Proces, román o Systému a jedinci, který stojí proti němu… Či je jeho částí? Dramatizovat Kafkovo dílo není snadné, Dušanovi Pařízkovi se to ovšem povedlo.

V čem spočívají obtíže? Základním problémem je Kafkův styl, jak se na divadle vypořádat s deníkovým stylem plným rozsáhlých úvah zachycujících myšlenkové pochody hlavního hrdiny? Jednou možností je myšlenky divákovi nabídnout formou monologů, druhou pak zakomponovat podstatné myšlenky do dialogů, kde však vzniká potřeba, aby na tyto myšlenky ostatní postavy reagovaly, a hrozí tak riziko změny vyznění díla.

V Komedii uvidíte od každého postupu něco, vzniká tak poměrně vyvážený celek, kdy jsme na jednu stranu ušetřeni monologů, v nichž by se kromě diváka možná začal ztrácet i sám herec (tedy ne že by to hrozilo zrovna u herců Komedie, z nichž některé podezírám, že brali lekce u Stanka Miloviče), na druhou stranu myšlenky vpletené do dialogů působí díky dobře odvedené Pařízkově práci přirozeně a neztrácejí se ve víru interakce postav.

Dalším problémem je množství osob Kafkova Procesu i množství jednotlivých scén. Pro účely představení bylo třeba rozbít autorem vystavěný hrad a z podstatných částí vybudovat vilu, která by se tvářila podobně. K tomu se dobral Pařízek několika cestami. Jde o ztotožnění některých postav, vynechání těch, které nejsou pro poselství podstatné, a spojení scén, které bylo možno spojit.

Vše z toho funguje, až na jedno. Spojením advokáta a malíře Titorelliho vznikla postava, v níž je soustředěno příliš mnoho moci. Jako advokát je uvnitř Systému, zároveň však vládne mocí zákulisní manipulace a Josefovi K. předestírá cestičky, po kterých ho může vést, a do nejvyšší v Systému myslitelné míry tak splnit svoji roli. Ač se vše odehrává u první instance, v nejnižším patře pyramidy, stejně je postava advokáta příliš velkým kolečkem v hodinovém strojku Kafkova světa.

Naproti tomu překvapivě nenásilně působí prolnutí slečny Bürstnerové a Lenky, to považuji za výborně zvládnutý krok. A když už jsem u té chvály, přidám využití publika coby anonymního úřednického davu.

Jak je v Komedii zvykem (ač soudím na základě pouhých tří představení), scéna je značně minimalistická, omezený prostor výborně rezonuje s okleštěnými možnostmi Josefa K. Též závěrečné "zboření zdí" pro odhalení dalších hranic dokonale souzní s příběhem muže, který chtěl vstoupit do Zákona, a nahrává myšlence, že se Josef K. dostal přece jen o krok dál než smutný hrdina tohoto příběhu.

Pokud jde o herecké výkony, zde je škoda slov, soubor Komedie prostě umí. Martin Finger coby Josef K. Vás donutí prožívat svůj Proces s ním, jeho chrámový dialog-monolog odráží duševní rozpoložení Josefa K. a obohacuje tak předlohu o nový rozměr, využití stínů je vskutku geniálním prvkem.

Gabriela Míčová mě konečně přesvědčila, že je schopna se zbavit své dikce, jež mě rušila ve Spílání publiku i Goebbels/Baarová. Advokát charismatického Martin Pechláta jen dokresluje moc, kterou tato postava v Pařízkově adaptaci má (ovšem zde musím podotknout, že jeho výraznost je dalším faktorem, jenž přispívá k vzhledem ke Kafkově předloze nepatřičně silné auře moci).

Nakonec musím vypíchnout výkon Hynka Chmelaře coby obchodníka Blocka. Ten jen totiž ztvárněn způsobem, který Kafku nekompromisně pokládá na lopatky. Zde je jen škoda, že vzhledem k tichosti jeho řeči (jež ovšem s postavou plně koresponduje) mám pocit, že si ji diváci od čtvrté řady dále nemohli patřičně užít a zůstali tak odkázáni jen na jeho mimiku, která sama o sobě je ovšem bezvadná.

Souhrnně musím říct, že jsem si Proces v Komedii opravdu užil.