojem z první poloviny. A dobrá rada platná vlastně pro celou hru - nevěřte nikomu a ničemu.

Sečteno a podtrženo, Viliam Klimáček ví, jak pracovat s divákovými emocemi, herci Dejvického divadla vesměs podávají výkony, na něž je (jimi zmlsaný) divák zvyklý, přesto však můj dojem z celku není tak silný, jak bych čekal.