Viděli jste Pana Polštáře v Činoherním klubu? Já ano, tak před osmi lety. A nejsilnější vzpomínka, jež mi z něj uvízla v hlavě, je, jak stojím o přestávce před divadlem a zapaluju jednu cigaretu od druhé, abych se uklidnil. Možná bych to dnes vnímal jinak, ale tenkrát to pro mě byla sonda do krutého světa, v němž bylo zlo všudypřítomné a bylo ho tolik, že mi ve výsledku přišlo metafyzické, existující samo o sobě a v dění na jevišti se jen zhmotňující.

Pán polštářů takový není. Naštěstí. McDonaghův text totiž podrobně vykresluje, kde se to které zlo bere, proč je každá z postav taková, jakou ji sledujeme v daných situacích. A přijde mi, že Tomáš Staněk ony motivace ještě zvýraznil, byť může jít o kombinaci záměru a štěstí na herce, jež měl zrovna k dispozici (no, pravdou je, že i tak si obsazení zvolil, takže štěstěna zde hraje roli spíše okrajovou).

Stručně řečeno text a následně inscenace ukazují, že každý jsme nějaký, něco jsme prožili, neseme si to s sebou a snažíme se s tím nějak vyrovnat. To sice může vypadat banálně, leč mám čím dál silnější pocit, že to je ta nejhlubší pravda, již lze o člověku vyjevit. Nebudu to dále rozebírat, bylo by z toho nudné sáhodlouhé teoretizování přímo nesouvisející s inscenací (věřte mi, za uplynulého půl roku jsem takových napsal a zase smazal pět), přejdu rovnou k rozboru jednotlivých postav a jejich představitelů.

Michal

To nejlepší na začátek, Kryštof Lepšík coby Michal se objeví jen v jediné scéně, ale jaká je radost ho sledovat! V Činoherním klubu ztvárnil tuto postavu Marek Taclík a jeho fyziognomie předurčila interpretaci silně mentálně zaostalého hromotluka, u něhož nikdy nevíte, co se mu honí hlavou, ale má sílu vám provést cokoliv, co si zrovna zamane.

Lepšík je svým způsobem pravý opak, na první pohled roztomilý klučina, kterému byste rádi dali lízátko, přičemž se i chová jako bezstarostné dítě. Jak je to možné, přihlédneme-li k tomu, co Michal prožil? Vysvětlení je prosté, před traumatem se utekl do minulosti, psychicky se navrátil do předškolního věku, v němž byl v jeho vzpomínkách svět bezpečným místem.
A Lepšík tento regres hraje přesvědčivě, jeho přítomnost na jevišti mění celu v pokoj mateřské školky, rozpor mezi psychickým a fyzickým věkem se odráží jen v občasných ticích, vnějškově bezchybný dojem.

A postava funguje i vnitřně, jsa malým dítětem nemá zvnitřněny koncepty dobra a zla, nechápe důsledky svých činů, od bratra slyší pohádky a poháněn přirozenou zvědavostí je experimentálně zkoumá. Následky jeho jednání jsou sice děsivé, avšak on sám strach nenahání, v jeho povaze se neobjevuje ani dětská tvrdohlavost, je to prostě miláček. Zároveň věříme Katurianovi, když o Michalovi říká, že není hloupý, jen některé věci chápe pomaleji, ač má jistě výrazně nízké IQ (definované poměrem psychického a fyzického věku), nahlíženo v kontextu subjektivního věku, v němž se ukrývá před nesnesitelnou realitou, je bystrý.

Katurian

Katurian je zdánlivě hlavní postavou, kolem něj se přece vše točí. Jenže je do značné míry katalyzátorem, tedy prvkem podstatným pro chemickou reakci, který se jí ale sám neúčastní. Obsazení Richarda Juana Rozkovce považuji za velmi dobrý nápad, jeho schopnost hrát pouhou svou přítomností na jevišti, o níž už jsem psal jinde, je zde maximálně zužitkována hned ze začátku, Katurian je zatčen a vyslýchán, aniž by tušil proč, v Rozkovcově klidném bytí se odráží jak jistota, že neudělal nic špatného, tak strach ze samotné situace, že si jej vzali do parády zástupci svrchované moci.

A pravdou je, že skutečně nic špatného neudělal. Ano, píše své drastické pohádky, je to ale jeho způsob vyrovnávání se s tím, čeho byl v dětství svědkem, přičemž je to způsob ze všech možností, jež mě napadají, ten nejneškodnější. Tedy sám o sobě, v kombinaci s Michalovými reakcemi je zdrojem strašných činů, jenže jak by to kdokoliv mohl zazlívat "pouhému spisovateli"?

Škoda jen, že ve chvíli, kdy dojde na Katurianovo autonomní jednání, Rozkovec váhá. Scéna s Michalem ještě funguje, na premiéře měl Rozkovec na jejím konci v očích mrazivě prázdný výraz, v němž se zračilo uvědomění si, co Michal spáchal a jak k tomu o sám přispěl, stejně jako bolest ze ztráty bratra a tušení blízkého konce (na první repríze už to tam tak silně nebylo, ale třeba se to ještě vrátí).

Hlavní potíž spočívá v samotném závěru, kdy jsem mu coby Katurianovi nevěřil podřízení se jedinému cíli, totiž záchraně svých pohádek. Ale hodit to celé na Rozkovce by nebylo fér, je to problém někde uvnitř trojúhelníku herecká akce (všech v tu chvíli přítomných na jevišti) - režisér - já coby divák.

Ariel

Pokud obsazení Rozkovce jako Katuriana byla z mého pohledu dobrá volba, potom Jan Búrik coby Ariel je řekněme velké překvapení. Tupolski se o Arielovi vyjadřuje ve smyslu, že je to dobrý hlídací pes, divoký leč nepříliš chytrý, surovec poslouchající rozkazy. A právě tak ho skutečně hrál Jaromír Dulava v Činoherním klubu. Jenže Búrik je medvídek, bernardýn, který vám přinese soudek rumu a radostí olízne tvář, jak by mohl zahrát mučitele?

A tady právě přichází ke slovu Staňkova prozíravost. Ona tupá drsnost je jen jednou Arielovou stránkou, v průběhu děje však zjišťujeme, že pod tvrdou slupkou je přece jen výrazně měkčí dužina. Stejně jako Katurian i on se svým jednáním vyrovnává s minulostí, jeho konání mu přináší v jedné rovině uspokojení, byť v jiné mu není příjemné. Když už došlo na psí metafory, vzpomínám si, jak jsem kdysi putoval rumunskými horami, blížili jsme se k salaši a přišli nás přivítat ovčáčtí psi, z povzdálí na nás štěkali. Bylo mezi nimi i jedno štěně, očividně právě ve výcviku. A bylo půvabné i smutné zároveň, jak se v něm mísily instinkty s výchovou, rádo by se s námi mazlilo, ale zároveň už mělo vštípeno, že takhle ne, takže se k nám několikrát opatrně a dychtivě přiblížilo, aby se na poslední chvíli rozštěkalo a navrátilo do smečky.

A podobně se to má s Búrikovým Arielem, v němž se celou dobu pere vědomí povinnosti hnané ztotožněním minulých démonů s tím, koho si myslí, že má před sebou, a v základu mírná povaha, hlubší lidský přístup, Búrikovo obsazení "proti typu" slouží k vyjádření Arielovy rozpolcenosti. Ovšem vyvážit obě složky je i tak náročný úkol, na premiéře to dost skřípalo, Búrikovi jsem ve chvílích, kdy mělo dojít na mučení, nevěřil, na první repríze už však došlo k výraznému zlepšení, zřejmě se dokázal napojit na nějakou svou skrytou temnou stránku.

Tupolski

Dominantního vyšetřovatele Tupolského ztvárnil Jan Battěk, ze zúčastněných herců největší eso, pro mě však zároveň nejslabší článek. Přitom problém opět není přímo v něm, svou postavu má vybudovanou konzistentně a podává ji přesvědčivě, akorát tak úplně nesouzní s McDonaghovým textem. Oním kritickým bodem je replika, kdy Tupolski říká Katurianovi něco jako "Můj otec byl agresivní opilec, jsem snad já agresivní opilec? Sice jsem, ale to s tím nesouvisí."

Potíž je, že Battěkův-Staňkův Tupolski agresivní opilec není. Prostě není. Agresivitu tak, jak ji obvykle chápeme, v jeho chování nenajdeme, opilectví pak tušíme jen díky tomu, že si před námi ostentativně nalévá z placatky do kafe. Škoda, že tu Staněk do textu nezasáhl a neupravil jej podle toho, co je k vidění, vzhledem k tomu, že o Tupolského otci se jinak nic nedozvíme, by se dala ona charakteristika libovolně změnit.

Osobně bych volil diagnózu sadistický narcista, ať už coby skutečnou poruchu osobnosti či výrazné osobnostní rysy. To je totiž přesně to, co a jak si Tupolski ve své pozici uspokojuje. Vnímá sám sebe jako (vše)mocného ochránce nevědomé masy, přičemž místo špinění si rukou hrubým násilím (jež přenechává Arielovi) hraje o psychickou nadřazenost, užívá si, že má v hrsti Katurianův osud, mučí jej odepřením jeho posledního přání, projeví se i v jeho skonu.

A tato interpretace je zároveň děsivější a hodnější zamyšlení, než kdyby byl skutečně agresivním opilcem, jeho jednání je navenek uhlazené a téměř sympatické, nezúčastněný pozorovatel by ho z odstupu nejspíše vyhodnotil jako dobrého policistu oddaného službě, až při bližším pohledu vidíme jeho odvrácenou stranu, která se projevuje v kontaktu s těmi, kteří to už nikomu neřeknou, přičemž ani tehdy nedochází k přímým projevům konvenčního násilí, své běsy si pečlivě drží v sobě.

Závěr

A to by stačilo, místo zobecňujícího shrnutí (jak jsou na jednotlivých postavách vidět různé způsoby vyrovnávání se s minulostí a co si z toho můžeme odnést my diváci) jen jedna poznámka. Změna titulu z Pan Polštář na Pán polštářů je nápad, který si též zaslouží vyzdvihnout. Stejně jako pan Polštář coby pohádková postava je totiž i "pán polštářů" (ten, který zachází s polštáři) významným motivem.

A dualita pan Polštář/pán polštářů (stejně jako samotný polštář, na němž znaveni spočíváme, ale může se též stát smrtícím nástrojem) odráží veškeré rozpory, jež v textu najdeme - Michalovu zvídavost měnící se v obludnost, Katurianovo neškodné psaní s tragickými následky, Arielovo potácení se mezi brutalitou a lidskostí, Tupolského temné sklony sloužící strážení pořádku. Takže přece jen obecné mudrování na závěr, jsme zvyklý dělit realitu na dobré a zlé, jenže často je toto rozlišení otázkou kontextu či úhlu pohledu.

Sečteno a podtrženo, Pán polštářů je inscenací, díky nimž jsem (konečně) docenil McDonaghův text. Budete-li mít možnost ji zhlédnout (což není samozřejmé, kromě premiéry a první reprízy před půl rokem se bude hrát až teď o víkendu na festivalu OLDstars on the ROUD a kdo ví, kdy a zda bude další šance), velmi doporučuji ji nepropást.