Výlet do říše snů

Pojďme si na začátek trochu zafantazírovat, slibuju, že důvod se časem vyjeví. Představte si závěrečnou scénu Tramvaje do stanice Touha. Co se stalo dosud? Blanche DuBois, éterická žena sledující, jak se jistoty jejího bezstarostného dětství rozpadly v prach, přijela za svou sestrou Stellou, aby u ní nalezla útočiště. Poslední bezpečné místo se však mění v peklo, vše je dovršeno tím, že je Blanche znásilněna svým švagrem Stanleyem, čemuž Stella - poslední člen rodiny sdílející její minulost a člověk, který by měl stát vždy na její straně - odmítá uvěřit. Zlomená Blanche se tak zcela uzavírá do svého imaginárního světa, v němž si pro ni má přijet nezištný milionář, aby ji zahrnul blahobytem čistě proto, že jej těší její přítomnost. V tomto okamžiku na jeviště přichází doktor se zdravotní sestrou, aby Blanche odvedli do psychiatrické léčebny, pohledy diváků i některých postav se rozostřují slzami, emoce bouří, nádherná ukázka poctivého dramatu.

A teď si představte, že dojde k jedné z následujících situací (či lépe kombinaci několika z nich):
- doktor je cizinec, šlape si na jazyk a jméno Blanche vyslovuje tak, jak se píše ("Která s fás je blanche dubojs?")
- Stella se se slzami v očích zeptá doktora "Postaráte se o ni, že ano?", načež doktor úlisně odpoví "Ale to víte, že jo, paninko, dobře se o ni postaráme.", přičemž si významně poupraví kalhoty v rozkroku
- zdravotní sestra je očividně opilá, nejdříve se snaží odvést Stanleyho, poté Stellu, až na třetí pokus se chopí Blanche (přičemž cestou k ní ještě přepadne přes židli)
- doktor "odvede" Blanche tím, že ji uštědří kopanec do pozadí se slovy "Hybaj pošuku!"
- Blanche odchází a všechny postavy si sborově začnou prozpěvovat Nohavicův Pavilón číslo pět ("Dostal jsem papíry na hlavu, žiju v ústavu, kde se léčí rozum...")
- doktor při odchodu šlápne Blanche na příliš dlouhé šaty, ty z ní spadnou a divákům se naskytne pohled na její spodní prádlo potištěné postavičkami Šmoulů
- na scénu vejde od pohledu senilní důchodkyně a s nevinným výrazem se zeptá kterékoliv postavy "Neviděl(a) jste tu moji Fifinku? Už se mi zase zaběhla."

Jaká by byla reakce publika? Pokud se dosud hrálo "klasicky", pak nejspíše znechucení či minimálně tázavě pozdvižené obočí. Klidně se ale vsadím, že ještě předtím by (bylo-li by to dobře provedeno) hlediště zaburácelo smíchem. Obecenstvo by si prostě nemohlo pomoct a smálo se bez ohledu na to, že by onen vtip nezapadal do aktuální atmosféry, nevycházel by z děje ani charakteristiky postav, případně by dokonce šel proti nim.

Nejsem psycholog ani "humorolog", takže se nebudu pouštět do rozboru, proč tomu tak je, nicméně existuje odrůda komiky, jež zkrátka funguje sama o sobě, můžete ji použít naprosto kdekoliv a kdykoliv a máte prakticky jistotu, že se dostaví kýžený efekt. Pravděpodobně už tuto oblast prozkoumala nějaká moudrá hlava a výsledky vydala knižně, tipuju, že by to (nejen) v USA mohl být bestseller mezi autory sitcomů určených pro regionální televize, v našich poměrech bych pak výtisky hledal třeba v knihovničkách režisérů některých komerčních divadel.

Napište (o) panu řediteli

Odložme ale laciné žerty stranou a přesuňme se do Divadla na Vinohradech. Možná si vzpomenete na období, kdy bylo potvrzeno, že tuto scénu povede Tomáš Töpfer. Byly to bouřlivé časy, na budoucího pana ředitele se sneslo hejno krvežíznivých dravců snažících se dokázat, že na takový post nemá cokoliv, co je třeba. Pro tuto chvíli si vyberu jeho vystoupení v pořadu Hyde park, k vidění na http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/165830-topfer-chysta-pro-vinohrady-novy-tym/, konkrétně tento úryvek:

Ladislav Frej (31:11): "To není to samý být ředitel soukromýho divadla a být ředitelem divadla, který spravuje magistrát Prahy."

Tomáš Töpfer (34:28): "A co se týče soukromého a magistrátního divadla, ono v tom totiž velkej rozdíl neni. Divadlo je buď dobrý, anebo špatný. A divadlo se buď řídí dobře, anebo špatně. A když ho budu řídit špatně, tak odtamtaď odejdu anebo mě odtamtaď vyhoděj."

Přiznám se, že přes veškeré své výhrady k panu Töpferovi i přes mé nízké hodnocení některých inscenací Divadla Na Fidlovačce oceňuji způsob, jakým toto divadlo vedl. Na jednu stranu na hlavní scéně uváděl divácky vděčné, leč z uměleckého hlediska prázdné tituly, takzvané "řachandy", v nichž nešlo o víc (a nikdo se to ani nesnažil předstírat) než diváka co nejvíce rozesmát. Svědomím Fidlovačky jako celku pak byla Komorní Fidlovačka, na níž se objevovaly tituly náročnější, tyto občas pronikly i na velkou scénu (naposledy asi Shapira). Šlo o model, jenž zajišťoval vysokou míru soběstačnosti a zároveň mohl uspokojit širší publikum než čistě bulvární divadla. A co je podstatné, šlo o model vhodný ne pro "dobré nebo špatné divadlo", nýbrž právě o model vhodný pro divadlo soukromé.

Slovo tvůrců

Než se konečně pustím do samotného rozboru inscenace Zkrocení zlé ženy, jako poslední východisko uvedu pár citací z materiálů dostupných na webu Divadla na Vinohradech, první je přímo ze stránky inscenace, ostatní pak z měsíčníku DnV:

"Jak tedy vykládat Zkrocení zlé ženy dnes? Od dob renesance se ženské a mužské role a vztah mezi nimi samozřejmě zásadně proměnily, ale některé principy vztahu mezi mužem a ženou jsou nadčasové. Shakespearovská komedie je tedy, viděno současným okem, více než jen humornou slovní bitvou opačných pohlaví. Je chytrým zrcadlem vztahů mezi mužem a ženou, životními partnery, ale také mezi otcem i dcerou či synem. Dotýká se základních hodnot, jakými jsou rodina a obyčejné lidské štěstí."

"Shakespearova komedie je tedy, viděno současným okem, více než jen humornou slovní bitvou opačných pohlaví. Je chytrým zrcadlem vztahů mezi mužem a ženou, životními partnery, ale také mezi otcem a jeho dětmi. Dotýká se základních hodnot, jakými jsou rodina a obyčejné štěstí, život (pro)žitý v obdivu, lásce a úctě jednoho k druhému. Zkrocení zlé ženy tak sice zůstává renesanční fraškou, která se zhlédla v antice, ale humorem a moudrostí je blízká i divákům v jedenadvacátém století."

"Ve staré vinohradské zkušebně se proto sešli všichni aktéři nové inscenace pod vedením režiséra Juraje Deáka. Společně objevují svět shakespearovské komedie, kde se mísí vlivy commedie dell’arte i velké renesanční epochy vzdělanosti a objevů. Nové nastudování se totiž ponese, v tom nejlepším slova smyslu, v duchu klasickém a tradičním."

Ideologický koutek

Tak, kostky jsou vrženy a můžeme sčítat body na nich. Jaká tedy je "Zkrocenka" Divadla na Vinohradech? U této hry je pro mě pro celkové vyznění podstatná otázka, proč je Kateřina tak zlá. Vzhledem k tomu, čím vším má projít, oceňuji, když její zloba nemá viditelnou podstatu, ostatně sám Shakespeare nad tím nejspíše nepřemýšlel, zlé ženy existují a existovaly a tehdejší světařád velel podřízenost ženy muži, pokud se objevila nějaká vzpírající se svému "přirozenému údělu", zasloužila si být "usměrněna". Pokud už tvůrci přistoupí k psychologizaci, přijatelným se mi jeví býti vysvětlení, že Kateřina žárlí na svou mladší sestru Bianku, jíž se nemůže v žádném ohledu vyrovnat, přičemž místo smíření se se stavem věcí volí vztek.

Dramaturg Patrick Fridrichovský (či snad sám režisér Juraj Deák?) však přichází s promyšlenější a vlastně i uvěřitelnější verzí - Bianka je ctnostná jen zdánlivě, brzy se však vyjeví, že je ve skutečnosti "rozmazleným frackem". Namísto andělské bytosti se divákovi odhaluje tatínkova holčička, jež jej má omotaného kolem prstu a dostane od něj vše, čeho se jí zachce. Využívá k tomu dětinského trucování a předstíraného pláče, prostředků příznačných pro rané dětství, jež při správné výchově přestanou záhy účinkovat. Jenže Battista Minola na své dceři velmi lpí a zřejmě jí nebyl nikdy schopen cokoliv odmítnout, důsledkem čehož je každý spor mezi ní a Kateřinou vždy rozhodnut v Biančin prospěch. Kateřina se cítí odstrčená, nenachází zastání a její vztek vychází z léta živené frustrace, je pochopitelný a přirozený, na začátku hry je "zlá žena" raněnou laní, štvanou zvěří bez byť příslibu útočiště.

A co následuje? Přichází Petruccio, aby pokračoval v psychickém mučení Kateřiny a přidal i fyzické, jeho vytrvalé snažení nese své plody a zlomená Kateřina se zcela vzdává své vůle, zaujímá místo loutky, jež má jediné právo - na slovo poslouchat svého muže. A dokonce ve svém novém postavení nachází uspokojení. Aby ne, skýtá jí přízeň muže, kteroužto dosud nepoznala, v manželství konečně nalézá to, co nepoznala ve vztahu s otcem. A že tím ztratila sama sebe? Stejně jí "vlastní hlava" nikdy nic dobrého nepřinesla.

A jak jsou na tom ostatní hlavní postavy? Bianka získává Lucenzia, s kterým bude "cvičit" stejně jako se svým otcem (aspoň to závěrečná scéna naznačuje), Battista Minola je zbaven břímě otcovství, jež mu nikdy nešlo, obě dcery jsou z domu a on má konečně svůj klid.

Zúčtování

V tomto okamžiku již zbývá jen dát vše dosud uvedené do souvislostí. Divadlo na Vinohradech slibovalo inscenaci "v duchu klasickém a tradičním". Pod tímto pojmem si já osobně okamžitě představím tamějšího Ideálního manžela - "školské" zpracování, klasická scéna i kostýmy, spolehnutí se na samotný text, jenž sám o sobě poskytuje dostatek příležitostí k úsměvu i smíchu.

Ve "Zkrocence" z tohoto zůstala snad jen ta scéna. Už kostýmy vykazují známky "nepatřičnosti", vzepření se konceptu neinvenčnosti, určité prvky mají evidentně jediný cíl - rozesmát. To ovšem není nic v porovnání s řáděním pana režiséra. Tomu očividně Shakespearův text příliš vtipný nepřišel a neodolal jeho zpestření za pomocí postupů z příručky "Jak rozesmát diváka snadno a rychle" popsaných v úvodu tohoto blogu.

Jde o menší prohřešek, když tak činí v komedii a ne v dramatu? Nemyslím si, v obou případech jde o akt zbytečný, o znásilnění hry a její degradaci. Kromě mnoha drobností se mi vybavují dva výraznější výjevy. První je Petrucciův nástup na scénu, ten přichází opilý a střihne si etudu obsahující téměř vše, co z tohoto stavu lze vytěžit. Jenže poté náhle zázračně vystřízliví a příběh se odehrává tak, jak jej autor napsal. Nabízí se otázka, čemu ona podnapilost slouží? Jaký má vztah k Petrucciově charakteru? Správně, vůbec žádný, opilec je prostě jen vděčný zdroj laciné komiky.

Druhým takovým momentem je, když Bianka poprvé okusí milostných slastí. Náhle se mění v nymfomanku vyžadující druhé, třetí a čtvrté "číslo", pro Lucenzia se tak akt rozkoše transformuje ze zdroje potěšení v náročnou povinnost, což dává výrazně najevo, ubývá mu sil a před očima diváků se mění ze sebevědomého muže v roztřesenou mátohu. Zde už dění částečně z charakterů postav vychází a jen potvrzuje, co jsem uvedl výše - že totiž ve vztahu Bianky a Lucenzia to bude ona, kdo bude "nosit kalhoty". Jinak je ale tato scéna opět zbytečná, jejím hlavním účelem je dostat do inscenace více komiky, kvantita válcuje kvalitu.

Ve světle viděného je též obtížné vážně interpretovat výrok "Je chytrým zrcadlem vztahů mezi mužem a ženou, životními partnery, ale také mezi otcem a jeho dětmi. Dotýká se základních hodnot, jakými jsou rodina a obyčejné štěstí, život (pro)žitý v obdivu, lásce a úctě jednoho k druhému."

Vztah muže a ženy je totiž prezentován jako boj, jehož jediným legitimním vítězem může být muž, co je na tom chytrého? Vztah rodiče a dítěte (konkrétně otce a dcery) je zde vyobrazen též značně pomýleně, Battista Minola svým protežováním jedné dcery, jež s ním může "vrtět", jak se jí jen zamane, na úkor druhé, která u něj nenachází sebemenšího zastání, představuje muže, který v roli otce dvojnásobně selhal. Do příručky špatného rodiče už schází snad jen to, aby Kateřinu v dětství sexuálně zneužíval. A obdiv, láska a úcta jednoho k druhému? Proboha kde?

Vrátím-li se k přívlastkům tradiční a klasický, potom divadlo jimi opentlené charakterizuje jedna ze závěrečných vět Cimrmanova Záskoku: "Tak končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije." Jinými slovy lze říct, že klasické hry obsahují morální ponaučení, či jsou alespoň s morálkou v souladu. Zde ale nalézáme pravý opak, osud Kateřiny se řídí spíše Cimrmanovou pohádkou "Jak chudák do ještě větší nouze přišel", zlo nejen že neprohrává, nýbrž je bohatě odměněno, čím větší prevít, tím bohatší odměna.

Kde tedy hledat ono "chytré zrcadlo"? Nabízí se jedno vysvětlení, totiž že záměrem tvůrců bylo říct "Milý diváku, tady vidíš, jak je to špatně, chovej se ve všem opačně a budeš dobrým člověkem.", tedy že jde o zrcadlo "inverzní". Pokud to ale mělo být opravdu zamýšlené sdělení, pak je jeho autoři jaksi opomněli komunikovat.

Zbývá se vyjádřit k páně Töpferově výroku, že není velký rozdíl mezi soukromým a magistrátním divadlem. No, že jej on nevidí, ještě není důkazem neexistence. Juraj Deák ze Zkrocení zlé ženy totiž udělal typického zástupce "bulvární řachandy", jde o titul, jenž přitáhne určitý typ diváka a divadlu nejspíše značně vylepší návštěvnost. Jenže onoho diváka přetáhne právě těm soukromým scénám. A naskýtá se otázka, zda to je to, oč by mělo magistrátní divadlo dotované ročně více než šedesáti miliony korun usilovat.

Chápu, že takového diváka potřebuje Divadlo Na Fidlovačce, protože mu zaplatí produkci náročnějších titulů. Ty by ale Vinohradům štědře zaplatil Magistrát hl. m. Prahy, tak k čemu ono podbízení se? Vidím už jen jediné vysvětlení, totiž že Tomáš Töpfer tuto inscenaci vnímá jako ono "dobré divadlo". To je ovšem poněkud pochmurná vize a mně osobně nezbývá než doufat, že "vyšší místa" to vidí trochu jinak a naplní se i druhá část onoho výroku, totiž "A divadlo se buď řídí dobře, anebo špatně. A když ho budu řídit špatně, tak odtamtaď odejdu anebo mě odtamtaď vyhoděj."

Sečteno a podtrženo, Zkrocení zlé ženy je nepřehlédnutelným vykřičníkem, pokud jde o možný budoucí vývoj Divadla na Vinohradech, výkladní skříně Prahou spravovaných divadel.